Kapitola nultá
Jsem zavilý samotář
(Divadelní noviny 2004, č. 9, s. 1 + 8–9, Zdeněk A. Tichý

Soňa Červená: Stýskání zažehnáno 

2015

Od mého znovusetkání s Vltavou uplynulo nové čtvrtstoletí. Neuvěřitelná léta, která bych chtěla popsat, třeba jen sama pro sebe.

Kdybych ale přece jen stihla vydání druhého dílu, určitě nebudu koketovat s titulem Stýskání dovoleno. Stýskání se nekoná. Nepociťuji ani stín hořkosti nad tím, co všechno mě kdysi postihlo, z čeho všeho jsem se musela vzpamatovávat. Za posledních dvacet pět let jsem zažila tolik velkých setkání, dní, roků, zázraků, že cítím už jen a jen vděk. A říkám: Zaplať Pánbůh. A říkám: Děkuji.

O něco bych pak poprosila každého čtenáře: Čtěte mne pomalu! Po četbě autobiografie Stýskání zakázáno mi mnoho lidí řeklo: „Vaši knihu jsme přečetli přes noc, nemohli jsme se odtrhnout!“ – Takový kompliment mě nepotěšil: „Jak, prosím? Dvě stě čtyřicet stránek za noc, to je výkon čtenáře červené knihovny, ne Soni Červené!“ Jen pomalých čtenářů si vážím, těch, co se zamyslí nad tím, co je skryto mezi řádky.

Od chvíle, kdy mě znovu přepadl neklid (honem psát, bilancovat, pospěš si!) žiji ve svém privátním exilu a čím víc samoty pro sebe mohu vyšetřit, tím jsem šťastnější. Ano, největší luxus je být sám, ve své vlastní společnosti. Zdá se mi, že píši nikoliv o sobě, ale proti sobě, dialog sama se sebou.

Snažím se odříkat žádosti o rozhovory pro „elitní“ časopisy, televizní fóra a kulaté stoly, fototermíny, rauty, a neodpovídat na nejčastější otázku: „Čím se ve svém vysokém věku udržujete tak fit? Prozraďte nám váš recept!“ Cokoliv bych na to odpověděla, bylo by rouhání. Zvědavost, těšení se, touha – ano, to cítím bez konce. Ale současně vím, že to není „recept“, že každý nový den je dar.

____

Otvírám svůj devadesátý první kalendář. Ano, byly devadesátiny. Národní divadlo mi 9. září 2015 poskytlo své slavné foyer a sezvalo mnoho hostí. Sponzorský Bohemian Heritage Fund se postaral o velkorysé pohoštění a bohatý program. Ministr kultury Mgr. Daniel Herman vyslal svoji náměstkyni, paní JUDr. Kateřinu Kalistovou, aby mi předala čestný titul Dáma české kultury. Radioservis vydal krásně vypravený CD komplet Figarovy svatby s mým Cherubínem. Nekonečný soupis mých rolí k popukání vtipně přednesla herečka Eva Salzmannová. Byla to bohatýrská oslava, na kterou špalírem mých fotografií přišlo gratulovat mnoho osobností, přátel a přátel nejlepších.

Narozeninovou večeři, kterou pro mne uspořádali mí přátelé nejvzácnější, jsem s politováním odmítla a těšila jsem se, jak doma odhodím vysoké podpatky a nikam, opravdu nikam nepůjdu. Jenomže pro mne vyslané auto i s eskortou už bylo na cestě. Nezbylo, než se znovu obout a ujíždět štěstí vstříc. A štěstí tam vskutku na mne čekalo: Robert Wilson, který toho času zkoušel v Linci Traviatu, se po dopolední zkoušce nechal dovézt do Prahy a přišel na onu dávno zosnovanou večeři! Nálada byla stále ještě narozeninová, hostina královská. Bob vyprávěl o Linci, že hudba je nádherná, ale příběh Violetty už tak obehraný a vydolovaný, že si s ním téměř nevěděl rady, a že se proto rozhodl nechat převládat hudbu a příběh vyprávět abstraktně, stroze. Těžko se z jeho – jako vždy – minimalistického líčení dala představit abstraktní Traviata. Tím zvědavěji jsme slíbili, že přijedeme na premiéru.

