Loni v létě koupil Džery vybavení družstevního obchodu. Komplet: pulty, police, nějaké vitríny i starodávnou váhu s miskami a ručičkou kmitající za sklem. Složili jsme tu komunistickou památku na hliněnou podlahu stoleté lemkovské chalupy. Pulty a police jsme museli rozřezat. Tak byly velké. Padesát let stály na jednom místě a nikdo s nimi nehýbal. Poprvé jsem je spatřil na rusínské Velikonoce v osmdesátém třetím. Tehdy jsem poprvé stál ve frontě a pak už jsem tam stával pořád, celou dobu v té známé vůni. Co to bylo? Cukroví, skořice, marmeláda, vanilkový cukr, uzený bůček, vyčichlé pivo z prázdných lahví, cigaretový kouř, těla lidí stojících ve frontě? Všechno dohromady. Zboží přiváželi v úterý a v pátek. Člověk musel přijít o hodně dřív a stoupnout si do fronty, aby vůbec něco dostal. Ekonomie nouze. Obchod patřil družstvu a sloužil vlastně jen jeho zaměstnancům. Prodavač byl zároveň předsedou družstva. Většina družstevníků neplatila běžně penězi. Předseda měl tlustý sešit, do něhož zapisoval nákupy podle jmen a částku pak odečetl při výplatě. Někteří snad ani peníze neviděli. Prostě pracovali a dostávali za to jídlo, mýdlo a pivo. V té frontě trpělivých žen bylo cosi feudálního. Stály mlčky nebo si něco tiše povídaly. Dvě, tři, čtyři hodiny. Času bylo tenkrát dost. Zboží přivážel béžový žuk. Bylo ho vidět už dva kilometry předem. Objevil se u starého kostela a v oblacích prachu sjížděl dolů, na dvě minuty zmizel a pak se znovu objevil v půlkilometrové cílové rovince.

Kniha

Andrzej Stasiuk

Východ

2017, Nakladatelství Kniha Zlín, přeložil Jiří Červenka, 224 stran, 339 korun

Stál jsem na konci té babské fronty a cítil se v tom kolektivistickém a zároveň patriarchálním světě jako přivandrovalec. Předseda stál za pultem v tmavomodrém plášti a bílé kšiltovce. Ukazoval prstem jednou na tu, pak na onu zákaznici a zval je k pultu. Fronta neměla žádný smysl. Nakupovaly ty, na které ukázal. Nikdy se mi nepodařilo pochopit pravidla této volby. Odměňoval snad nejlepší pracovnice? Nebo ty, které to měly domů nejdál? A nedával tím prostě jen najevo svou absolutní moc, kterou nad těmi lidmi skutečně měl? Byli jeho majetkem. Neměli kam jít. Tycová měla devět dětí. Pro chleba chodila s pytlem, v cajkových kalhotách a bundě, rovnou od koní a ovcí. Odnášela ten pytel shrbená, jako by nesla brambory. Bytovky stály na vršku, pěkně se s tím pytlem pronesla. Lidi říkali, že bere větší rodinné přídavky než plat. Štěrková silnice vedla středem osady a kromě žuku po ní jezdil ještě hajný se svým uazem, náklaďáky se dřevem a hlídky pohraniční stráže. Auto tady neměl nikdo. Zastávka autobusu byla šest kilometrů odtud. S devíti dětmi se skutečně nedalo nikam odejít. Nikdo na ni ani nečekal. Stál jsem na konci babské fronty a cítil se jako přivandrovalec.

