Ťuky ťuk

 

Můj tatík, ten ze všeho udělá fór. Co vám budu povídat, starouš se prostě rád zasměje. Jako kluk jsem většinou neměl ani páru, v čem ty vtipy spočívají, ale řehonil jsem se stejně.

Třeba u holiče, tam bylo tátovi úplně jedno, kolik jich pustí před sebe, ať se nechají ostříhat, prostě tam chtěl sedět celou sobotu a bourat lidi fórkama. Starat se, aby padali smíchy.

Nechat se ostříhat pro něj prostě mělo dost nízkou prioritu.

Takže povídá: „Jestli jste tenhle už slyšeli, zaražte mě...” Fotr vypráví tak, že jako přišel k onkologovi a ptá se: „A co po tý chemoterapii, budu moct hrát na housle?”

A onkolog na to: „Metastázovalo to. Zbývá vám šest měsíců života...”

A můj fotr cvičí obočím jako Groucho Marx a oklepává popel z neviditelného doutníku. „Šest měsíců?” ujišťuje se. „Tak to chci znát druhej názor.”

No a tak mu onkolog vyhoví: „Dobře, takže... máte rakovinu a k tomu jsou ty vaše vtipy trapné.”

Kniha

Chuck Palahniuk

Něco si vymysli

2017, Nakladatelství Odeon, přeložil Richard Podaný, 360 stran, 329 korun

Takže mu nasadí chemoterapii a pouštějí do něj nějakou tu radiaci, jak se to dělá, i když ho to svinstvo vevnitř popálí tak hnusně, až mi vypráví, že mu při chcaní připadá, jako by ze sebe tlačil žiletky. I tak chodí každou sobotu k holiči vykládat frky, i když už je plešatý jako biliárová koule. Jo, a je hubený jako plešatá kostra a musí s sebou vláčet takový ten válec natlakovaného kyslíku podobný zmenšenině řetězu s koulí. Vleze do holírny a vleče s sebou ten válec s natlakovaným kyslíkem a trubička vede ven z něj a nahoru ve smyčkách až kolem jeho nosu a kolem uší a kolem té holé hlavy, a povídá: „Jenom tady nahoře maličko přistřihnout, prosím.” A lidi se smějou. Abyste mi dobře rozuměli: můj tatík není žádný Strýček Milty. Žádný Edgar Bergen. Je hubený jako halloweenský kostlivec a plešatý a za šest týdnů má umřít, takže je jedno, co povídá, lidi stejně budou hýkat smíchem jako osli, jenom proto, že jim je ho líto.

Ale vážně, tohle ho zdaleka nevystihuje. Jestli jsem to nevyjádřil dost jasně, je to moje chyba, ale můj tatík je lepší srandista, než jak to zní. Jeho smysl pro humor asi patří mezi ty přednosti, co jsem nezdědil. Když jsem bývával jeho prcek, jeho břichomluvecký panáček, celou tu dobu, co jsem byl malý, se mě často ptával: „Ťuky ťuk?”

A já na to: „Kdo je tam?”

A on řekl: „Jód, lejdy... ”

A já zas: „Jód, lejdy... a jó?”

A on vyprsknul: „Tý bláho, to jsem nevěděl, že umíš jódlovat!”

Já tomu nerozuměl. Byl jsem hrozně hloupý, bylo mi sedm a pořád jsem trčel v první třídě. Nerozeznal jsem Inda od Indiána, ale chtěl jsem, aby mě tatík měl rád, a proto jsem se naučil smát. Ať řekl co řekl, smál jsem se. Odhadoval jsem, že tou „lejdy s jódem“ myslel táta moji mámu, která od nás utekla. Nikdy toho o ní neřekl víc, než že byla „fakt kočka”, ale že vtipům nerozuměla. Prostě s ní NEBYLA zábava.

Ptával se mě: „Hele, když si tehdy Vinca Van Goghů uříz to ucho a poslal ho tý kurvě, co byl do ní blázen, co myslíš, kam si ho dala?”

