Moskva
Srpen 1939

 

Stála jsem před čerstvě natřenou nemocniční přístavbou. Slunce spalovalo už od rána, nejteplejší léto za posledních dvacet let, na okrajích Moskvy hořely v prudkém žáru lesy a rašeliniště. Popel se v hustém horkém vzduchu vznášel jako chmýří a stoupal stále výš. Stejně jako před revolucí, vzpomínali veteráni redakce Žurgazu, kdy v létě vzplály lesy okolo Moskvy, oheň byl předzvěstí něčeho dobrého, staré shořelo pod zárodkem nového, tu cenu bylo nutné zaplatit.

V odrazu mléčného skla jsem vypadala cize, z nervozity jsem si zapálila cigaretu než jsem vstoupila dovnitř. Byl konec srpna, proces s Kolcovem už měl začít, ale do redakce se o něm zatím nedonesly žádné zprávy.

Lékařka, žena po čtyřicítce, bezvýrazná, přesto přátelská, a téměř bezpohlavní, připomínala možná víc lamu než velblouda. Krásná nebyla, a to ani když si na chvilku sundala brýle, zůstala jí po nich před obličejem blána.

Ano, jistě, když jsem přijela do Moskvy, měsíčky jsem měla pravidelné a přesné jako švýcarské hodinky, ale poslední jsem dostala na začátku července, možná ještě v červnu. V neděli jsem si spočítala, že jsem menses neměla víc jak sedm týdnů, v srpnu jsem je nedostala vůbec, a prsa jsem měla bolestivá a citlivá. K tomu mi ráno bývalo špatně jako když má člověk nafouklé břicho a dlouhé hodiny jsem neměla chuť k jídlu i když jsem měla hlad, jenž je mým věrným společníkem. Nikdo mi nemusel vysvětlovat, co to znamená. Samozřejmě že jím, jím za dva, řekla jsem lékařce.

Kniha

Pelo Riikka

Náš všední život

(V textu byla zachována původní autorská interpunkce s ohledem na rytmus promluv Mariny a Ariadny.)

2017, Nakladatelství Kniha Zlín, přeložila Kateřina Výtisková, 454 stran, 399 korun

V Moskvě se najedl každý kdo pracoval, už jsem nemusela nosit v kapse pecky slunečnicová semínka nebo kyselá jablka, jejichž cucáním jsem se zbavovala pocitu hladu, když jsem v Paříži utíkala kávou a croissanty provoněnými ulicemi v šestém obvodu abych se nechala ponižovat na hodině kreslení u velké malířky Gončarovové.

Ležela jsem na lehátku pod otevřeným oknem a pozorovala v půli zlomený topol uprostřed dvora. Lékařka do mě zajela rukou v gumové rukavici a otáčela studeným kovovým zrcátkem, stáhl se mi z toho podbřišek. Měla jsem pocit že se počurám, i když jsem zrovna odevzdala vzorek moči.

Zkus se uvolnit, soudružko. Potom mě vyšetřovala jen prsty, jestli ho už může nahmatat, nový život, který byl součástí mě samotné. Zavřela jsem oči, na dvoře voněl nějaký strom, ještě ne podzimem, nevoněly ani jeho listy ani květy jen čerstvě rozštípnuté dřevo, nasládlá, skoro medová vůně. Moc jsem si stromy na dvoře neprohlížela, ani jsem nerozeznala vůni, ale teď se zdálo, že strom vnikl oknem do místnosti a vzal mě do náruče. Muljo, ty jsi tady, se mnou, napadlo mě. Na správném místě. Všechno je v pořádku. A všechno co se teď stane bude správné. Až se vrátíš, všechno ti povím, tu zázračnou novinu, která změní náš život.

Šlo to dobře, oznámila lékařka když ze mě vytáhla prsty, umyla se a při utírání rukou dodala, že je to zřejmě tam. Znělo to jako by ve mně byl jen nějaký nadbytečný výrůstek, nádor nebo ložisko nějaké choroby. Co? zeptala jsem se jako bych sama zapomněla proč jsem přišla.

Nový člověk, odpověděla lékařka, ale potom se opravila, že se o tom jako o člověku ještě nedá mluvit. V děloze už byly přesto jasné změny, které poukazovaly na těhotenství. Je ovšem třeba počkat na výsledky testů moči. Budou na konci tohoto, nejpozději na začátku příštího týdne. Tak dlouho bude trvat než se hormony projeví na pokusném zvířeti. Lékařka hovořila pomalu a zřetelně, jako bych nerozuměla rusky nebo jako bych mluvila se špatným přízvukem, v jejích uších to tak možná znělo. Slíbila jsem, že sama v pátek zavolám, nechtěla jsem se to dozvědět od někoho z Liljina domu.

