1952

 

28. února
Čtvrtek

Dnes jsme hráli divadlo v sokolovně. Nikdy jsem čtvrté jednání nezvoral a právě dnes jsme s Frantou Benešem plavali jak žáby. To ale nevadí. Hlavní je, že jsme se z toho dostali. Byli jsme oba zpocení jak myši a Věra v „nápovědě“ také.

Tak jsem myslím předevčírem četl zápis z jedenáctého února. Musím to trochu poopravit. To jsem napsal v nějakém záchvatu šprkounství, nebo čeho! Tak zlé to přece není! To by se ze mne stal „vzorný a solidní chlapec“ a tím já být nechci. Kdepak! Za nic na světě! Já chci být docela (v některém směru ale ne) obyčejný „študák“. To jsem již dokázal vstupem do tzv. „Drinking Company“, která byla založena v sobotu u nás ve třídě a jež je nositelkou starých tradic „Chlastny“, která existovala loni v jedné oktávě. Bohudík však máme program mírnější než oni. Jinak by to bylo s námi „blbý“.

Dále musím napsat, že: „Jaro je tady“. Sice ne doslova, protože nekvete bez apod., ale přece jenom je jaro cítit ve vzduchu. Já to mám na jaře vždycky blbý. Jakmile se objeví první známky jara, tak nějak zneklidním a nejraději bych vytáhl ven za město a vrátil se až na podzim. Štve mě vždycky učení a jediným zaměstnáním, které by mě bavilo, by bylo lehnutí na záda někde na kraji lesa a koukání na mraky. Musím o tomhle někdy více napsat. Až oschnou stráně, tak někdy odpoledne si vezmu deník a půjdu si lehnout do trávy a popíši nejméně 8 stránek. (To mě totiž napadají vždycky nejlepší myšlenky a já nikdy nemám ani papír, ani tužku.) Vzpomněl jsem si na Jirkův výrok, kterým obdařil toho blba Pletánka, když se ptal Jirky, co bude dělat o prázdninách (myslel na brigády). Jirka tehdy vztekle prohlásil: „Celý prázdniny budu ležet na mezi na břiše a kopat se patama do ... Já se ti na brigády ... ty vole!“

Kniha

Pavel Juráček

Deník I. 1948-1956

2017, Nakladatelství Torst, 1024 stran, 599 korun

Dnes Jirka prodával s „bráchou Trojanem“ programy o přestávce. A tak přišel ke Karešce (prof. angliny) a povídá jí: „Paní profesorko, tady máte program!“ Kareška se ho tedy zmocnila a začla ho číst. Jirka však ji vytrhl slovy: „Dostanu tři koruny!“ Kareška prý zrudla a začala se rychle prohledávat. Po úporným hledání nenašla nic. „Brácha“ jí tedy program vzal, ale Jirka jí řekl, aby mu tedy dala ty prachy zítra. „Brácha“ se tedy utrhl: „Mám jí ho teda dát.“ Jirka mávl rukou: „No jó!“, a důstojně odešli. To samé potom udělali Šáchovi: Vybrali asi 180 Kč a odevzdali 120 Kč. 60 rozdělili mezi sebe rovným dílem. Až zítra přijde Müller na to, že prodávali programy za 3 Kč místo za 2, tak to asi odnesou.

A ještě jedna věc přišla s jarem. Potřeboval bych „nabalit nějakou holku“. Každý kluk rychle shání, ale já si asi zase nevyberu. Dnes při divadle jsem koukal na Růženu. Dívala se na mne zas tím pitomým pohledem jako tehdy u nich před vrátky.60 To by sice znamenalo + ..., ale v ní aby se čert vyznal. (Honza Kilián už s ní nechodí.)

Dnes při svačině stály vedle nás Dáša, Zdena a Eva z pajdáku. Ani jsme se s nimi nebavili. Jenom vím, že spolu nějak moc hlučně mluvily a potom Dáša počítala do tří a zakřičely najednou: „Pavel.“ Šel jsem tedy k nim a ptal jsem se, co to dělají. Začaly něco blbýho povídat, a tak jsem šel zase pryč. (Říkaly, že prý měly volat Petr nebo co, ačkoliv tam žádný nebyl.) Co ale z toho, když jsou o rok starší než já.