Pointa zněla: „Přilepila na ucholapku“, jenže mně bylo sedm, já se zasekl hned na tom, že nevím, kdo byl van Gogh ani co je to kurva, a nic nezabije vtip spolehlivěji, než když se začnete táty dožadovat, ať vám to vysvětlí. Takže když tatík povídá: „Co vznikne, když zkřížíš hraběte Draculu se supicí?”...měl jsem dost rozumu se neptat „Kdo je hrabě Dracula?” Jenom jsem se přichystal, že se rozřehoním, a počkal jsem si, až si sám odpoví: „Supír!”

A když řekl: „Ťuky ťuk...”

A já na to: „Kdo je tam?”

A on řekl: „Zaoral.”

A já povídám: „Co, Zaoral?” A on se UŽ V TU CHVÍLI popadal za břicho smíchy a říká: „Za orál ti dám dvě pětky!”

A já jsem se rozesmál, protože co taky. Po celé dětství jsem patrně byl příliš natvrdlý, než abych docenil dobrý vtip. Učitelky do mě pořád ještě nenabušily násobilku, takže nebyla tátova chyba, když jsem nevěděl, co je to ten „orál“.

Moje máma, ta naše lejdy, co nás opustila, podle něj přesně tenhle fórek nesnášela nejvíc, takže jsem nejspíš tu nehumornost zdědil po ní. Ale co se týče lásky... no, vlastního tátu prostě musíte mít rádi. Jako že když se jednou narodíte, nemáte v tom na vybranou. Nikdo nechce vidět, jak jeho táta dýchá z nějaké nádržky a chodí do nemocnice, aby mohl umřít totálně sjetý morfiem, a nedá si tam ani sousto z toho červeného želé, co tam dávají k večeři.

Jestli jsem to už říkal, tak mě zastavte, ale můj tatík měl takovou tu rakovinu podstaty, co ani moc není jako rakovina, protože jí trvá dvacet třicet let, než vůbec zjistíte, že jste nemocní, ale pak, než jsem stačil mrknout, jsem už se snažil rozpomenout na všechny ty věci, co mě naučil. Třeba že když člověk před rytím nastříká na rýč trochu mazacího oleje WD-40, tak mu to rytí pak jde mnohem líp. A taky mě naučil, že spoušť se má mačkat jedním rázem, protože když se mačká tahem, tak si zkazíte zamíření a rána jde vedle. Naučil mě, jak se odstraňují fleky od krve. A taky vtipy... spousty vtipů.

No jasně, není to žádný Robin Williams, ale jednou jsem viděl ten film, co se v něm Robin oblíká jako kašpar a na nos si dává červenou gumovou bambuli a má děsnou velikou duhovou afro paruku a velikánské klaunské boty a v klopě takový ten falešný karafiát, co z něj stříká voda, a je to vlastně totálně boží doktor, který rozesmává ty dětičky s rakovinou tak moc, až přestanou umírat. Abyste rozuměli: ty plešaté kostřičky, co vypadají ještě hůř než můj tatík, se fakt UZDRAVÍ, a celý ten film je natočený PODLE SKUTEČNÝCH UDÁLOSTÍ.

Což znamená, že jak všichni víme, veselá mysl je půl zdraví.

Trčel jsem v nemocniční čekárně tak hrozně dlouhou dobu, že jsem si dokonce čet Reader’s Digest. A všichni známe tu pravdivou historku o chlápkovi, co měl v mozku nádor jako grapefruit a už byl jednou nohou v díře – všichni doktoři a knězové a experti tvrdili, že je po něm –, jenomže on se přinutil nonstop sledovat filmy o Třech moulech. A tenhle chlápek s rakovinou ve stádiu čtyři se přinutil nonstop smát Abbotovi s Costellem a Laurelovi s Hardym a všemu od bratrů Marxových, a uzdravil se sám těmahle endorifínama a oxygenerací krve a tak.

No tak si říkám, co můžu ztratit? Stačí, když se naučím nazpaměť některé z tátových oblíbených fórků a nakopnu ho tím, že ho smíchem dostanu zpátky na cestu k uzdravení. A říkám si, to mu přece nemůže ublížit, ne?

