Prosinec 1599

Málokdo si už dnes pamatuje, že tělo nešťastné dcery doktora Krolla, pohozené ve sněhu ve Zlaté uličce, jsem objevil právě já. Vrtkavá múza dějin vymazala jméno Christian Stern ze svých nekonečných stran, a přece jsem často přemítal, o kolik lepší by pro mě bylo nebýt tam zapsán vůbec. S nádherným opeřením jsem se vznášel ve výšinách, leč nakonec jsem se zřítil se sežehnutými křídly k zemi.

Stalo se to v nelítostném srdci zimy. Nad mohutnou siluetou Pražského hradu zvedající se z úzké uličky, v níž leželo tělo, visel nakřivo srpek měsíce. A ty hvězdy! Jako hromady drahokamů našité na kopuli z napnutého černého hedvábí. Už od dětství mě fascinovalo tajemství nebes a toužil jsem poznat jejich skrytou harmonii. Tehdy v noci jsem byl ale opilý a ta třpytivá světla jako by mi nad hlavou vířila a závratně se pohupovala. Je div, jak jsem si v tom obluzení vůbec všiml, že v temném stínu hradní zdi leží mladá žena.

Právě ten den jsem dorazil do Prahy, za soumraku jsem prošel jednou z jižních bran města. Měl jsem za sebou těžkou pouť z Řezna po rozrytých cestách podél Vltavy, zamrzlé od břehu ke břehu. Nocleh jsem si našel U Modrého slona na Malé Straně a nestál o víc než jít rovnou do pokoje a svalit se ještě v cestovních šatech na postel. Usnout jsem ale nemohl: kvůli hordám blech, které na mě pod pokrývkami podnikaly zuřivé nájezdy, i kvůli umírajícímu obchodníkovi s diamanty z Antverp, který v sousedním pokoji bez ustání kašlal a nesouvisle vykřikoval.

Nakonec jsem se vyčerpaně zvedl, sešel dolů do výčepu, usadil se na stoličku do koutku u krbu a dal si kořalku, klobásku a černý chléb. Společnost mi dělal zarostlý a prošedivělý vysloužilý voják, který mě častoval krvavými historkami z dávných časů, kdy sloužil v Nizozemí jako žoldák u vévody z Alby.

Kniha

Benjamin Black

Zkrotit vlka

2017, Nakladatelství Moba, přeložila Jana Jašová, 288 stran, 299 korun

Bylo už po půlnoci, oheň v krbu pomalu odumíral, dřevo se měnilo v popel a my dva – už notně opití – jsme dostali nápad, který nám v tu chvíli připadal ohromný: jít obdivovat noční město zapadané sněhem, zalité září hvězd. Ulice byly opuštěné, žádný tvor kromě nás nebyl tak pošetilý, aby se v tom kousavém mrazu vydal ven. Zastavil jsem se ve skrytém zákoutí, abych ulevil svému naditému měchýři, a můj kumpán se s blábolením a prozpěvováním potácel dál. Nad hlavou se mi mihnul noční pták s bledými křídly jako přízračné zjevení, byl tu a vzápětí nebyl. Zapnul jsem si kalhoty – což je dřina, když je člověk opilý a mrznou mu prsty – a vykročil směrem, o němž jsem se domníval, že mě dovede zpátky k hostinci. Hned jsem se ale ztratil v bludišti klikatých uliček a slepých průchodů pod hradem, kde to, přísahám, páchlo tak, že by to zahnalo i Turky.

Jak jsem se odtamtud dostal do Zlaté uličky, to vysvětlit nedokážu. Prozřetelnost je dost náladová ženština.