Ještě jsem chtěl dnes něco napsat... Už jsem si vzpomněl. V sobotu jedeme do Rožmitála. Hraje tam F. Petr. Vrátíme se v neděli ráno. Tak o tom také něco napíši.

Nedávno jsme měli ve škole oslavu, na které byli vojáci. Po ní hráli prima jazzy, a tak se tancovalo.

Také se hrál v Norsku olympijský hockeyový turnaj. My jsme byli až na 4. místě po Kanadě, USA a Švédsku, ačkoliv jsme měli naději na mistry světa. To co se ale stalo v Norsku, to nebyla olympiada. To byl sprostý obchod. Američané hráli nejsprostěji ze všech mužstev. Mlátili naše hráče rukama i holema a právě tak Kanada. A soudcové to samé. Vylučovali naše hráče za chyby Američanů. Nejvíce se vyznamenal Holanďan Dwars. Nějaké norské noviny napsaly o švýcarském mužstvu, které se též střetlo s Amerikou a „skvělými soudci“: „Přijeli hrát hockey a prohráli na facky!“ Na každý americký zápas prý na stadionu Jordal Am z normálních 6 policistů muselo být 31, protože Američané a Kanaďané by byli diváky asi utlučeni: A nakonec když jsme prohráli též „na facky“ s Amerikou a Kanadou a vyhráli nad Švédskem 4:0 a stali se mistry Evropy a kdy Američané hráli s Kanadou předem smluvený zápas 3:3 (poslední gól Ameriky byl přivítán jak Kanaďany, tak Američany s jásotem; navzájem se objímali apod.), tak jsme najednou museli hrát znovu zápas se Švédskem. Naši byli již tak unaveni, že ačkoliv v něm vedli 3:0, prohráli 3:5.

Vážně to co se stalo v Norsku při hock. turnaji, to se v dějinách olympijských her ještě nestalo. Všechny delegace protestovaly proti surové a sprosté hře Američanů, ale vůbec nic se nestalo. Dokonce ani nejsprostší hráč turnaje Czarnota, který mlátil soupeře pěstí i hockeykou a nadával a vyhrožoval soudcům a chtěl jít na rozhořčené diváky, kvůli němuž (a jiným) musel být přerušen zápas USA–Švýcary, protože začal mlátit švýcarské hráče, kteří se pochopitelně bránili, a tak vznikla rvačka na kluzišti, nebyl vyloučen z dalších zápasů, ačkoliv byl dvakrát vyloučen do konce zápasu (ČSR–USA, USA–Švýcarsko).

 

2. března
Neděle

Dnešek byl takový šťastný den. Dopoledne jsme měli sokol (máme ho teď 3× týdně). Dal nám dnes strašně pernou rozcvičku. Snad to bylo proto, že bylo ráno nebo co, ale perná byla. Říkal, že to je druhá rozcvička. Třetí nám dá až za 2 nebo 3 měsíce. Potom jsme měli různosti. „Vyrobil“ se při tom zatím nejtěžší pád z celého družstva. Měl jsem dělat přemet s obratem, z toho přemet nazad a po dopadu salto nazad. Tak jsem se rozběhl a sekl jsem přemet s obratem. Při tom jsem myslel pořád na to salto, protože jsem ho před tím ještě v sestavě nedělal. A nějak jsem zapomněl na přemet zadem... No, zkrátka hodil jsem ho strašně nízko! Letěl jsem vodorovně nad žíněnkou, a když jsem se začal obracet hlavou dolů, tak jsem zachyt rukama o zem a strhlo mě to na hlavu. Padl jsem tedy na žíněnku na hlavu. Hošek mi začal nadávat, strašně nadávat! Koukal jsem jako blbý, co se to se mnou stalo, a hned jsem nepochopil, co se mi mohlo stát. Myslel jsem, že to vlastně nic nebylo. Až teprve, když Hošek mi nadával, že by mě už nespravil ani primář Trnka, kdybych měl jen o zlomeček větší smůlu, teprve potom jsem pochopil, že to bylo opravdu hodně zlé. Jsem ale rád, že to se mnou vůbec nehnulo, když jsem na to šel znovu. Že jsem se ani trošičku netřásl. Udělal jsem ho a po tom přemetu nazad jsem ještě vylétl tak vysoko, že bych krásně hodil salto. Jenže to jsem již dělat neměl. Potom jsme měli bradla. Ta úplně nenávidím!! A my zrovna měli doskočná! Já jsem ještě dost slabý, a tak mi dělají bradla strašný obtíže. Bolí mě vždycky pod paží a mám tam veliké modřiny. (Prý si na to zvyknu a svaly mi ztvrdnou tak, že to nebudu vůbec cítit.) Mimo jiné jsme měli vyskočit do vzporu, a jak jsem švihl rukama, tak jsem vztyčeným palcem narazil zespodu na žerď. Mám ho oteklý a nemohu s ním hýbat. Ještě jsem s ním potom cvičil na hrazdě.