Takže dospělý syn nakráčí ke svému otci do pokoje v hospicu, přitáhne si židli k posteli a posadí se. A ten syn se zadívá tatíkovi do bledého umírajícího obličeje a povídá: „Blondýna zajde do hospody, kde ještě nikdy nebyla, a má mocný kozy AŽ SEM a vyšpulenou prdelku a poručí si ležák Michelob a hospodský jí ten Michelob teda dá, jenže jí do flašky nenápadně nalije drogu a blondýna ztratí vědomí a všichni chlapi v hospodě ji přehnou přes stůl na kulečník a vyhrnou jí sukni a přefiknou ji, a o zavírací hodině ji profackujou, aby se probrala, a povědí jí, že už musí jít. A ta holka s těma dudama a prdelkou tam pak chodí den co den a objedná si Michelob a dostane ho šlehnutej a hosti ji ojedou, ale potom jednou přijde a řekne hospodskému, že dneska by asi radši dala Budweisera.”

Jasně, jasně že tenhle konkrétní sprostý fórek mi docvaknul až někdy tak v první třídě, ale táta jeho pointu prostě miloval...

Hospodský se moc mile usměje a zeptá se: „Jak to? Vám už nechutná Michelob?”

A ta fakt kočka se nakloní přes pult a děsně důvěrným tónem zašeptá: „Čistě mezi náma dvěma...” zašeptá: „Z toho Michelobu mě už nějak bolí pička...”

Když jsem tenhle hlod slyšel prvně, když mě ho tatík naučil, nevěděl jsem ještě, co to je „pička”. Nevěděl jsem, že existuje nějaký ležák Michelob a že je dražší než Budweiser. Nevěděl jsem ani, co tím lidi myslí, když říkají „přefiknout”, ale věděl jsem, že tyhle řeči tátu rozesmávají. A když mi nakázal, ať si stoupnu v holičství a tenhle fór převyprávím, všichni chlapi, co tam byli a četli si časopisy s detektivníma příběhama, se chechtali, až půlka z nich prskala sliny a z nosů sople a žvýkací tabák.

Teď ten dospělý syn poví svému umírajícímu otci ten vtip znovu, jsou sami dva v tom nemocničním pokoji, je pozdě večer – a hádejte co, jeho tatík se nerozesměje. A tak to syn zkusí s dalším prověřeným starým fórem, řekne mu ten o obchodním cestujícím, kterému zatelefonuje dcera nějakého farmáře, se kterou se seznámil na cestách před pár měsíci, a ta holka mu povídá: „Pamatuješ se na mě? Jak jsme se spolu nasmáli a já... já nezkazila žádnou zábavu?” A on na to: „Jak se máš?” A ona odpoví: „Jsem těhotná a teď se zabiju.” A ten obchoďák řekne: „No to mě podrž... ty FAKT nezkazíš žádnou zábavu!”

Už v sedmi jsem tenhle fór uměl dobře vystřihnout – ale dneska se táta pořád nesměje. Kdysi jsem se naučil vyjadřovat lásku k tátovi tak, že jsem se pro něj smál – i když jsem to někdy musel předstírat –, a teď nechci oplátkou nic jiného. Nechci od něj nic než trošku smíchu, než aby se jednou zasmál, a on pro mě nemá ani uchechtnutí.

Ani ošklíbnutí. Dokonce ani zafunění. A je to ještě horší, než že se nesměje: tatík mžourá, až má z očí sevřené škvírky, a když je otevře, jsou zalité slzami, a z každého oka se vykulí po jedné kulaťoučké slze a ty se rozlijí po tvářích. Táta se zajíká těmi velikými bezzubými ústy, jako kdyby se nemohl dost nadechnout, veliké slzy mu stékají vráskami na obou tvářích a pak se prostě vsakují do polštáře. A tak ten kluk, který už není, už prostě není ničí kluk, ale který podle všeho na ty vtipy nemůže zapomenout, sáhne do kapsy kalhot a vytáhne ten falešný karafiát, který jen tak pro legraci pokropí tomu starému uplakánkovi celý obličej.