Tehdy jsem byl pořád ještě mladík, sotva dvacet pět let stár, chytrý, pohotový, ctižádostivý, a svět ležel přede mnou připraven, abych ho dobyl. Tak jsem si to aspoň představoval. Můj otec byl kníže-biskup v Řezně, matka služka v jeho paláci. A já tudíž bastard, leč odhodlaný nenechat si od nikoho nic líbit. Matka umřela, když jsem byl kojeňátko, a biskup mě dal na vychování bezdětným manželům Sternovým, Willebrandovi a jeho myší ženušce. Ti mi dali své příjmení a snažili se mě vychovávat k bohabojnosti, což v jejich pojetí znamenalo, že jsem napůl hladověl a dostával neustálé výprasky za domnělé hříchy. Mockrát jsem z toho neveselého domu Sternových na Pfauengasse utekl, jenže pokaždé mě chytili a přivlekli zpátky, aby mě mohli znovu a s dvojnásobnou dychtivostí seřezat.

Od začátku jsem v sobě měl žízeň po poznání všech věcí a časem jsem se stal předčasně vyspělým adeptem přírodní filozofie a neukojitelně zvědavým, i když poněkud skeptickým studentem okultních umění. Naštěstí se mi díky otci biskupovi dostalo důkladného vzdělání: trval na tom, abych navštěvoval řezenské lyceum, ačkoli můj pěstoun Stern by mě dal nejradši do učení ke kováři. Ve škole jsem vynikal v kvadriviu, prokazoval jsem zvláštní vlohy k aritmetice, geometrii a kosmologickým vědám. Jako student jsem byl houževnatý a chytrý – víc než chytrý – a ve věku patnácti let, kdy už jsem byl vyšší a silnější než můj pěstoun, jsem se zapsal na univerzitu ve Vircpurku.

Byly to šťastné časy, možná nejšťastnější v mém životě, v té staré dobré krajině Dolních Frank. Měl jsem moudré a horlivé učitele a brzy do sebe nasál rozsáhlé vědomosti. Když léta mých studií skončila, zůstal jsem na univerzitě a přivydělával si na živobytí vyučováním tupých synků z rodin bohatých místních měšťanů. Jenže akademický život člověka tak cílevědomého a odhodlaného jako já na dlouho neuspokojil.

Sternovy mrzelo, když jsem odjížděl do Vircpurku. Ne že by se jim po mně stýskalo, ale s mým odchodem přišli také o měsíční apanáž od biskupa. V den odjezdu jsem sám sobě slíbil, že mě mí pěstouni už v životě neuvidí, a tenhle slib patřil k těm, které jsem dodržel. Do Řezna jsem se vrátil jen jednou, deset let poté, když Sternovi zemřeli a já si měl vyzvednout dědictví. Šlo v podstatě jen o hrst guldenů, skoro to ani nestálo za cestu z Vircpurku, ale stačilo mi to zaplatit cestu do Prahy, hlavního města magie, k níž jsem celý život směřoval.

Biskup sám zemřel nedávno. Když jsem neochotně splnil synovskou povinnost a navštívil místo jeho posledního odpočinku a pak s ještě větší neochotou hrob Sternových, odjel jsem z Řezna tak rychle, jak mě má stará herka nesla.

V pouzdru z teletiny, zavěšeném na prsou, jsem si vezl doporučující dopis, který Jeho Milost napsala na smrtelné posteli, ač jsem příliš nespoléhal na to, že by někoho k něčemu zavazoval. Ovšem ten velký muž si krátce před smrtí nechal zavolat písaře, nadiktoval mu dokument, vlastnoručně ho podepsal a odeslal spěšným poslem svému zapuzenému synovi.

Tahle otcova poslední laskavost dorazila v doprovodu váčku naditého zlatem a stříbrem. Dopis i peníze mě překvapily. Pokud jsem věděl, rozhodně jsem mezi jeho početnými levobočky nepatřil k nejoblíbenějším. Třeba slyšel, jaký se ze mě stal učenec, a doufal, že bych mohl kráčet v jeho stopách a stát se knězem. Pokud si to ale starý pán namlouval, pak svého syna vůbec neznal.

Také mi poslal – a jen náhodou jsem ho na dně váčku nahmátl – zlatý prsten, který zřejmě patřil mé matce. Možná jí ten prostý zlatý kroužek kdysi věnoval na znamení náklonnosti – snad dokonce lásky? Ta možnost mě zneklidnila. Vytvořil jsem si v duchu obraz otce jako zrůdy a nehodlal na tom nic měnit.