Odpoledne jsem byl na estrádě v sokolovně. Fedor Kříž se mě ptal, jestli chci hrát se „Spolkem pro zbudování divadla v Příbrami“. (Mluvil se mnou už na Horách, když jsme tam hráli „Čelem k životu“. Říkal, že dobře hraji a že by se ze mě mohlo něco udělat. A také říkal, abych s nimi hrál ve „Spolku“.)

Zavedl mne potom k panu Mrkvičkovi (režisér) a ten se mnou též mluvil. Budu hrát nějakého kluka v nějaké ruské hře. Podrobněji o tom napíši v úterý, až se vrátím ze zkoušky.

V sokolovně na estrádě jsme byli na galerii. Asi v polovičce programu jsme si stoupli k „Larvovi“ a „Ánkovi“. Balili tam Miladu Bacíkovou a Růženu Andělovou. Tak jsme tam (já, Jirka a Slávek) začali s nimi hovořit. Stáli jsme za nimi. Potom když si Slávek sedl vedle Růženy na židli, řekl jsem, aby dali židle k sobě a sedl jsem si mezi ně. (Chtěl jsem naštvat Larvu.) Růžena mi ochotně udělala místo. Seděli jsme tedy a mluvili o všem možném. Potom jsme si stoupli k ochozu. Stál jsem opět vedle Růženy bokem k ochozu a čelem k ní. Larva znervosněl. Byli jsme natlačeni u ochozu, a tak jsem stál tak těsně vedle Růženy, že jsme se vlasama navzájem dotýkali. Potom jsem ji vzal za ruku. Larva nic. Vzal jsem ji tedy pomaloučku okolo pasu a druhou rukou za ruku. Larva stál už za námi a pokoušel se jen o dost blbý a ubohý vtipy, aby snad dobyl ztracené posice. Růžena byla asi velmi ráda, že se zbavila Larvy, a tak jemu naschvál proti tomu nic neměla. Pak mi bylo ale trapné, co budu dělat, až bude konec. Odejít jen tak, po tom, když jsem se k ní tiskl a držel ji okolo pasu?! To by bylo blbý! Ale jít s ní domů se mi také nechtělo. Zatím Slávek vytlačil Ánka od Milady a Jirka celý rozzářený mi šeptal, jak jsme je prima odstavili a naštvali.

Po skončení jsem s ní přece jenom šel domů. Chtěli jsme jít do biáku, ale neměli lístky, a tak jsem s ní šel domů. Před jejich domem jsme chvíli mluvili a pak jsme se rozloučili a odešel jsem domů.

Včera jsme hráli v Lázu. Jirka hrál místo Vency Kódla, ale hrál strašně mizerně. A pořád se do toho cpal, jen aby hrál. Lidí tam bylo dost. Ale jsou tam nějaký blbý. Smáli se vždy jindy, než se mají, a ani nepoznali konec. A to jsme včera hráli snad nejlépe.

To v Obecnici bylo jiné obecenstvo.

 

16. března
Neděle

Je krásné nedělní odpoledne. Je docela teplo a slunce svítí, že se to na březen ani nehodí. Chci jít ven, k Jirkovi. Dohnán jarními pocity jsem ale usedl ke stolu a píši. Četl jsem teď Halliburtonovu knihu Za novými světy a mě vždycky každý cestopis tak nějak divně pozdvihne nad okolí a čas. A tohle je Halliburtonovka! Čtu ji sice už podruhé, ale přesto ten dojem se nezmenšil. Obleču se a půjdu ven. Někam na Pichce, nebo na Sv. Horu. Knihu vezmu s sebou.