Oblékla jsem se, cítila jsem, že se zadýchávám už při pouhém zapínání zipu. Zapomněla jsem se zeptat na pokusné zvíře, krysa nebo králík? A co se s ním stane, vstříknou do jeho organismu moji moč a ono tím pádem kvůli mně umře?

 

Večer volala Marina. Starý Sudak zvedl telefon na patře a potom mě poslouchal, přitom dělal že si o pár metrů dál prohlíží nástěnku. Když mi podával zčernalé sluchátko, ucítila jsem z jeho šatů zápach žluklého másla.

Máš se dobře? zeptala jsem se nejprve rychle, hned mě napadlo že se něco přihodilo otci, že se nevrátil z noční schůze.

Marina se ani neobtěžovala odpovědět, jen posměšně unaveně povzdechla. Stejně jsem se zeptala, jak se Serjožovi daří, ale ona začala hned s vlastními problémy. Přišlo oznámení o jejích zavazadlech, měla si je vyzvednout na NKVD na Lubjance, jak se tam jen dostane z Jaroslavského nádraží, všechny ulice se teď jmenují jinak.

A samozřejmě se zeptala, jestli zítra něco mám. Řekla jsem že zrovna teď je v redakci práce až nad hlavu. Ty máš práci vždycky, osočila mě, nic jiného neděláš. Mám nebo nemám, na Lubjanku s ní nepůjdu. Byly jsme se tam před pár týdny zeptat na Marininy věci, a na úřadě naproti jsme se pokoušely zjistit něco o zmizení její sestry. Posílali nás od přepážky k přepážce, bez papírů se člověk nic nedozvěděl, dokonce ani o vlastních papírech, balíček pro Anastázii Cvetajevovou nepřijali, bylo nám řečeno že nikdo takový neexistuje, nevedou ji v žádných záznamech.

Nemohl by s tebou jít tentokrát Mur, navrhla jsem. Ale Marina nechtěla aby vůbec věděl že taková místa na světě existují, vždyť je ještě dítě. Bylo mu už čtrnáct.

Prostě si tam zajdeš, řekla jsem, nehodlala jsem ztratit trpělivost, s Marinou musel člověk jednat rázně, metrem se tam snadno dostaneš, nemusíš ani přestupovat, vyzvedneš si věci a podepíšeš jim, že jsi je převzala. Však oni ti řeknou co a jak.

Marina celé léto naříkala kvůli tomu, že jí zabavili zavazadla. Kdyby se teď aspoň uměla radovat že už dorazila, ale ne, stále dokola ta stejná písnička, kterou jsem poslouchala už od jejího příjezdu, jak jen mohou člověku všechno vzít, kufry, pas, celý jeho majetek, zcela svévolně, stejně jako když je odváželi na loď, nemohla se ani rozloučit, nalodili je do nákladního prostoru jako nějaké zločince.

Ani tentokrát Marině papíry neslíbili vydat. V téhle zemi jsem bez pasu nikdo, pokračovala ve svém bědování, nicotná bytost, se špatným jménem, bez možnosti udělat svobodně jediný krok.

Ale dostala jsi přece jen povolení vycestovat, pokoušela jsem se zlepšit jí náladu. Ano, projednou. Směla jsem sem přijet, řekla vzdorovitě. Příště si budu muset opět zažádat.

Nabádala jsem ji, aby se tedy radovala z této možnosti, ale na to reagovala tak rozzlobeným povzdechem, že bylo lepší zanechat dalších pokusů ji rozveselit.

Děje se něco? zeptala se Marina.

Ne. Proč?

Tvůj hlas zní tak – jinak.

Starý Sudak začal sundávat lístky z nástěnky. Zrovna teď byl ten pravý čas třídit vzkazy komunálky. Přátelsky jsem se na něj usmála. Odvrátil pohled. Zdálo se mi že se lidé bojí mého úsměvu.

Řekla jsem, že jsem unavená, a že na chodbě se nedá mluvit, spojení začalo vypadávat. Sudak se měl k odchodu.

Třeba se mnou půjde ten Serjoža, dodala Marina a snažila se znít odevzdaně. To bude záležet na tom, jestli si pro něj v noci zas přijdou.