A tak jsem přijel do Prahy na samý konec léta Páně 1599, kdy tu na trůně seděl Rudolf II. Habsburský, král uherský a český, arcivévoda rakouský a císař Svaté říše římské. Tohle byly šťastnější časy, doba míru a hojnosti před vypuknutím těch strašných náboženských válek, které teď zuří už bezmála třicet let a mění svět v jatka, popel a trosky. Rudolf byl možná trochu šílený, ale tolerantní ke všem, ať to byli křesťané, židé nebo musulmani. Měl za to, že víra je soukromou záležitostí každého člověka a žádnému státu, vládci ani vojevůdci do toho nic není.

Dobře se také ví, že Rudolf neměl nijak v lásce své rodné město Vídeň a bez meškání přesunul svůj císařský dvůr do Prahy – ach, nevím už, ve kterém roce, má paměť je teď děravá jako síto. Dobře si ale pamatuji, co bylo při cestě do Prahy mým cílem: nic menšího než získat vladařovu přízeň a najít si místo mezi desítkami učenců, kteří pracovali pro blaho Jeho Veličenstva a podle jeho pokynů v tom pohádkovém sídle zvaném Pražský hrad. Většina z nich byli alchymisté, ale ne všichni. U dvora pobývali také vědci jako astronom Johannes Kepler nebo vzácný Dán Tycho Brahe, Rudolfův dvorní matematik. Oba to byli velcí muži, i když Kepler byl z těch dvou mnohem významnějším.

Nestanovil jsem si zrovna snadný cíl. Kdo by tehdy neznal Rudolfovu pověstnou nevraživost k lidem. Jeho Veličenstvo se léta zavíralo ve svých soukromých komnatách, hloubalo nad starověkými texty a prodlévalo v přepychových studovnách. Rudolf se celé týdny neukázal ani svým nejbližším dvořanům. Byl známý tím, že i vyslance těch nejurozenějších vládců nechává čekat třeba půl roku, než se uráčí poskytnout jim audienci. Co to však znamenalo pro mě? Byl jsem odhodlán proniknout do císařské svatyně bez překážek a prodlev, s pomocí jakýchkoli prostředků, lstí a úskoků, bude-li třeba. Tak nesmírná byla má ctižádost a tak pevná má sebedůvěra.

Tu noc ve Zlaté uličce jsem ale na získání královské přízně nemyslel. Stál jsem tam, kymácel se a vzdychal, hlavu v mrákotách a oči zamlžené, v opileckém zoufalství jsem zíral na tělo mladé ženy, které tam leželo ve sněhu.

Nejdřív jsem si myslel, že je to drobná scvrklá stařenka. Nejspíš jsem si nedokázal připustit, že by někdo tak mladý mohl být tak krutě, neodvratitelně mrtvý. Ležela na zádech s tváří obrácenou k obloze, jako by ji s odtažitou lhostejností studovala. Stejnou lhostejností, jakou projevovaly hvězdy rozsypané po klenbě nad ní. Končetiny měla zkroucené a rozhozené do stran, jako by se zhroutila vyčerpáním při nějakém prastarém tanci.

Podíval jsem se líp a zjistil, že vůbec není stará. Že je to dívka tak sedmnáctinebo osmnáctiletá.

Jak to že byla v takovou noc venku? Neměla plášť, jen vyšívané šaty z tmavého sametu a plstěné domácí střevíčky, které jí proti mrazu a sněhu poskytovaly jen chatrnou ochranu. Přinesli ji sem odněkud zevnitř a nechali ji tady zemřít? Musela tu ležet už nějakou dobu podle hromady sněhu, kterou vítr navál podél jejího boku. Sníh by ji nejspíš zapadal celou, nebýt – jak jsem uvažoval – tepla jejího těla. I když už chladlo, pořád ještě na něm roztávaly vločky, které se na ni snášely. Když jsem se dotkl jejích ztuhlých šatů, okamžitě jsem ucukl a zachvěl se. Mokrý samet byl potažený pichlavým ledem. Vzpomněl jsem si na zmrzlou srst mrtvého psa, jehož jsem držel v náručí jako dítě. Byl to domácí pes, kterého můj pěstoun, starý Stern, nechal celou noc uprostřed zimy venku, aby tam zmrznul.