Asi ve 23 hodin se Bob musel vracet do Lince a já začala vadnout. Na moučník už nebyl čas ani chuť, tak mi ten všudypřítomný kuchař Tomáš připravil s sebou domů velkou dortovou krabici plnou nadýchané šlehačkové pěny posázené čerstvými lesními jahodami, kterou pro mne – „bezlepkáče“ – vymyslel a vyrobil. Měla jsem v jedné ruce voňavou krabici a v druhé velký obraz, který mi Bob přivezl k narozeninám, krásnou kresbu tuhou v kubistickém rámu, prostě exkluzivitu non plus ultra. Loučení, loučení, auto mě dovezlo před dům, šofér mi ještě podržel domovní dveře, já jsem mu poděkovala a ujistila ho, že všechno ostatní zvládnu.

____

Výtah mě dopravil do třetího patra. Když jsem vystoupila a uvědomila si to půlpatro schodů, které musím sejít ke svému bytu, chvíli jsem nerozhodně rozvažovala, jak bych se třetí rukou přidržela zábradlí. Už na prvním schodu nahoře se mi podlomil můj vysoký podpatek a já upustila krabici s dortem i Bobův obraz. Z krabice se cestou dolů začaly kutálet jahody se šlehačkou a ze zaskleného obrazu se tříštilo sklo, schod po schodu. Schodů je patnáct. Opatrně jsem sešla dolů mezi střepy a šlehačkou, odemkla jsem byt a začala si lámat hlavu, jak to dílo zkázy odstraním: někdo by mohl uklouznout a zranit se; v 5 ráno chodí uklízečka mýt schody – co by si pomyslela! Vzala jsem tedy vše, co k tomu bylo zapotřebí, a o půlnoci svých devadesátých narozenin jsem se já, právě jmenovaná Dáma české kultury, jala zametat střepy, stírat šlehačku a drhnout schody. Jen jsem se musela krotit, abych se nesmála příliš hlasitě.

Co všechno při tak „povznášející“ činnosti proběhne hlavou...

____

Od roku, kdy jsem se vrátila do Prahy, uběhlo celé čtvrtstoletí.

V emigraci jsem si po plných třicet let poctivě psala deníky, abych nezapomněla myslet a psát česky. Jen tak. A jak mi to „jen tak“ posloužilo pro biografii Stýskání zakázáno! „To by bylo asi tak všecko,“ řekla jsem si tehdy a deníky jsem zničila.

Jenomže to zdaleka všecko nebylo. Prožila jsem dalších neskutečných, napínavých dvacet pět let, vyplněných třemi P plně po okraj: pílí, pokorou, posedlostí. Měla bych to nové čtvrtstoletí zdokumentovat. Pro sebe a pro toho, koho to bude zajímat. Opravdu bych měla.

Jak by se mi teď hodily deníky! Mám k ruce jen 25 strohých kalendářů a své milosrdně zapomínající vzpomínky.

 

Kapitola první
Nikdy se nedívat zpět
(Magnus Noblesse oblige 2013, č. 6, s. 26–31 Vladimíra Krčková)

Soňa Červená: Stýskání zažehnáno

1990

Zakázané stýskání ztratilo na platnosti a já toužím jet se podívat do své vlasti, kde vloni v požehnaném listopadu 1989 zcela překvapivě a překvapivě sametově skončila ta vyhrůžka „Na věčné časy!“ Ale letos to určitě nestihnu. Mám dlouhodobé smlouvy u dvou kamenných divadel, u frankfurtské opery (Musiktheater der Städtischen Bühnen in Frankfurt am Main) a u hamburského Thalia Theater, a snažím se férově zipovat. Je mi pětašedesát let, měla bych začít končit, ale nejde to jen tak.