Odněkud jsem to ale všechno znal. Ty šátky na hlavách, tlumené rozmluvy a očekávání. Tu dobu, kterou bylo třeba přečkat mezi cizími. Ze sedmdesátého třetího či čtvrtého, z jiného obchodu. Ten byl zděný a stál uprostřed normální vesnice. Po několika schodech se vešlo do prodejny plné světla, protože okna zabírala celou stěnu. I sem bylo třeba přijít dřív a čekat. Čas. Nepřeberné množství času jako dar. Času, který nepatřil nikomu. Plného vůní, tvarů a zvuků. Třeba cinkání prázdných lahví v drátěné přepravce na pětadvacet kusů. Nebo okamžik, kdy už dodávka zastavila, ale ve vzduchu ještě zůstává prach a pach benzínu, chlápek ve špinavém bílém plášti otvírá zadní dveře a zevnitř se line vůně čerstvého chleba. Sedmdesátý druhý, sedmdesátý třetí – všechny dodávky tehdy měly benzínové motory a ta vůně nízkooktanového paliva, vůně svobody, tajemství a touhy, se mísila s vůněmi cukroví, skořice, limonády a cigaret. Tehdy jsem tam také stával mezi starými ženami. Posedávaly na parapetu toho dlouhého okna. Jako zimomřiví ptáci. Cvrlikající a kdákající. Prodavačka se k nim přidávala zpoza pultu. Poslouchal jsem, a ničemu nerozuměl. Mluvily v útržcích starých, jim dobře známých vět. Mluvily o starých, všeobecně známých událostech, které se opakovaly po staletí. Život, smrt, lidi, počasí, práce. Mluvily se zpěvavým přízvukem. Domýšlel jsem se, místo abych rozuměl. Stačily pouze zvuky. Neznal jsem hrdiny. Byl jsem nesmělý chlapec z města a chtěl jsem být neviditelný. Alespoň do doby, než přijede dodávka. Nikdy jsem se neptal, kdo je ve frontě poslední, a přestože po mně přicházelo ještě plno lidí, stál jsem vždycky na konci. Leda že se nade mnou ženy slitovaly, a když jim došlo, „čí jsem“, pustily mě někam doprostřed nebo mě postrčily dopředu. Bral jsem jenom chleba. Posílali mě jen pro chleba, protože mi bylo dvanáct a byl jsem hloupý kluk z města.

Obchod stál poblíž křižovatky. Vlevo se jezdilo na okres, vpravo do kostela a pak silnice končila hned za vysokým svahem nad řekou. Mezi obchodem a kostelem bylo centrum obce. Přímo na křižovatce stála hasičská zbrojnice. Celá z hrubých, léty zčernalých prken. V ní se pořádaly zábavy. To pak zářila jako lampion. Světlo se dralo skrze spáry. Hasičské auto vytlačili ven, aby tanečníci měli víc místa. Ano. Tehdy jsem přestával být nesmělý, protože jsem se mohl skrýt ve tmě. Přikrčit se na okraji světelného kruhu a pozorovat. Zelené přítmí léta a křik ze tmy. Rvali se do krve, rvali se na život a na smrt. O všem jsem se dozvěděl dalšího dne z ženských řečí. Teta a babička věděly kdo, koho a jaká byla zranění. Láska a násilí. Šero bylo horké jako nitro stáje. To vše pár desítek metrů od kostela. Nemohl jsem odtrhnout oči od těch, kteří mizeli ve tmě.

No a teď jsme skládali pulty a skříně z obchodu na hliněnou podlahu staleté lemkovské chalupy, která zázrakem přežila ve vsi, z níž zmizely všechny domy. Šedesát čtyři chalup zmizelo, rozpadlo se a proměnilo se v popel. Patnáct metrů dlouhé, přikrčené pod vysokými strmými střechami, pod něž se vešlo seno pro dobytek a ovce na celou zimu. Připomínající trupy lodí obrácené vzhůru nohama, s bílými linkami hliněné mazaniny mezi jedlovými trámy napuštěnými černou karbolkou. Ze šedesáti čtyř přežila jediná a teď jsme do ní skládali pozůstatky komunismu. Kdybychom však chtěli učinit spravedlnosti zadost, měli bychom je spálit a popel rozptýlit na pospas větru nad Nízkým Beskydem. Tak jsme to měli udělat. Právě tak, jako to udělali s šedesáti čtyřmi chalupami a těmi všemi pozůstatky staré Rusi od Bugu a Sanu po Szlachtowou a potok Grajcarek. Ale kdepak. My jsme skládali. Dřevo a překližka byly mastné od doteků rukou i věcí, nasáklé vůněmi a těžké. Život do nich vstoupil a zdřevěněl. Vrstvy života: lemkovské časy, komunismus, a teď my, zpocení námahou.