Kolem okna chodí svátečně oblečení lidé. Kočárky, dětičky. Nic mi není protivnějšího než právě tyhle měšťácké procházky po městě a v parku. Lidé mají takové nažehlené šaty, vyleštěné boty a chodí po ulicích sem a tam. Mrazí mě na zádech při pomyšlení, že by ze mě měl být takový „pan ouřada“ s nedělním doutníčkem a fysiognomií. Brr!!!

Teď už raději půjdu, ať tu zbytečně netvrdnu. Ve městě se ale flákat nebudu – půjdu ven. Již se strašně těším na „kolovou sezonu“ a na výlety.

Tak, ale teď již doopravdu dost a ven!

 

31. března
Pondělí

Už jsem téměř 14 dní nepsal deník. Dnes ale mám čas a nechce se mi ven, ačkoliv je nádherně. (Je ale bláto.) Musel bych se toulat bez cíle ulicemi a nakonec by mě tyhle jarní pocity dohnaly stejně k peru. Já nevím, čím to je, ale jakmile přijde jaro, tak strašně zneklidním a nejraději bych utekl ze školy, z města ven do lesů, k řece. Pamatuji si, že již jako malý jsem míval takové pocity. Zkrátka na mne působilo, působí a bude působit jaro daleko více než na ostatní kluky. Ale mě ten neklid opustí zase až téměř s prvními plískanicemi na podzim. Celé jaro, léto a časný podzim mě periodicky přepadávají touhy odejít někam pryč a toulat se z místa na místo. A právě letos si neustále vzpomínám na události přesně rok staré, ne, asi 11 měsíců. Chtěl bych o tom psát, ale bojím se, že by mi to přineslo nesnáze, kdyby to někdo četl. Nevím, ale tehdy to byl tak silný zážitek, že kdyby se býval uskutečnil... Ale aťsi, napíši to! Tak bylo to tehdy před rokem... Vedle mne v nemocnici ležel pan Minařík, stavební inženýr, který byl za války leteckým důstojníkem v Anglii. Loni na jaře byl ale zavřený v TNP (Tábor nucených prací). Právě v době jeho odchodu mu vypršela lhůta – vězeňská doba. Měl v Anglii spoustu známých a netajil se tím, že by mohl přejít hranice a odjet do Anglie. Jednou, když už jsem mohl chodit, byl jsem v nemocnici na prohlídce, mi Eva říkala, že společně s Minaříkem uteče do západ. Německa. Měli už plán cesty. Chtěla, abych šel s nimi. Zprvu mi to připadalo jako bláznivá myšlenka, ale když jsem přišel příští sobotu do nemocnice, byl jsem už značně zviklaný. Eva mi říkala, že bych mohl v Anglii chodit do české školy a že bych se stejně za 2–3 roky vrátil. Já byl takový trouba, že jsem úplně zapomněl, co by tomu řekla maminka, až bych se ztratil (myslel jsem trochu na to, ale moc jsem si to nepřipouštěl), já před sebou viděl jenom ten můj velký den, na který jsem čekal celý dosavadní život. Potom přišel Minařík s tím, že bychom jeli do Australie, kde by on byl zaměstnán já nevím u jaké firmy a já bych chodil do školy pro české emigranty. Hrome! To bylo něco! Australie! Já už jsem se v duchu viděl na bílé lodi, jak projíždíme Rudým mořem okolo Jemenu dále na východ do Indie a pak do Australie. To jsem již nemyslel na nic jiného než na to. Zdálo se mi o tom, myslel jsem na to ve škole a zkrátka pořád. Australie – bush – moře – poušť – blahovičníky – jižní moře, moře, moře a palmy. Začal jsem věřit, že se přece jenom moje přání splní. A že moje sny se stanou skutečností.

Zalykal jsem se radostí a blahem při myšlence cestování a poznání cizích lidí, kultur, zemí. Plán nabýval stále konkrétnosti. Pojedeme Minaříkovým autem na falešné francouzské pasy. Dal jsem Evě fotografii na pas. Říkala, že Minařík opatří falešné pasy, a tak prý nebudeme muset strávit 2 měsíce v německém sběrném táboře. Cesta se měla uskutečnit 6. května. Měli jsme jet v noci do Prahy a odtamtud přes sovětskou zonu do západního Německa. (Proč přes sovětskou, to nevím – Minařík říkal, že prý to bude lepší tudy, když budeme mít ty pasy.) Čím více se přibližoval ten den, tím více jsem měl strachu. Začal jsem si pomalu uvědomovat, co tím způsobím doma, a celé hodiny jsem strávil přemýšlením o tom. Bylo mi strašně, strašně líto maminky, ale Australie...! A potom! Vždyť dal Minařík za zhotovení mého pasu několik tisíc, a kdybych teď řekl, že nepojedu...