V lednu 1990 mám v Hamburku štěstí na svou první spolupráci s americkým režisérem Robertem Wilsonem, který ovlivní celý můj další profesní život. Vloni mě divadlo Thalia pozvalo na casting pro role do inscenace The Black Rider a Robert Wilson si vybral i mne. Tam jsem ho ale ještě nepoznala. Seděl při předzpívání a předehraní kdesi v koutku a něco si zapisoval. Teď vím, že kreslil; jak má tužku a papír k ruce, kreslí fantastické, vesměs kubistické obrazce a písmenka.

 

Soňa Červená: Stýskání zažehnáno

Plakát z Hamburku (foto Mara Eggertová)

 

V den, kdy začaly zkoušky na Black Ridera zvané Stage-A (něco jako „přípravné“), sešlo se celé obsazení ve zkušebně. Čekalo se na Roberta Wilsona a jeho suitu. Vstoupil a zůstal stát, až nastalo naprosté, ale naprosté ticho. Tak potom začínal všechny další zkoušky. Teď se usmál svým skoro dětským úsměvem: „Hi! I am Bob.“ Tím instaloval zákon, jak se mu má říkat. Já stála nejblíž u dveří, začal tedy u mne, podal mi ruku a čekal. Zapřela jsem svůj háček a řekla: „I am Sona.“ – „Hi, Souna!“ Poprvé a naposledy jsem mu oponovala: „SO NA.“ Šel od jednoho k druhému, vyslechl křestní jména a zkouška mohla začít. Bylo nás deset účinkujících, naše jména si provždy zapamatoval. Častokrát jsem si uvědomila, že to je americký důkaz přátelství, nabídnout křestní jméno namísto tykání, které jejich řeč už nemá.

Koncentrace při zkouškách byla nad všemi limity, Bob nesnášel jediné špitnutí, sám mluvil docela potichu, nikdy nezvedl hlas. Během první zkoušky nám bylo jasné, že se vyžaduje vrcholná disciplína a že zkoušky nebudou legrace, že budou jen legraci produkovat. Ano, bavili jsme se, když Bob předehrával nějakou scénu, to bylo neodolatelné. Ale kdo po něm tu scénu měl opakovat – do nejmenšího gesta, mrknutí, do posledního detailu – tomu veselo nebylo. Jediný, kdo si všechno pamatoval, byl Bob sám a jeho asistentka Ann-Christin Rommenová, která si stačila zapsat každý pohyb malíčku. Tu jsme si předcházeli a žadonili o zápisy ze zkoušek.

V lednu 1990, současně se zkouškami (divadlo muselo využít mou smlouvu), jsem ještě hrála v „letní“ (ale spíš úletové) Offenbachově operetě Pařížský život (2., 8., 10., 2× 12., 2× 13. a 28. ledna) a ve Frankfurtu nad Mohanem ve Straussově Cikánském baronovi (5., 6., 14. a 29. ledna).

V únoru 1990 přituhly v Hamburku zkoušky na Black Ridera, ve Frankfurtu byl jen dvakrát Cikánský baron (2. a 24. února) a v Hamburku šestkrát Pařížský život (13., 20., 22., 23., 25. a 26. února).

Na přelomu ledna a února 1990 (31. ledna a 1. února) pobývám v Bruselu v Théâtre Royal de la monnaie. Plním smlouvu naučit celý soubor české výslovnosti v Janáčkově Její pastorkyni. Kostelnička, Anja Silja, bydlí nedaleko Hamburku, s tou už jsme na jejím partu zapracovaly předem. Na řadě je bruselský sbor. Vysvětlila jsem jim pravidla výslovnosti a natočila jejich texty pomalu a zřetelně na magnetofon.

Březen 1990: Pařížský život v Hamburku (8. a 9. března) a ve Frankfurtu – v mém předešlém angažmá, teď „j. h.“ – Monsieur Beaujolais (11. března); před dvěma roky jsme tam pod tímto titulem uvedli tři frašky Jacqua Offenbacha, hráli jsme je mnohokrát a pořád je ještě dohráváme. V Hamburku s Robertem Wilsonem zkoušky na Black Ridera, mezitím (25. března) letím na otočku do Bruselu, kde pracuji jednotlivě se sólisty, veřejné generálky Black Ridera (29. a 30. března) a konečně premiéra (31. března).