Všechny venkovské obchody té doby voněly podobně. V šedesátém osmém či devátém se do obchodu v úplně jiné vsi vcházelo také po schůdkách. Byl večer a spolu s vůní se z těsné místnosti linulo světlo. Zlatavé a smísené s vůní vanilky a limonády. Nic víc si nepamatuji: strmé schůdky, malá místnost vlevo a dost. Pouze vůně a světlo. Před obchodem trávník a zbytky cihlových sloupů, pozůstatek budov někdejšího statku. Neslo se to vzduchem a bylo to slyšet v rozhovorech: statek, dvůr, panské, na panském... Bylo v tom i cosi cizího, cosi hrozivého. Samo slovo „dvůr“ bylo dunivé, temné a hluché. Stejně jako „hrob“. Vesnice žila vzpomínkou na panské časy, aniž by si to vůbec uvědomovala. Ten „dvůr“ byl jako strážní věž, jako pohraniční pevnost, postavená, aby budila strach. Lidi dál chodili pracovat na panské, i když jim lidová vláda ve čtyřicátém pátém či šestém dala ta jalová políčka do vlastnictví. Přes vesnici vedla písčitá cesta. Nepamatuji se, že by po ní někdy přejelo auto. Po slepicích v ní zůstávaly vyhřáté důlky. Tu a tam bylo možné najít vyschlé kravské lejno. Ale auta tudy nejezdila. V šedesátém osmém prostě nebyla. Dopravní spojení fungovalo jen k obchodu a zpátky. Jezdilo se nákladními auty Star nebo Lublin s plátěnými plachtami. Brzy ráno odvážela dělníky do varšavských továren a odpoledne je zase přivážela zpět. Vyjížděla z Vilenské ulice. Sedělo se na prknech položených přes bedny. Nastupovalo se po žebříčku svařeném z armatur. Snad se ani nic neplatilo. Třicet kilometrů. Člověk se musel pevně držet, aby nespadl. Kolem seděli samí muži. Když si prohlížím staré kroniky, poznávám je. Kšiltovky, košile rozepnuté u krku, šedé nemódní obleky. Filmy jsou černobílé, takže i paměť se stává jednobarevnou. Obličeje se lesknou šedým potem a cigaretový kouř je také šedý. Přestože jsem byl dítě, někdy mi dovolili sednout si k zadnímu čelu korby. Díval jsem se, jak se město vzdaluje a zmenšuje. Jeli jsme nejspíš ulicí Świerczewského a pak Generálskou. Drewnica, Marky, Pustelnik, Struga. Město mizelo. Měnilo se v městečko. Snižovalo se. sklo se k zemi, aby se nakonec změnilo ve vesnici táhnoucí se až k okraji mapy. Tak jsem si to představoval: na východ od Varšavy ležely už jen vsi a města, která byla jen většími vesnicemi. Domy byly přízemní nebo jednopatrové, ale byly to spíš venkovské chalupy nalepené jedna na druhou. Nepřipomínaly městské domy. Byly dřevěné. Natřené nahnědo. Jako podlaha v dědově domě, jako podlaha v domě u strýce a tety. Dřevo, olejová barva a občasné zaskřípání. Vždy se vstupovalo do něčeho starého a prostoupeného vůněmi. Voněla tma a vonělo šero, a teprve když se rozsvítilo světlo, vůně jako by mizely, protože se objevily tvary. Ty místnosti ale nikdy neoddělovaly od zbytku světa, tak jako domy ve skutečných městech.

