1.

MRTVÁ Z MOČÁLŮ

 

JAKO V HOROROVÉM FILMU SE CÍTIL MUŽ STARŠÍHO VĚKU, KTERÝ SI V NEDĚLI (24. LISTOPADU?) KRÁTCE PO POLEDNI VYŠEL NA PROCHÁZKU DO OKOLÍ MĚSTA ŘEČOVICE. V TĚŽCE DOSTUPNÉ (nedostupné?) OBLASTI, KTEROU MÍSTNÍ OBYVATELÉ PŘEZDÍVAJÍ „MOČÁLY“, OBJEVIL MRTVÉ TĚLO (NEZNÁMÉ) ŽENY. NA MÍSTO NÁLEZU BYLA OKAMŽITĚ PŘIVOLÁNA POLICIE SPOLU S (místním?) ODBORNÝM LÉKAŘEM, KTERÝ POTVRDIL POKROČILÝ STUPEŇ ROZKLADU TĚLA. KRIMINALISTÉ CELOU OBLAST UZAVŘELI A NAŘÍDILI SOUDNÍ PITVU TĚLA, JEHOŽ TOTOŽNOST SE OVĚŘUJE (doplnit?). CIZÍ ZAVINĚNÍ NENÍ V TUTO CHVÍLY VYLOUČENO.

pm

 

Petr Málek zírá do monitoru služebního počítače. Dobře to napsal. Před půlrokem by to do sebe neřekl, ale právě to dokázal. Čtyři sta třicet znaků na počkání. Přibližně. Odstavec plný překvapení a strachu. A je celý jeho. Mladý novinář se zamyšleně pousměje a opře si záda o tvrdou, dřevěnou židli. Je v malé, temné místnosti sám. Má hlad a pobolívá ho hlava, ale ani ho nenapadne vstát od stolu a jít si alespoň rozsvítit. Jeho mozek pracuje, nebude ho ničím rozptylovat. Bylo to tak zvláštní odpoledne… A zrovna on byl u toho, přímo tam, jako neviditelná součást tiché bolesti a smutku. Stál, mlčel a díval se. A teď to zúročí. Stovky čtenářů si zítra koupí noviny a většina z nich se jako první zaměří na jeho článek. Petr Málek – Mrtvá z Močálů. Velký případ letošního podzimu. Seběhl se tak rychle, že mu ani nestihl přeběhnout mráz po zádech. Kdyby jen shrbená Irma tušila, jak se mu dařilo. Její vidění bylo přesné, poslala ho správným směrem. Bažiny by se jí líbily. Však se to zítra dočte, bude to senzační věc. Málkovo jméno poprvé na titulní straně. Čtenáři hltají fakta a začínají se dohadovat, jak se to odehrálo. Možná by bylo dobré je více postrašit. Stačil by vhodně vybraný snímek… Záběrů z místa činu má hodně, tentokrát nic nezanedbal.