The Black Rider, který nás v poslední fázi zkoušek doháněl k zoufalství až k zhroucení, měl takový úspěch, že se třáslo divadlo a snad i celý Gerhard Hauptmannplatz.

Duben 1990: v Hamburku Black Rider (během dubna jedenáctkrát) a Pařížský život (20. a 25. dubna). Mezitím jsem cestovala čtyřikrát do Bruselu trápit sólisty s češtinou a nepochopitelnými ďi ťi ňi. Na zrádné a pro ně zrůdné ř jsem měla trik, ten fungoval. Jen tenor, který zpíval Števu, Holanďan, si při větě „Zrovna za čtrnáct dní“ mohl zlomit jazyk; čtrnáct! – šest souhlásek v jednom slově, bylo to marné, pokaždé z toho bylo „čteternasdny“. Vzdala jsem to: „Takhle vás na jeviště nepustím, prosím vás, zpívejte ,zrovna za patnáct dní‘ – ona nám to Preissová odpustí.“ Dotklo se ho to tak, tenora blonďatého, že to příští den přinesl: „Zrovna za čtrnáct dní!“ Jak to dokázal, zůstane mi navždy tajemstvím. Kam sklouzl při dalších reprízách, za to už neručím.

 

Soňa Červená: Stýskání zažehnáno

Monsieur Beaujolais ve Frankfurtu (foto Mara Eggertová)

 

Květen 1990: v Hamburku Black Rider (od 1. do 5. května pětkrát) a znovu do Bruselu na generálku a premiéru Její pastorkyně nazvané Jenufa (8. a 9. května); zpět do Hamburku: Pařížský život (11. května), ve Frankfurtu Monsieur Beaujolais (14. května) a zase v Hamburku Black Rider (opět pětkrát).

Červen 1990: s Black Riderem hostujeme na Světové výstavě ve Vídni ve Výstavním paláci (pět představení) a celého Black Ridera natáčíme pro rakouskou televizi ORF (18. až 24. června); v Hamburku dál hrajeme Ridera (25., 26., 27. června) a ve Frankfurtu Monsieura Beaujolais (30. června).

Červenec 1990: v Hamburku Pařížský život (1. července), ve Frankfurtu Monsieur Beaujolais (2. července), v Hamburku opět Pařížský život (7. července); v Hitzackeru zkouším se svými bývalými kolegy z frankfurtské opery krásnou charakterní roli Ďábla pro pohostinská představení Stravinského Příběhu vojáka (L’Histoire du soldat), premiéry 27. a 28. července.

Srpen 1990: Příběh vojáka ve Friedwaldu (3. a 4. srpna).

A mizím ochladit se v azurovém moři v Mentonu.

Září 1990: 6. nástup ve Frankfurtu, 14. nástup v Hamburku; Black Rider (od 16. září osmkrát) a Monsieur Beaujolais (19., 22., 27. září).

Říjen 1990: v Hamburku Pařížský život (3., 4., 5. a 6. října), s Black Riderem letíme do Paříže (8. října), kde hostujeme v Théâtre Châtelet (od 9. října celkem šestkrát); po návratu v Hamburku Pařížský život (25. října) a Black Rider (29., 30., 31. října).

Listopad 1990: v Hamburku pokračuje Black Rider (1. a 3. listopadu) a začínají zkoušky na Ibsenovo Až my mrtví povstaneme (předpremiéra 21., premiéry 24. a 29. listopadu).

 

Soňa Červená: Stýskání zažehnáno

U moře v Mentonu – Côte d’Azur

 

Prosinec 1990: v Hamburku Až my mrtví... (1. prosince), ve Frankfurtu Monsieur Beaujolais (5. prosince), v Hamburku Až my mrtví... (7. a 8., 15., 16., 18., 19., 20. prosince) a desetkrát Black Rider.

_

Byl to perný rok; kolik představení, kolik kilometrů jsem uletěla, ujela a na jevištích ušla... Jenom Praha neměla, nemohla být.

Na shledanou napřesrok, slibuji!

Související