Ve znamení Tří králů
Jiří Padevět: Tři králové
2017, Nakladatelství Academia, 172 stran, 225 korun
Tři mušketýři byli čtyři. Kolik bylo Tří králů? Na prstech obou rukou by je nespočítalo několik lidí. Ne, popularizátor protektorátních témat Jiří Padevět nerozšiřuje ve své nejnovější knize odbojovou trojku Balabán, Mašín, Morávek o další členy. Připomíná však jejich statečné spolupracovníky, z nichž mnozí také zaplatili za svou činnost životem a přitom zůstávají ve stínu legendárního trojlístku.
Padevět opět zvolil čtivou formu průvodce. Čtenář s jeho publikací pod paží může projít Prahou a zahlédnout ji odbojovýma očima. Tady se Tři králové skrývali, tady připravovali výbušniny, odtud do Londýna vysílala ilegální vysílačka Sparta I a Sparta II, tady se odehrál zátah gestapa… Odbojáři nacházeli podporu po celé Praze, mapa míst, kde měli konspirační byty, radisty a další spolupracovníky, je opravdu hustá. Některá taková místa dnes připomínají pamětní desky. O míře odvahy toho ale vypovídají málo. Padevět ve své novince dokáže čtenáři přiblížit nejen fakta, ale právě i atmosféru a souvislosti.
Legionářův rod
Libuše Koubská: Dědečkův deník
2017, Nakladatelství Vyšehrad, 176 stran, 258 korun
Za vším hledej zápisky ze světové války. Předek Libuše Koubské prošel boji na východní frontě, ruským zajetím a legionářskou anabází, která ho provedla evropskou částí sovětského Ruska tam a zase zpátky, než se konečně vrátil domů. Autentické zápisky jsou základním stavebním kamenem knihy, ale i marketingovým tahem. Kdo by nechtěl nahlédnout do doby, kdy byl komunismus ještě mladý a Československo pouhým snem?
Po přečtení knihy Dědečkův deník však překvapený čtenář zjistí, že právě tato část rodinné anabáze, kterou Koubská popisuje, je nejslabší. Válečné deníky nepsal žádný mistr pera, často jsou proto autorkou převyprávěny, text se ovšem nejednou utápí v podružnostech. Koubská se v rodinné biografii naštěstí nespokojuje s válečnou zkušeností svého děda, jak by mohl napovídat název knihy. Zaznamenává i osudy dalších svých příbuzných − a pod rukama se jí tak rodí životodárná rodinná sága.
Její hrdinové nejsou aktéry zlomových historických událostí, to však nevadí: popisovaný svět vůbec není malý. Je niterný, naléhavý a vášnivý. Je to obyčejný příběh, záznam životů prožitých navzdory době, vše podáno otevřeně a s pochopením.
Mauglí o sobě
Rudyard Kipling: Něco o mém životě
2017, Nakladatelství Dauphin, přeložil Rudolf Chalupský, 246 stran, 348 korun
Poslední dílo, do něhož se autor Knihy džunglí pustil, byl vlastní životopis, v němž zobrazuje své dětství jako nesnadnou průpravu ke svému budoucímu uplatnění. Jeho školní docházka na Ostrovech byla protkána šikanou a ponižováním; rodiče přitom, jak bývalo zvykem, zůstali v Indii. Ani vzpomínky na rané dětství v Bombaji nejsou idylické. Poselství Kiplingova životopisu zní: Indie jeho raného věku je fascinující i v ulicích měst, nejen v pralesích, kde číhá proradný Šér Chán.
Kipling se v knize pochlubí styky s výjimečnými osobnostmi (ministerský předseda Baldwin je jeho bratranec). Na vlastním příkladě ochotně ukáže, že cílevědomá práce neochvějně vede k úspěchu. Ano, spisovatel je dítětem své doby. Neskrývá například etnické předsudky. Skrz prsty se ovšem nedívá na Indy, ale na Iry.
Kipling uvádí svého čtenáře do koloniální epochy, do proporcí, které už svět nikdy nebude mít. I když se o autorovi samotném dozví čtenář málo, jde o vzrušující četbu.
Architektura v čase
Owen Hopkins: Architektonické slohy
2017, Nakladatelství Grada, přeložila Alice Zavadilová, 240 stran, 399 korun
Vějířová klenba katedrály v anglickém Gloucestershiru vznikla v letech 1331 až 1355. Neméně složitou ocelovou konstrukci Národního stadionu v Pekingu, zvaného Ptačí hnízdo, stavaři budovali v letech 2003 až 2008. Přes 650 let leží mezi těmito dvěma pozoruhodnými stavbami, jež lze také považovat za symbol doby a architektonického stylu. Prvnímu říkáme pozdní gotika, tomu druhému expresivní racionalismus.
Fotografie oněch dvou výjimečných staveb zdobí titulní stránku nového obrazového průvodce světovou architekturou, což je jasným znamením, že si Owen Hopkins zvolil nelehký úkol. Tak jako řada jeho předchůdců se pokouší tuto lidskou a veskrze kreativní činnost zmapovat a vtěsnat do 49 stylů. Popisuje je vždy šesti charakteristickými prvky a dokumentuje fotografiemi staveb a detailů. "Shromáždíme-li všechna architektonická díla nesoucí společné rysy, vyloučíme tím jiná, která tyto rysy nenesou," připouští jistá úskalí této metody. Nicméně pro orientaci ve složitém terénu, jakým je architektura, zvláště pak ta současná, se jeho kniha jeví být velmi užitečnou.