Kniha

Anna Bolavá

Ke dnu

2017, Nakladatelství Odeon, 288 stran, 259 korun

Třiadvacetiletý Málek bere rozrušeně ze stolu mobilní telefon a prohlíží si výsledky své nečekané novinářské drzosti. Na co s sebou tahat služebního fotografa, jen by tam překážel a policii by došlo, že už je na místě tisk. Takhle byl sám, nenápadný a se spoustou času dokumentovat. Posbíral hromadu materiálu a možná i závažné důkazy. Už jen ten doktor! Jak si kleknul přímo do toho bahna a vzal její hlavu do dlaní… Popravdě řečeno, příliš profesionálně se ten člověk nechoval. Takovýhle způsob ohledání těla rozhodně nebyl standardní. A nikdo z přítomných na to toho chlapa neupozornil, klidně ho nechali být, jen rozpačitě přešlapovali a nevěděli, kam s očima. Dokud v močálech nikdo z nich nebyl, vládlo tu zvláštní bílé ticho a vše působilo přirozeně. Rozložení hustě vzrostlých stromů i napadaných ztrouchnivělých větví, záhyby v zemi dokonale pokryté spadaným žlutým listím, boule nacucaných vodních trav a rákosí, i zbytky lidského těla, vše sem patřilo. Narušili to až příchozí. Vetřeli se ze vzdáleného, městského světa a nechráněnými trhlinami mezi vstupními kmeny bříz neomaleně pronikali dovnitř, dupali a klopýtali a nahlas dýchali, třásli se a pokašlávali. Pak se zarazili. Dál už se jim nechtělo. Viděli to i odtud. Nikdo si nebyl jist, kde má stát, aby se nepropadl do měkkého bahna nebo aby nenarušil stopy trestného činu. Jak nahlas mluvit nebo jak daleko od místa nálezu si zapálit. Jak nevyrušit přírodu, která si žije vlastním životem a která se zrovna v těchto dnech rozhodla vydat světu jisté svědectví. Nervózní pára od úst, studené zpocené prsty v kapsách bund, rozpačité čvachtavé přešlapování a sledování ubíhajících minut na služebních telefonech.

Pak přijel on a spustil povyk. Samozřejmě jsou tu k tomu i fotky. Tahle se obzvlášť povedla. Přichází doktor Marek Diviš, bílý jako stěna. Tady přidává do kroku a rukou nejistě nadzvedává policejní pásku nataženou mezi několika stromy. To bylo jediné, na co se zdejší policisté zmohli. Zabránili vstupu nepovolaných osob na místo nálezu. Jako by se tam snad někdo přes okolní močál chystal přijít.

Petr Málek odloží telefon zpět na stůl a opět se opře. Podívá se na své špinavé boty. Ohne se dolů a odtrhne z pravé nohavice chomáč tří k sobě slepených bodláků. Zachoval se správně. Každý by to na jeho místě udělal. Novinařina je služba lidu. Čtenáři mají právo na informace. Zajímají je detaily a chtějí k příběhům obrázky. Touží být u toho, i když jsou právě na druhé straně vesmíru. A jemu se to dnes povedlo, navíc tam byl první. Spatřil tělo mrtvé ženy… Ležela na zádech. Měla rozpuštěné vlasy. Byla téměř nahá, ale nebylo na tom nic špatného. Naopak. Ta přirozenost… a svým způsobem krása. Jako by dobrovolně vrůstala do měkkého podloží… Napůl čarovně ponořená v chladné zemi, seshora přikrytá spadaným listím. I to Málkovi nahrávalo, aby na svém mobilním telefonu rychleji mačkal spoušť. Žádný sprostý hyenismus, nedokumentoval nic, co by museli grafici později retušovat. Některé záběry jsou téměř umělecké a jiné zase vyniknou, až když se hodně přiblíží. Ty její dlouhé vlasy… jako by ještě patřily někam do horkého léta, ze kterého si tehdy nalehko odběhla. A našla se až teď. Na záběrech z dálky ji nejde ani rozeznat. Lidské tělo se někdy opravdu podobá kusu padlého stromu. Jeho kůže je stejná jako kůra břízy. Samý bílý flek a místy černý kráter. Všude okolo tam rostly… Některé byly dávno mrtvé a ztrouchnivělé, jiné zlomené nebo hrozivě pokřivené. V listopadu se tu prý převaluje hustá mlha. Je tak těžká, že se dá rukama chytat, a dokáže ohýbat rostoucí kmeny do stran. Proto je jich tu tolik. Splétají se a rozpojují a vzájemně se podpírají. Dovnitř málokoho pustí. Podivné, ztuhlé místo samo pro sebe. Čarovná oblast strašidelného ticha a zapáchajícího bahna…