Kluk začne vyprávět ten o tom Polákovi, jak si špacíruje po lese s brokovnicí a narazí na holku, která si leží na lůžku z měkkého zeleného měchu nahá, na zádech a s roztaženýma nohama, a ta holka je fakt kočka a podívá se na Poláka a na jeho bouchačku a zeptá se: „Copak děláš?” A Polák povídá: „Jsem na lovu.” A ta fakt kočka na něj šibalsky zamrká a řekne: „Ulov si mě.” A PRÁSK! – ten Polák ji zastřelí.

Kdysi dávno platívalo, že tenhle frk přináší zaručený, certifikovaný, k slzám uřehtaný úspěch, ale teď tatík jenom dál umírá. Dál pláče a dokonce se o smích vůbec nepokouší, a přitom to jinak prostě nejde, musí mi přece vyjít naproti na půl cesty. Nemůžu ho zachránit, pokud nechce žít.

Zeptám se ho: „Co vznikne, když zkřížíš teplouše s židem?” Zeptám se: „Jaký je rozdíl mezi psím hovnem a negrem?” A on se pořád vůbec neuzdravuje. Napadne mě, jestli mu ta rakovina nenapadla i uši. Navíc všechno to morfium a tak, no prostě mě možná ani neslyší. Takže abych si to ozkoušel, to, jestli mě slyší, nakloním se až k té uplakánkovské tváři a ptám se: „Jak přivedeš jeptišku do jináče?” A pak vyrazím hlasitěji, možná až moc hlasitě na to, že tohle je katolický špitál: „Tak, že ji OPÍCHÁŠ!”

V zoufalství to prubnu s fóry u buzerantech a s fóry o mexických přistěhovalcích a o židácích – což jsou vlastně dohromady už všechny efektivní způsoby léčby, jaké lékařská věda zná – a tatík mi pořád mizí před očima. Jen si leží tam na posteli, právě ten, kdo dřív ZE VŠEHO NA SVĚTĚ dělal kameňák.

Už jen to, že vůbec nereaguje, mě kurevsky děsí. Řvu: „Ťuky ťuk!” A když na to neřekne vůbec nic, připadá mi to úplně totéž, jako kdyby už neměl pulz. Řvu: „Ťuky ťuk!”

Řvu: „Proč přešel existencialista přes silnici?”

A on POŘÁD umírá, tatík mě opouští a nezná odpověď vůbec na nic. Nechává mě tu samotného, dokud jsem pořád takový posraný hlupák. Ze zoufalství napřáhnu ruku a sevřu bezvládné, namodralé prsty na studené umírající ruce a on sebou ani neškubne, i když mu na modravou kůži v dlani studené jako led přitisknu přístrojek z obchodu s ptákovinami, co rozdává elektrické ranky. Řvu: „Ťuky ťuk?”

Řvu: „Proč ta lejdy s jódem opustila manžela i se čtyřletým synem?”

Nic nezabije vtip spolehlivěji, než když tatíka žádám, aby mi něco v něm vysvětloval, a on leží na posteli a přestane dýchat. Srdce mu nebije.

Je úplně po něm.

A tak ten kluk, co sedí už moc moc pozdě v noci v tom nemocničním pokoji, vezme srandistický ekvivalent takových těch elektrických držátek, co doktoři používají, aby vám zatrhli infarkt, komediální ekvivalent toho, co by na vás použil ošetřovatel Robin Williams na nějaké Klaunské pohotovosti – něco jako defibrilátor v podání Tří moulů –, no prostě ten kluk popadne veliký naducaný dort s fůrou šlehačky nahoře, asi takový, se kterým by vám zachraňoval život Charlie Chaplin, a napřáhne ruku s tím dortem nahoru, až někam k nebi, tak daleko, jak ji jenom může zvednout, a švihne s ním dolů, vší silou, bleskově, mrští s ním tak drtivě, jako byl ten výstřel z té Polákovy brokovnice – PRÁSK! –, rovnou starému tátovi na tlamu.