Nech Serjožu odpočinout, Marino, pronesla jsem přísně.

To taky Serjožovi nejlíp jde, poznamenala.

Otec je nemocný, řekla jsem aniž bych skrývala zlost v hlase.

Serjoža na tom byl hůř než kdy dřív. Jeho srdce noční schůze už dlouho nevydrží. To oni nechápali, ani Marina ne. Muži pro něj přijížděli většinou bez ohlášení. Odvezli ho a k ránu zase přivezli. Noční zasedání byla přesto úplně běžná. To říkala i Věra. Ústředí pracovalo v noci. Velký Stalin v noci bděl, nemohl spát a převrátil také všem ostatním denní režim vzhůru nohama.

Slíbila jsem že přijedu o víkendu, jistě, musel se oslavit Murův nástup do školy, a já jsem se měla přirozeně o všechno postarat. Řekla jsem, že tentokrát se mnou možná přijede i Mulja.

Marina nejdřív mlčela, a potom značně netrpělivě řekla: nechci teď nikoho navíc.

Zeptala jsem se, co myslela tím navíc.

Tady se pořád někdo courá. Klepininovi, dělníci, člověk nemá chvilku klid.

Mulja není někdo navíc, odporovala jsem, hlasitěji než jsem zamýšlela, je to můj muž.

Já tomu člověku nevěřím, odpověděla Marina.

Řekla jsem, že mu věřím víc, než komukoliv jinému, a Marina se škodolibě zasmála.

Já tomu muži nevěřím. Jen půlka té věty by stačila, abych se rozzuřila tak, že bych byla schopna třísknout sluchátkem, kdyby mě Sudak ještě pořád nepozoroval. Věděla jsem, že Marina nevěří nikomu. Ale já jsem nepotřebovala svolení k tomu, abych mohla vzít Mulju s sebou, byl to můj muž a dača byla i můj domov, tak to Serjoža řekl, byla jsem tam ještě přihlášená, měla jsem tam svůj pokoj, svoje věci, gramofon a psací stroj, oblečení a noviny.

Myslela jsem si, že Marina bude mít Mulju ráda. Nebyl to žádný básník, ale psát rozhodně uměl a vzdělaný a uměl jazyky a zastával vysokou funkci ve vydavatelském domě, každý den komunikoval s velkými evropskými tiskovými kancelářemi, zahraniční zprávy v Žurgazu procházely jeho rukama, ale to Marina nedokázala ocenit, ztratila kontakt se vším co udržovalo svět v pohybu, bylo jí to cizí.

Tichý povzdech prozradil, že Marina je stále na šumící lince, ale daleko, jakoby tisíce kilometrů daleko. Na chvilku mě napadlo že bych jí to řekla, ale nakonec jsem se zeptala, jestli se nechce zajít podívat na VSChV, až si vyzvedne kufry.

Nevěděla, co tím myslím. Už jsme o tom mluvily, celé město mluvilo o Celosovětské zemědělské výstavě. Ale Marina věrná své aroganci považovala všechno, co jen trochu zajímalo ostatní, za ubohé a primitivní.

Je tam to nejpěknější, co v nové Moskvě je. Skoro jako Versailles, přesvědčovala jsem ji, byla jsem si jistá, že to by ji mohlo nadchnout, Marina milovala parky a zámky ve Versailles. Podnikaly jsme spolu dlouhé procházky v Meudonském lese a ve versailleských parcích, teplé podzimní dny, ve kterých nás vedl stejný rytmus chůze i řeči, ale to už je dávno, takové časy se sotva vrátí.

Nová Moskva, řekla, to zní hrozně, ale co můžeš čekat od člověka který se staví na roveň bohu.

Dodala jsem, že s plánovaným rozhovorem budu hotová nejpozději ve tři a potom budu mít čas se sejít. Ano, samozřejmě budu mít čas.

Problém byla pochopitelně doprava. Metrem se z Lubjanky na výstaviště dalo dostat s jedním přestupem, Marina však metrem odmítala jezdit a bylo by těžké přinutit ji, aby cestovala po městě samotná, dokázala se ztratit i ve vlastní čtvrti, radši na to zapomeneme.

Zmínila jsem se o lístku. Byl drahý, ale ona by nemusela nic platit. A tak souhlasila. Rozhodlo to, že dostane něco zadarmo. Tak uvažuje chudý člověk.

Související