Pochopit normalizaci
Pavel Kolář, Michal Pullmann: Co byla normalizace?
2017, Nakladatelství Lidové noviny a ÚSTR, 224 stran, 219 korun
Ne webu Nakladatelství Lidové noviny mohou čtenáři vydané knihy známkovat podobně jako ve škole. Publikace Co byla normalizace? obdržela ve chvíli, kdy tuto anotaci píšeme, jen jedničky, nebo pětky. Ty první výrazně převažují. Už tento fakt ukazuje na to, jak se dnešní společnost se svou minulostí ze 70. a 80. let 20. století obtížně vyrovnává a pohybuje se v krajnostech.
Autoři Kolář a Pullmann se dějinám diktatur a komunismu zejména věnují dlouhodobě. "Českou veřejností obchází strašidlo normalizační banality," píšou nyní. Ne, není řeč jen o pop-music a Dietlových seriálech. Zamýšlíme se nad skutečným životem skrytým za ideologickou fasádou reálného socialismu. Kde se objevil onen démon souhlasu? A proč přetrval? Jak je možné, že epocha skončila nikoliv ohlušujícím výbuchem, ale, jak kdysi poznamenal profesor Igor Lukeš, nenápadným pšoukem? Museli jsme tímhle obdobím projít a nakolik nás změnilo? To jsou otázky, jimž se často snažíme vyhnout. Onu pětku si nezaslouží ten, kdo je klade, ale ten, kdo se neodvažuje hledat odpověď.
Až budou stroje chytřejší
Nick Bostrom: Superinteligence
2017, Nakladatelství Prostor, přeložil Jan Petříček, 512 stran, 497 korun
Mnozí si dnes kladou otázku, zda umělá inteligence překoná v dohledné budoucnosti tu lidskou, a pokud ano, jaké to bude mít důsledky. Budeme umělou inteligenci, která si je vědoma sama sebe, ještě schopni kontrolovat? Bude naším spojencem? Nebo nás už nebude potřebovat, a může nás tudíž chtít zničit? Vznikne nový "živočišný" druh, který bude kombinací člověka a jím vyvinuté umělé inteligence?
Takovými otázkami nakladatelství Prostor uvádí knihu Nicka Bostroma a nutno podotknout, že příliš nepřehání, když tvrdí, že zrovna on alespoň na některé z nich dokáže odpovědět. Text profesora Oxfordské univerzity (vlastním jménem Niklase Boströma) a zakladatele Future of Humanity Institutu, multidisciplinárního centra, které umožňuje nadaným filozofům a vědcům bádat nad velkými otázkami lidstva, je v mnoha směrech objevný. Zaujal řadu světových osobností (včetně Billa Gatese nebo Elona Muska), podle New York Times jde o skutečný bestseller, jenž je napsán tak, že ho mohou číst odborníci i široké publikum. Scénáře, jež mohou vyplynout z dalšího vylepšování technologií, totiž renomovaný vědec, jehož někteří řadí k nejvlivnějším intelektuálům světa, dovede popsat velmi sugestivně.
Boko Haram v srdci Afriky
Wolfgang Bauer: Ukradené dívky
2017, Nakladatelství Grada, přeložila Tereza Semotamová, 176 stran, 279 korun
Před časem vzbudila i v českých zeměpisných šířkách ohlas reportáž o nigerijských dívkách unesených extremisty z Boko Haram, kterou napsal německý novinář Wolfgang Bauer. Do Nigérie se vydal v roce 2015 ve službách týdeníku Die Zeit, jeho text posléze v českém překladu přetiskl časopis Respekt. Po dvou letech od publikování strhující reportáže, jež byla doplněna unikátními černobílými snímky, jež v Nigérii pořídil Andy Spyra, vydává nakladatelství Grada kompletní výpovědi žen, s nimiž se reportér a fotograf setkali a jež byly ochotny a schopny o násilí, jemuž byly vystaveny, vypovídat. Nešlo přitom jen o žačky, které byly uneseny ze školního internátu ve vesnici Čibok (a zpráva o jejich osudu obletěla celý svět), ale i o další dívky a ženy, jimž se podařilo z krutého zajetí Boko Haram uprchnout. Tisíce jiných žen však nadále zůstávají v rukou islamistů, další ženy se z hrůz, jež musely prožít, už nikdy nevzpamatují…
"Když se vracím z cest, lidé se mě často ptají: 'A co je nám do toho?'
My v Evropě se neradi zabýváme utrpením − utrpením jiných.
'Proč?' slyším lidi se ptát. 'Proč bych se tím měl zabývat? Co se změní tím, že se o tom dozvím?' Změní se tím všechno. Hrůza, která vypukne v jakékoliv zemi světa, se v naší době neomezuje jen na jednu zemi… Už se nemůžeme schovávat. Svět se zmenšuje," píše Wolfgang Bauer.