Každopádně je třeba důkladně vyslechnout toho starce, který nález těla ohlásil. Dokud si to všechno pamatuje. Kriminalisté to vzali rychle, přestože dědek vypadal, že by si rád popovídal. Možná ho vezli ještě někam na služebnu, ale tam už za nimi Málek nemohl. Ale on si počká, tohle je nosné téma a bude třeba vyčerpat ho do dna. S trochou štěstí a šikovně namíchaným napětím to pokryje titulní strany až do svátků. Potom dají pokoj. Čtenáři i novináři. Do té doby je nutné opatřit na každý den něco. Petr Málek se opět noří do psaní. Neměl by slovní spojení cizí zavinění upřesnit? Jako to právě udělal s pokročilým stupněm rozkladu? Zavře oči a zamyslí se. V jeho unavené hlavě už to není na převratné myšlení, ale jedno ví jistě. Právě teď, v potemnělé nevytopené kanceláři, která mu byla přidělena za trest, přestává být jeho zkrácený úvazek legrací. Už to není slohové cvičení, nic nanečisto. Výraz vražda bude na jeho zodpovědnost. Ale copak by v těchhle odlehlých místech ležela ženská, která by nebyla naschvál zabitá? Rozhodně v tom byl záměr a Málek si to hned zítra ověří. Nezvykle brutální čin použije na titulní straně v úterý. Prvního vytipovaného podezřelého zveřejní ve středu. Na těch fotkách je všechno, jde to vymyslet hezky od stolu, v pohodlí kanceláře. Tady. Málek znovu prochází pořízené snímky. Nejvíc podezřele se choval pan doktor Diviš. To ať Málkovi nikdo nenamlouvá, že ten chlap tu ženskou dneska viděl prvně! Ty jeho divné oči, vždyť je to vrah! Vyděšený a přistižený. Snaží se hrát na city, dokonale se ovládá, vlastně tedy neovládá, a ani se nepozastaví nad tím, že mu jakýsi obtloustlý mladík ve sportovní bundě s reflexním pruhem bleskne foťákem přímo do obličeje. Veškerý pořízený materiál je třeba okamžitě zálohovat.

Málkovi se třesou ruce. Po těle je mu zima, ale v hlavě mu cosi hoří. Opět svůj článek začíná přepisovat, i když ví, že není v jeho silách vytvořit cokoli jiného než tuctovou zprávu. Jenže jak tam vtlačit to, co na vlastní oči viděl? Jak popsat tlukot srdce, za kterým možná nestojí jen strach? A jak to prudké vzrušení nenazvat strachem, aby to nevyznělo zvráceně? Tělo neznámé ženy zní tak cize a vůči i urážlivě. Málek se podívá na své veliké ruce. Stačilo málo a mohl se jí dotknout… Na moment vezme hlavu do dlaní a pak si zajede prsty do krátkých neumytých vlasů a vší silou stiskne. Stiskne a trhne a zařve, ale stále to není bolest, která by přehlušila ten naléhavý pocit uvnitř. Zoufalou marnost z vyrytého obrazu před očima. Touhu, která nemá řešení.

V místnosti je tma. Redaktor se vzpamatuje, pohne myší a obrazovka počítače mu nasvítí obličej modrým zářením. Měl by si pospíšit, každou chvíli bude muset předvést výsledky dnešního úsilí. Zatím to nebude vražda, zformuluje to neurčitě, podmiňovacím způsobem. Použije mlhu ve svůj prospěch, panebože, copak jí tam bylo málo? Nenápadně se povalovala při zemi a čekala na svou příležitost. Krátce před stmíváním začala houstnout a úlisně ho brala za nohy ze všech stran. Moc nescházelo, a už se nevymotal ven. S čelovkou, deset metrů od auta, a stejně ho přepadla panika jako malého kluka. Nic proti přírodě, ale opravdu nerad by se kdy do těchto míst vracel. Cizí zavinění jim musí na pondělí stačit. Pak se uvidí.

Související