V osmdesátém šestém jsem bydlel v dřevěném domě na samotě. V noci tma prostě vstupovala dovnitř. Pronikala nejen okny, ale i starým, suchým dřevem trámů, spárami vyplněnými mechem a hlínou. A spolu s tmou všechny ty zvuky, které jsem předtím neznal. Ležel jsem v šeru a naslouchal. Měl jsem strach, ale silnější než strach byla zvědavost, a tak jsem naslouchal až do svítání. Myši, plši na půdě, brouci ve dřevě, skřípot trámů pod náporem větru nebo tepla. Noční ptáci, zvěř v lese, voda v řece, a nakonec vlastní představivost. Kolem dokola nikdo. Zato hřbitovů jsem měl dost. Během nepříliš dlouhé procházky jsem jich mohl napočítat alespoň pět. Myslel jsem na duchy, na duchy lidí, duchy domů, duchy zvířat, duchy vojáků. To všechno kroužilo kolem domu a dotýkalo se jeho zdí. Byl jsem v okolí jediný člověk, takže všichni přicházeli za mnou. Tak jsem si to představoval. Proto jsem někdy nemohl až do rána usnout. Slunce vycházelo nad temnou strání. Stoupalo výš a výš a svítilo na tu liduprázdnou krajinu. Na hroby a kříže u cesty. Na podezdívky domů poskládané z plochých kamenů spojených hliněnou maltou. Na kostry kostelních bání. Na to, co zbylo. Jako by to všechno ze sebe krajina jednoho dne setřásla s absolutní a monumentální lhostejností přírody. Samozřejmě to bylo jinak. Křik, pobíhání, lidi vyvlékaní z chalup, nadávky, bití. Vojáci v uniformách, ale ve skutečnosti státní bezpečnost v polním, protože šlo o vojska sboru veřejné bezpečnosti podřízená ministerstvu vnitra. Tedy žádná příroda, pouze politika, třídní nenávist, nenávist národnostní a blahovůle kremelského lidojeda. Od samého počátku mě pronásledoval obraz nekonečné řady selských vozů odvážejících lidi na železniční stanici v Zagórzanech. Dům po domu, rodinu po rodině, ves po vsi. Na vozech naložený majetek (lidé měli jen několik hodin na sbalení), malé děti a starci. Ostatní šli pěšky a vedli dobytek. V chalupách zůstali slepice, psi a kočky. Ve čtyřicátém sedmém musely vsi působit divným dojmem: dveře skřípaly ve větru, na podlaze se válelo nádobí, otevřená šuplata, rozsypané zrní, poletující peří. Panovalo tu ticho a z žádného komína nestoupal kouř. Zajímalo by mě, jestli tu byly dříve lišky z lesa, aby bez zábran plenily kurníky, nebo zloději z polských vsí a městeček. A tak mi ta řada vozů nedávala klidu, až do doby, kdy jsem si v devadesátém druhém či třetím přečetl Platonova: „Po aktivistových slovech se kulaci sehnuli a začali táhnout vor rovnou dolů k řece. Žačev se vlekl za nimi, aby jim zajistil nerušenou plavbu po proudu k moři, a ještě více v sobě upevnil přesvědčení, že socialismus bude, že ho Nasťa dostane jako věno a že on, Žačev, zanikne jako nepotřebný předsudek. Když Žačev vyprovodil kulaky v modravou dál, nenašel v sobě klid a nevěděl, proč je mu ještě hůře. Dlouho hleděl, jak se vor zvolna vzdaluje po tiše plynoucí řece a jak večerní vítr čeří línou temnou vodu protékající mezi vymrzlými poli ke vzdálené hlubině. Srdce mu sevřel stesk a smutek. Vrstvu pesimistických mrzáků přece socialismus taky nepotřebuje, takže i jeho jednou vyvezou v modravou dál...“ Ale přece jen to mělo cosi společného s přírodou a s pohybem zemské kůry, protože šlo o záchvěv, který proběhl od Kamčatky až po Labe. A když je něco deset tisíc kilometrů dlouhé, pak to rozhodně není historický proces. Zdejší otřes, který smetl domy i lidi, byl pouze vzdálenou ozvěnou onoho zemětřesení, avšak stopy po kataklyzmatu jsem vídal každý den a každou noc jsem naslouchal duchům. Zdálo se mi, že je to přirozené a že tomu tak bude navždy. Družstvo setrvávalo ve svém polosnu, pobrukovalo si, škrábalo se ve spánku tam, kde ho svědilo, jako velké hnědé dobytče. Kolem se prostírala zelená divočina. Les sestupoval do údolí. Mladé jasany trhaly zbytky základů. Studny zarůstaly trávou a měnily se v hluboké, chladné pasti. Staré cesty odnášela voda a náspy někdejších mostů stále častěji připomínaly strmé břehy vyhloubené říčním proudem. Brzy na jaře, než vyrostla tráva, bylo možné spatřit vchody do klenutých kamenných sklepů a zřetelné obrysy chalup. Člověk si mohl vyjít na celý den a nepotkal nikoho, jenom hroby a ruiny.

Související