Ale ta nebohá dívka tady! Zamordovaná! Nedokázal jsem nic jiného než bezmocně stát a zírat na ni se směsicí lítosti a zklamání. Oči měla pootevřené a v zorničkách se jí odráželo bledé světlo hvězd, které jim propůjčovalo lesklý perleťový vzhled. Ty oči mi připadaly mrtvější než zbytek těla.

Dlouho jsem se předkláněl s rukama opřenýma o kolena, opilecky se kýval a ztěžka dýchal. Tu a tam jsem se roztřeseně, ochraptěle nadechl. Říkal jsem si, jak zvláštní moc to stvoření má, i když je bez života. Jak mě tu dokáže zadržet, i když cítím nutkání rozběhnout se pryč a nezastavit se dřív než v bezpečí Modrého slona? Možná v ní ještě zčásti prodléval její duch jako blednoucí světlo. Možná žádal mě, jediného živáčka široko daleko, abych tu zůstal a byl svědkem jeho dohasínajícího plamene. Mrtví nemají hlas, ovšem pořád mají svá práva.

Její hlava byla obklopená jakousi svatozáří, ne světlou, naopak, temným lesklým půlkruhem v bílém sněhu. Když jsem si toho všiml poprvé, nevěděl jsem, co to je, ale když jsem se teď sklonil, viděl jsem to zřetelněji. Těsně nad krajkovým krejzlíkem měla hlubokou řeznou ránu přes krk, jako druhá, groteskně zející ústa. Pochopil jsem, že dívčina hlava leží v kaluži vlastní krve, toho zčernalého kruhu, v němž se slabě odrážela záře hvězd.

Leč i potom jsem otálel, v bezmocném rozrušení zůstával na místě, jako by mi nohy vrostly do země. Pobízel jsem sám sebe, abych se v tu chvíli otočil a spěchal pryč. Nikdo mě zřejmě neviděl jít sem, nikdo mě neuvidí jít pryč. Pravda, na zemi ležel čerstvě napadaný sníh a moje boty v něm zanechají stopy, ale kdo pozná, že to byly moje boty? Kdo bude sledovat mou stopu?

Stejně jsem se nemohl pohnout, nedokázal ze sebe setřást nehmatatelný stisk mrtvé ruky, která mě tam držela. Napadlo mě, že jí zakryju tvář, ale neměl jsem ani pláštík, ani kapesník a v tom kousavém mrazu jsem se nehodlal vzdát svého kabátu z bobří kožešiny, ať byl ten přirozený pud ji zahalit sebesilnější. Zakrýt její hanebnou smrt před prázdným, necitelným pohledem světa.

Poklekl jsem na jedno koleno a zkusil ji zvednout za ramena, ale rigor mortis a mráz způsobily, že byla úplně ztuhlá. Kromě toho měla šaty přimrzlé k dláždění a nedaly se odtrhnout. Když jsem se ji snažil zvednout – proč, to bych vysvětloval jen stěží –, ucítil jsem těžkou nasládlou vůni. Pomyslel jsem si, že zřejmě stoupá z té temné kaluže pod její hlavou, i když ta byla stejně zmrzlá a nehybná jako tělo.

Když jsem mrtvou pustil a postavil se, uslyšel jsem, jak se z ní vydral táhlý chraptivý vzdech. Ve Vircpurku jsem dvanáct měsíců studoval medicínu a věděl jsem, že těla někdy vydávají podobné zvuky, když se jejich vnitřní orgány posunují a chystají k rozkladu. Stejně mi v tu chvíli vstaly hrůzou všechny vlasy na hlavě.

Znovu jsem si přidřepl a prozkoumal pozorněji ránu v jejím krku. Nebyl to hladký řez, jaký by za sebou nechalo nabroušené ostří, spíš zubatý a varhánkovitý, jako by do její měkké kůže zaťalo tesáky nějaké zuřivé zvíře a trhlo.