Strašně jsem si oddechl, když mi Eva řekla, že se pojede až 6. června. A opět jsem se těšil a maloval si před spaním obrazy modrého moře, palem, lodí... A asi v polovici května mi Eva oznámila, že Minařík je opět zavřený. To byl konec. Byl jsem rád, že to tak dopadlo, ale v koutku srdce jsem pocítil ostrou lítost nad zklamanými nadějemi. Ale alespoň jsem prožil nádherné dobrodružství, které se alespoň zčásti podobalo tomu, co jsem předtím dlouho a dlouho snil.

Právě přišel Petr a docela surově přetrhl niť mého psaného vyprávění.

Teď musím napsat věci, které jsou velmi důležité, ale do kterých se mi nechce.

Tak za 1. jsme byli 9. března v Mladé Boleslavi na krajském kole gymnastiky. V pátek nám přišlo oznámení, že máme v sobotu jeti. Tak jsme jeli bez nadějí na nějaké umístění, protože jsme byli nepřipraveni. V sobotu večer jsme se dozvěděli od kluků z Prahy, že k sestavám byly přidány nové prvky, takže naše naděje klesly na nulu. Přesto jsme ale v neděli ráno nastoupili. Měl jsem strašný vztek, protože jsem si přece slíbil v deníku, že se na kraj. kole dobře umístím. Přesto mi to dopadlo celkem dobře. Hrazda: 9,4 bodu; prostná 9,4 bodů; kůň: 9,? (to přesně nevím) a bradla 7,?.

Bradla jsem zoral jen proto, že jsem si nepamatoval, co se na nich dělá (tak mizernou jsme měli přípravu!), a ačkoliv jsem to viděl cvičit kluky přede mnou, přece jsem to zacvičil jinak. No a dostal jsem jen 7 a něco. Nebýt toho, byl bych 3. v Pražském kraji (nebo druhý). Takhle jsem asi tak 15.–20. z 200 závodníků.

Minulou neděli jsme dělali pochod na TOZ. Šli jsme 15 km s 8 kg přítěže. Já jsem asi na tohle strašný srab, protože asi 3 km mě Jirka s Láďou táhli a já téměř neviděl. Všechno se se mnou točilo a chtěl jsem zůstat ležet na silnici. Zásluhou jejich jsem to splnil, ale čas jsme měli akorát. Měl být 2:30 a my ho měli 2 hod. 29 min. 45 vt.

Včera jsme cvičili na okresní konferenci Sokola. Dobyli jsme strašný úspěch. Však to, co jsme cvičili, to ještě Příbram, mimo cirkus a varieté, neviděla. Přemety a salta nazad každý nedělá.

Potom ještě musím napsat, že denně cvičím a že s bratrem Hoškem jsme se už dopracovali k dobrým výsledkům. Já osobně jsem asi největší srab z družstva – ono to ale není poznat. Nadání ke cvičení mám velké a potřebuji jenom zesílit. A to dělám právě tím denním cvičením.

 

13. dubna
Neděle

Dnešek je už čtvrtý den velikonočních prázdnin. Celý týden už svítí slunce ze všech sil, a tak je úplně letní počasí. Já toho plně využívám. Ve čtvrtek a pátek jsme s Jirkou byli odpoledne na stráni nad Novým rybníkem a opalovali se. Měl jsem s sebou „svého“ Halliburtona (Sedmimílové boty) a četl jsem oblečen pouze v tmavé brýle a hodinky. Dnes je ale svátek. Den, který nesnáším kvůli nažehleným lidem na náměstí, v Pražské ulici, na Svaté Hoře. Já také musím chodit svátečně oblečený a blbě čumět kolem sebe. Ještě je jeden svátek zítra a pak už je všední den. Tak ještě zítra navlečou lidé puky a lakýrky a budou chodit po Svaté Hoře a říkat: „To jsou letos krásné velikonoce! Co?“ Pozítří už bude na Svaté, na Pichcích a jinde volno. To se ale budu muset šprkat. Půjdu se učit někam ven. Tak vlastně o nic nepřijdu.