A navzdory skvěle zdokumentovaným zázračným léčivým schopnostem Komedie můj tatík umírá a u toho se mocně a krvavě podělá do postele.

Ne, vážně, je to srandovnější, než jak to zní. Prosím, nemějte to mému tátovi za zlé. Pokud se v tuhle chvíli nesmějete, je to moje vina. Prostě jsem to nepřevyprávěl dost dobře, však to znáte, stačí trochu povorat pointu a totálně zmrvíte i ten nejlepší vtip. Tak například jsem zašel do holičství a tam jim všem pověděl, jak táta umřel a jak jsem se ho snažil zachránit, a to až do konce a včetně toho s dortem a včetně toho, jak na mě lidi z nemocnice poslali gorily z ochranky a nechali mě na menší třídenní pozorování zavřít na oddělení pro cvoky. A dokonce i tuhle část jsem zvoral – protože ti chlapi v holičství se na mě jenom tak jako dívali. Pověděl jsem jim, jak jsem viděl a cítil – svého tatíka, mrtvého a celého zapatlaného krví a sračkami a šlehačkou, samý puch a cukr, a oni se na mě dívali a dívali, holiči i dědci žvýkající tabák, a nikdo se nezasmál. Stojím právě v tom holičství po letech a povídám: „Ťuky ťuk.”

Holiči přestanou stříhat. Staří páprdové přestanou žvýkat tabák.

Říkám: „Ťuky ťuk?” Nikdo se ani nenadechne, jako kdybych stál v místnosti plné mrtvých. A povídám jim: „Smrt! SMRT je tady! To jste lidi fakt nikdy nečetli tu Emily... Dickersonovou? Nic vám neříká ani tenhle Jean-Paul... Šámstr?” Zahýbu obočím a oklepu si popel z neviditelného doutníku a povídám: „Kdo je tam?” Říkám: „Jak mám vědět, kdo je tam? Neumím dokonce ani hrát na housle!”

Ale jedno vím, a to že mám mozek plný vtipů, na které nikdy nedokážu zapomenout – jako kdybych měl v lebce nádor o velikosti grapefruitu. A vím, že dokonce i psí hovno po čase zbělá a přestane smrdět, jenže já mám tuhle trvalou palici plnou sraček, u kterých mě celý život cepovali, abych je měl za vtipné. A poprvé od té doby, co jsem jako Malý moula stál v tomhle holičství a říkal věci jako teplouš a pička a negr a říkal židák, mi dochází, že jsem neříkal vtipy – k smíchu jsem byl já. Což znamená, že to konečně chápu.

Abyste mi dobře rozuměli: takový ten certifikovaný, k slzám uřehtaný fór je jako skvěle vychlazený ležák Michelob... šmrncnutý drogou... který před vás šoupne někdo, kdo se usmívá tak moc mile, až vám vůbec nedojde, jak příšerně s vámi vyjebávají. A taky je MOC dobrý důvod tomu říkat „kameňáky“, protože i když na sobě mívají tu fůru šlehačky, pod tím je schovaný kámen, co vás napálí rovnou do tlamy – PRÁSK! –, schytáte to rovnou mezi oči a k tomu vám tím řeknou: „Jsem chytřejší než ty” a „Jsem větší než ty” a „Tady tomu šéfuju já, MLADEJ.”

A tak stojím v přesně tom starém sobotním holičství a řvu: „Ťuky ťuk!”

Dožaduju se: „ŤUKY ŤUK!”

A konečně jeden z těch starých fotrů v holičství odpoví tak tenoučkým tabákovým šepotem, že ho skoro není slyšet: „Kdo je tam?”

A já počkám, jenom chviličku, pro zvýšení napětí – tatík mě přeci naučil, že načasování je nejdůležitější, že načasování je VŠECHNO – a konečně se moc mile usměju a povídám: „Zaoral...”

Související