Všiml jsem si také, že má na krku silný zlatý řetěz, na němž je zavěšený medailon. Byl kulatý a velký, s ježatými okraji. Vypadal jako hlava Medusy. Nebo možná symbol slunečního kotouče s paprsky.

Konečně jsem se osvobodil z té podivné moci, jíž mě mrtvá ovládala. Odvrátil jsem se a začal uličkou klopýtat pryč, pro pomoc, i když té chuděře už žádný člověk pomoci nedokáže. Smrt je smrt, ať už nám kněží nebo čarodějové – pokud je mezi nimi nějaký rozdíl – vykládají cokoli. Je to konec, tečka za naším smrtelným bytím.

Domky, které jsem míjel, byly zabedněné a tiché, z oken se nelinul ani proužek světla, ale navzdory opuštěnosti těch končin a pozdní hodině jsem měl pocit, že mě pozoruje bezpočet bdělých, ostražitých očí.

Nohy mi otupěly zimou. Ruce jsem měl také studené, ale jako by je zevnitř spaloval žár podobný horečce. Cítil jsem se podivně vzdálený od svého okolí i od sebe samotného. Jako by i na mě sáhla smrt, lehounce po mně přejela ledovými prsty. Myslel jsem na ty kalíšky kořalky, které jsme se starým vojákem vypili – kolik jich bylo? –, když jsme seděli v teple u krbu v Modrém slonovi. Toužil jsem po loku, jediném loku toho silného nápoje, který by mi zahřál krev a zklidnil mé zmatené uhánějící myšlenky.

Když jsem se nějakou dobu vlekl podél spodní části hradeb, sníh mi vrzal pod nohama a dech se srážel v obláčcích před mými ústy, dorazil jsem k bráně s padací mříží. Vedle ní byla strážní budka, v níž slabě hořela lucerna, ale v husté tmě kolem se její záře zdála silná. Strážný spal vestoje, opřený o své kopí. Byl malý a tlustý, s břichem tak kulaťoučkým a pevným jako pivní soudek. V koši na oheň za ním žhnuly uhlíky a trochu toho vítaného tepla vysílaly až ke mně.

Zavolal jsem na muže a zadupal tvrdě do sněhu. Konečně se jeho víčka se zacukáním zvedla. Nechápavě na mě zíral, pořád v polospánku. Když se pak víceméně probral a vzpomněl si, kdo je a kde má být, napřímil se s mručivým úsilím do pozoru, až jeho drátěná košile zařinčela. Narovnal si helmici a dal si záležet na tom, aby proti mně jaksepatří výhrůžně namířil špičku kopí. Zastřeným huhňavým hlasem se dožadoval informací, kdo jsem a co tady chci.

Sdělil jsem mu své jméno, ale musel jsem ho opakovat. Podruhé jsem ho tomu chlapíkovi téměř zakřičel do tváře. „Stern! Christian Stern!“

Měl bych přiznat, že tehdy jsem si vlastního jména velmi považoval, protože už jsem ho viděl vyražené do hřbetů řady učených knih, které bezpochyby jednoho dne sepíšu.

Strážný na mě zíral prázdným pohledem a občas mrknul. Vylíčil jsem mu, jak jsem náhodou narazil na mladou ženu, ležící na dlažbě ve sněhu pod hradní zdí s krkem rozříznutým od ucha k uchu. Během mého vyprávění strážný zachrchlal a přes nízká dvířka budky vyplivl hlen, který dopadl jen těsně vedle mé pravé boty. Představil jsem si, jak nohu v téhle botě používám k tomu, abych toho mizeru tvrdě nakopl do měkkého podbřišku pod jeho sudovitým břichem.

„A co já s tím,“ pronesl lítostivě, „jestli tady podřízli nějakou dorotu?“

„Není to láryně,“ namítl jsem. Myslel jsem na sametové šaty a zlatý medailon na řetězu. „Naopak, myslím si, že to byla urozená dáma.“

„V Praze ze sebe všecky helmbrechtnice dělaj dámičky,“ poučil mě s opovržlivým úšklebkem strážný.