Celý den jsem dnes byl nějaký nesvůj. Štve mě to bloumání po ulicích. A potom: modrá obloha, teplý vítr, slabě zamlžené obzory. Zkrátka můj obvyklý neklid. Šel jsem dnes večer ven. Sám. Došel jsem na Sv. Horu. Lidé už zmizeli z cest. Dole svítila světla Příbramě. A já šel pomalu přes Svatohorské náměstí, kolem ambitů, ztichlým parkem. Přemýšlel jsem. Když jsem sám, tak vždycky hodně přemýšlím. Chtěl jsem být z města venku, sám, ale přesto jsem chtěl město vidět. Jak nádherně se dá snít nad městem. Položil jsem se na záda do trávy a břízy nad mou hlavou přestaly být břízami a světla pode mnou svítícími okny. Ležel jsem pod korunami palem a u mých nohou se v záři měsíce blyštěly a svítily mořské vlny. Ale jenom chviličku. Potom to byla zase Svatá Hora, břízy, Příbram. Za mnou tma a velebné zdi několik set let staré, dole světlo a jazz z kolotoče. Přemýšlel jsem o tom, co bude. Kdyby tak přišla víla z pohádek a chtěla mi splnit mé přání. „Chtěl bych být žurnalistou – cestovatelem,“ řekl bych...

Kdybych se tak narodil o 400 let dříve. Co zemí čekalo na objevení. Nebo o 100 let později. Až budou lidé dobývat vesmír. A já zatím... Proč jsem se jen nedal na latinu? Proč? Budu pravděpodobně inženýrem. Chtěl bych být leteckým. Půjdu na techniku a vezmu si letectví. Bude to krásné povolání. Splní se částečně moje sny. Ale raději bych studoval filosofii. Teď se už nedá nic dělat. Nesmím nijak litovat. Musím se věnovat technickému studiu, abych dosáhl úspěchu tam, kde jsem si určil cíl, když jsem vstoupil na reálnou větev gymnasia. Nemohu ale zapřít, že by mi bylo milejší... Ale ne! Nic neztratím. Snad bych byl litoval, že jsem raději neuplatnil své technické zájmy. To je právě ten problém! Mám veliký zájem o techniku. Modelařím, no a zkrátka by to vypadalo, že jsem technicky založený člověk. Mně se ale kromě toho strašně líbí ležet na břiše na vršku a číst třeba Neumannovy básně nebo cestopisy. Líbí se mi číst historické knihy a zajímám se o divadlo, recitaci apod. Baví mě přemýšlet o všech možných problémech života a mám velké sympatie ke spisovatelům a umělcům vůbec. No a tyhle dva směry se ve mně neustále tlučou a já jsem z toho celý nešťastný. Mimo toho děsně rád cvičím. Miluji pohyb na hřišti a v tělocvičně. Tuhle touhu po pohybu jsem dovedl v sobě pěstovat od malička. Dnes jsem v okresním družstvu gymnastiky, denně cvičím a doufám, že v tomhle oboru ještě něco dokáži.

Zítra máme cvičení (ráno), budou nás fotografovat do nějaké propag. skříňky.

 

16. dubna
Úterý

Dnes je poslední den velikonočních prázdnin. Před nimi jsem si říkal, že se budu učit. A teprve dnes odpoledne jsme se byli s Jirkou trochu učit angličtinu na Svaté Hoře. Rys dělat nebudu, protože prý nejsou k dostání čtvrtky. Za týden je konference. Nedopadne to tak, jak jsem v pololetí chtěl. Je těžké zachraňovat ve třičtvrtěletí to, co se do pololetí topilo. Je pravda, dostal jsem za období 8 jednotek a 3 dvojky, ale dostal jsem také 2× 3a dvě „koule“. Jednu z matyky a druhou od „Kádinky“ z chemie. (A to jsem chtěl mít z chemie jednotku!!!)

Zítra se dám z angliny, pozítří z biologie, v pátek z chemie a češtiny a v sobotu asi budu z ruštiny (nepsal jsem kónu) a mám strach, aby mě nevytáhl Milda z matyky.