V mládí jsem míval vznětlivou letoru, a tak mě napadlo, že tomu tlouštíkovi vytrhnu kopí a pořádně ho s ním praštím po palici, abych mu to jeho nezdvořáctví oplatil. Ovládl jsem se ale a prohlásil, že by se odpovědným osobám mělo oznámit spáchání hrdelního zločinu.

Nato se strážný rozchechtal a opakoval po mně, že když se to má oznámit odpovědným osobám, tak je hotovo, protože jsem mu to právě oznámil, a není snad on odpovědná osoba? Zřejmě mu to připadalo obzvláště duchaplné.

Povzdychl jsem si. Nohy už jsem měl téměř otupělé, od kotníků níž jsem je vůbec necítil. Kým pro mě ta mrtvá dívka je, ptal jsem se sám sebe, a proč si s ní dělám takové starosti, když už koneckonců není víc než tělo?

Objevil se druhý strážný. Slyšel jsem jeho boty křupat na ledu, ještě než se vynořil z mlhy a sněžné temnoty, jako když se z bitevní vřavy a dýmu vynoří nový duch zabitého bojovníka. Ne že by vypadal jako válečník, byl to vyzáblý čahoun s tenkými končetinami. Přes rameno mu visela zašlá arkebuza. Přišel vystřídat svého tučného kumpána. Upřel na mě prázdný pohled, jako by mu bylo úplně lhostejné, co jsem zač, a utřel si hřbetem dlaně nos. Ti dva si vyměnili pár slov, nový příchozí zaujal místo v budce, odložil si zbraň a vděčně nastavil kostnatá záda žáru uhlíků z kovového koše na oheň.

Já jsem tlustého strážného znovu vybídl, aby šel se mnou, podíval se na tělo té mladé ženy a sám se rozhodl, co dělat.

„Nech ji ponocnýmu,“ doporučil mi. „Až pude na vobchůzku, najde ji.“

Sdělil jsem mu, že jestli se mnou hned nepůjde, vydám se rovnou za jeho velitelem a budu si na něj stěžovat. Samozřejmě to byla planá pohrůžka, ale snažil jsem se mluvit tak autoritativně, že ten chlapík po chvilce váhání pokrčil rameny a mrzutě na mě zabručel, ať ho tedy vedu.

Vrátili jsme se uličkou, strážný se kolébal na křivých nohou. Byl tak zakrslý, že mu vrcholek hlavy, kulaté jako hlávka zelí, sahal stěží k mému lokti.

Mrtvá dívka ležela tam, kde jsem ji nechal. Nikdo jiný k ní mezitím nepřišel, otisky mých bot byly ve sněhu jediné. Malý tlouštík vedle mě zachrčel, zavřel jedno oko a začal si sát zuby. Přistoupil k mrtvole, s heknutím si dřepl, zvedl medailon a položil si ho na dlaň. Ve slabém světle hvězd si ho pozorně prohlížel a pak hvízdl. „Vopravdový zlato,“ prohlásil. „Je to tíha.“

Co na tom zlatu je, pomyslel jsem si, že se všichni lidé pokládají za mistry prubíře? Totéž platí o drahokamech, a přece se obroušený kousek barevného skla tak často vydává za vzácný kámen, jak vám potvrdí každý zlatník a každý zlodějíček.

Strážný najednou pustil medailon, jako by ho ten šperk popálil. Pokusil se vyhrabat na nohy a polekaně, vrávoravě ucouvl. „Já ji znám!“ zamumlal. „Je to Krollova dcera, jo, jeho holka. Pro Kristovy rány!“ S divokým výrazem se ke mně otočil a zamžoural do tmy kolem, jako by se bál, že tam čítají hordy vrahů, připravené vrhnout se na nás.

„Kroll? Kdo je Kroll a co je zač?“ zeptal jsem se.

Strážný se zasmál. Znělo to zoufale. „Ty neznáš doktora Krolla, císařova felčara a jednoho z jeho hlavních čarodějů?“ Znovu se pochmurně zachechtal. „Šak ho brzo poznáš, kamaráde.“

A vskutku jsem ho již brzy poznal.

Související