To znamená: dneska šprkat anglinu, zítra biologii a chemii, pozítří chemii a češtinu za celé období. A k tomu všemu doufat, že nebudu z ruštiny a z matyky. „Sakra je to těžký bejt študákem.“ Petr to bude mít krásný. Půjde do Prahy do továrny na lékařské přístroje, bude tam mezi samýma holkama a potom půjde na průmyslovku a z té může na techniku právě tak jako já. Tak kdo je na tom lépe?!

Teď právě prší! Obyčejný jarní déšť! Včera jsem počítal, kolik dní chybí do prázdnin. Je to přesně 63 dní. A pak už budou prázdniny. Mám už na ně úplný program. Prvních 14 dní musím na brigádu. Potom jedeme s Jirkou na tři neděle na Slovensko a pak je třítýdenní sokolský přípravný tábor u Kamýka. Na to Slovensko se těším! Musím našetřit peníze do prázdnin a nějaké vydělat na té brigádě. Jedeme na kolách, stopem, pěšky a vlakem. Tuto kombinaci jsem navrhl já, pro zpestření cesty a vůbec pro to, že to bude zábavnější. Jednou pojedeme „jako lordi“ vlakem, potom jako vandráci pěšky, pak na kole, a až nás to omrzí, pošleme kola vlakem napřed a pojedeme autostopem. Při sestavování programu cesty vzpomínám na Halliburtonovu „Královskou cestu za dobrodružstvím“. Snažím se přiblížit se co nejvíce jeho myšlenkám i cestování. Budu se snažit sehnat tu knihu...

Právě přišel Petr. To znamená konec psaní. Mezitím co jsem dopsal to slovo „knihu“ a napsal slovo „Budu“ jsem s ním svedl menší zápas o kočku.

 

16. června
Pondělí

Od té doby, co jsem naposled psal, uplynuly právě dva měsíce. Právě dnes jsem v takové bryndě s učením jako před dvěma měsíci. O tom ale psát nechci. Nevím, proč jsem tak dlouho nepsal. Několikrát jsem chtěl zasednout ke stolu, ale vždy... No, nebudu o tom dlouho přemýšlet. Je třeba zapsat, co se stalo za ty dva měsíce. A protože ani to nechci dlouho psát, mám před sebou kalendář (kapesní) a z něho opíši všechny ty poznámky, které jsem za ten čas udělal.

Tak 16. dubna jsem běžel přespolní běh TOZ 3 km za 11,08 min. (Třetí nejlepší čas ml. dorostu na škole.)

A 100 m za 14. (To je chabé.)

20. dubna jsem koupil od Janoty motor NV–21 za 500 Kč a stavím na něj véčko vlastní konstrukce a Komára.

22. dubna jsem udělal poprvé v životě velvýmyk na hrazdě a přemet napřed o jedné ruce.

24. a 25. jsme byli na brigádě na Kozích horách, kde jsme s Jirkou udělali rekord v ulejvání.

1. května vystoupilo okr. družstvo gymnastiky na hřišti s velikým úspěchem. 10. května jsme hráli ve Hbitech divadlo.

11. května kulturní večer v Podlesí o Gogolu.

15. května jsme byli ve Smetanově divadle na Evženu Oněginu.

18. května s Petrem v Král. Dvoře na autom. závodech.

Od 19. května jsem chodil do kursu promítačů.

21. května jsem byl u očního lékaře a dostal jsem na měsíc brýle + 0,5 dioptrie. (Bolely mě totiž při čtení a psaní oči.) 

24. jsem dostal ze školy 1500 Kč, za které jsem si koupil od Ivana Esku.

26. května jsme při branné výchově měli poprvé ostrou střelbu (mám 30 bodů).

1. června jsem byl se Slávkem na Podkově a našel jsem tam kus popelnice.

3. června jsem vstoupil do tanečního kroužku na Pedag. gym.

6. června mi někdo ukradl v Sokole hodinky.

7. jsem běžel závod L2 B7 v čase 4:54,0.

8. vystoupení okr. družstva gymnastiky na sokolském dnu (velký úspěch – fotografování).

Včera jsme hráli krajské kolo v odbíjené v Berouně. Probojovali jsme se na II. místo a tím jsme postoupili do nale krajského kola, které je 22. června na Štvanici. To je asi tak všechno.

Teď koukám skrz ty pitomé brýle, kterými blbě vidím, na češtinský sešit, v kterém se skrývá 36 otázek, jež mám zítra umět a které ještě teď v 9 hodin neumím. Vykašlu se ale na to a půjdu spát. Zítra ráno se na to podívám. On mi Müller stejně lepší známku jak 2 nedá, i kdybych uměl jak Pán Bůh.

Teď tu mám prima výstřižky z Rudého práva za 4 dni. Sice to vypadá jako tituly nejdrásavějších detektivek, ale jsou to docela vážné noviny. Vlastní zprávy z bojiště umím nazpaměť každý den a s úspěchem jsem je použil jednou při přehledu tisku, kdy jsme měli měsíc staré noviny. Oni totiž ty zprávy vypadají již půl roku pořád jen takhle:61

To podtržené jsou ustálená rčení.

A to ostatní vypadá takhle! Kam na ta jména chodějí?62

A to je teprve 7 let po válce.

To snad nedokázal ani Goebbels se svou propagandistickou mašinou vyrobit tolik štvavých článků za 14 dní, jako dovede Rudé právo za 4 dni.

 


60 Na prázdné s. 74b (deník 2 je od s. 73 psán jen po pravé straně, zřejmě protože se propíjel inkoust) je později dopsáno: „8. XI. 52 To jsem si ještě každý její pohled vykládal nějak ve svůj prospěch.“ 

Nad touto glosou je – zřejmě ze stejného data – tato poznámka: „Prosím případné čtenáře deníku, aby omluvili ty strašné výrazy, které se zde vyskytují. Věk 16–17 let je věk takové podivné obhroublosti. Byl jsem ve výrazech ještě horší, než se projevuje zde na těchto stránkách. Ale nebyl jsem výjimečný případ. Takoví jsme byli všichni.“ Pozn. red.

61 Mezi s. 95–96 deníku 2 je vloženo pět výstřižků s nadpisy: „Boje na korejské frontě“ (z 18. 19., 21., 22. května) a „Boje v Koreji“ (z 17. května). Podtržená slova, na která P. J. odkazuje v dalším textu deníku, jsou: „civilní osady“, „způsobily jim velké ztráty na lidech a materiálu“, „pokojná města“, „obranné boje“, „pokojné obydlené oblasti“, „sestřelili 6 nepřátelských letadel“, „utrpěli ztráty na lidech a materiálu“. Pozn. red.

62 Mezi s. 97–98 deníku 2 jsou vloženy výstřižky titulků z Rudého práva: „Výslech válečných zajatců před ústím kulometů“, „Naši pracující protestují proti americkým zvěrstvům“, „Mírumilovné lidstvo odsuzuje nové zločiny amerických barbarů“, „Další usvědčující důkazy o zločinech amerických imperialistů na válečných zajatcích“, „Hra na přeskáčku po americku“, „Za jednotu všech demokratických sil Italie“, „Kati a jejich principálové“, „Americká zvěrstva na ostrově Kodže“, „Zločiny amerických vrahů neujdou trestu!“, „Mír Koreji – trest válečným zločincům USA“, „Lid celého světa protestuje proti americkým zvěrstvům v Koreji“, „Světová veřejnost odsuzuje barbarství amerických agresorů“, „Američané připravují další masakry válečných zajatců“, „Delegáti lidových vojsk vyvrací lži interventů“, „Krvavý pohlavár atlantické smečky“, „Zločiny amerických barbarů neujdou spravedlivému trestu!“, „Generálové smrti“, „Lidojedi v generálských uniformách“ [podtrhl a šipkou označil P. J.], „Zastavit katanskou ruku amerických gestapáků!“, „Američtí špioni v Koreji mají otravovat vodu ve studních“, „Zločiny amerických interventů v Koreji předčí zločiny hitlerovských katů“, „Bakteriový vrah Ridgway americkým gauleiterem v západní Evropě“, „Americký generál přiznal další vraždu válečného zajatce“, „Protest generála Nam Ira proti dalším masakrům v zajateckých táborech“, „Američané pokračují v masakrování zajatců“, „Lisynmanovský ministr o amerických loupežích v jižní Koreji“. Viz repro. Pozn. red.

Pavel Juráček: Deník I. 1948-1956

Související