O tom, jaký je cíl této knihy

Tato kniha, čtenáři, by chtěla být upřímná. Napsal ji člověk, jehož znalosti jsou skrovné a omezené. Tato kniha nechce nic jiného než všechny ty nespočetné další knihy, které v časech dávno i zpola minulých zamýšlely promlouvat o osudu člověka ve světě. Je tu někdo, kdo by chtěl povědět, jak bydlet, jíst, pít, spát, stonat a jak zůstat zdravý, jak milovat a jak se nudit, jak se připravit na smrt a vyrovnat se s životem. Není to mnoho, protože člověk, a pisatel této knihy obzvlášť, toho o sobě a o světě ví jen málo. Jako úkol pro jednoho člověka je to však dost. Víc toho na sebe v životě ani vzít nemůžeme.

Kniha

Sándor Márai

Herbář

2017, Nakladatelství Academia, přeložila Dana Gálová, 268 stran, 350 korun

Tato kniha, čtenáři, bude tedy upřímná a nebude pojednávat o idejích ani hrdinech, nýbrž pouze o tom, co má co do činění s člověkem. Záměrem autora při jejím sepisování není vyučovat, ale učit se. Učit se z knih, které před ním napsali mudrcové a zasvěcenci, učit se ze života lidí, jak se mu jej podařilo odpozorovat a pochopit, učit se z projevů života, tedy z literatury, z lidského srdce, z bylin a nebeských znamení zároveň. Neboť to vše dohromady vytváří lidský osud. Není to kniha vědecká, jen taková čítanka pro obecnou školu. Ten, kdo ji napsal, nemá patent na pravdu a často se mýlí v podrobnostech. Protože je to člověk. Onu bezpodmínečnou pravdu ale nepřestává hledat a za to, že se mýlí v podrobnostech, se nestydí. Protože je člověk. Tato kniha bude tedy něco jako dávné bylináře, které chtěly prostými příklady dát odpověď na otázky, co si počít, když člověka bolí srdce nebo když ho opustil Bůh.

A svede-li to někdo lépe, nechť to učiní.

 

O hodnotě života

Životu může dát hodnotu pouze služba, kterou věnujeme lidem, jejich záležitostem. Zní to poněkud stroze a povšechně, ale je to ta jediná pravda, kterou jsem poznal do všech důsledků. Nikdo nemůže vysedávat na louce plné kvítí jako pověstný býk Ferdinand, nemůže jen tak beztrestně sloužit krásným květinám. Jsi člověk, a proto musíš žít jako člověk a soužít s ostatními lidmi.

Jako člověk žiješ tehdy, žiješ-li spravedlivě. Je-li v jádru každého tvého činu i slova jediný úmysl: neškodit lidem. Pokoušíš-li se – bez zbytečného rozruchu a ješitnosti – lidem pomáhat. Někdy jen tím, že nezamlčíš prosté pravdy. Někdy jen tím, že nešíříš lži jiných. Někdy jen tím, že nepřitakáš, když všichni volají: „Ano, ano!“ Nepřistupovat po celý život důsledně na to, co nazýváme lží, to je větší hrdinství, než se proti ní občas halasně a s bušením se v prsa ohradit.

Na smrtelné posteli spočineš pokojně jen tenkrát, jestliže jsi každý den celým svým vědomím sloužil pravdě. Někdy bývá pravda velmi prostá a přízemní. Ty však nebuď vybíravý. Tolik obnáší hodnota života.

 

O tom, jak žít a psát

Každý učenec, jehož myšlenky se mi podařilo poznat, mi vštěpoval, že žít a psát je třeba tak, jako by každý náš skutek byl tím posledním, jako by za každou naši napsanou větu měla udělat tečku smrt. Pouze vědomí smrti, prosté sentimentu, strachu a bezdůvodné zbabělosti, určuje náš pravý postoj k životu i psaní. Je třeba žít i psát s vědomím konce, tedy klidně, velmi pečlivě, se stejnou mírou pozornosti vůči okolnímu světu i sobě samým, vůči svému rozumu i vášním, vůči lidským úmyslům i svému vztahu k veškerenstvu. To je jediný postoj hodný člověka a víc od nás nemůže žádat ani Bůh. A není větší hřích a domýšlivost než chtít něco víc nebo jiného, než co po nás žádá Bůh.

 

O lidském charakteru

Nejzajímavější jev, s jakým se můžeme setkat v životě člověka, je lidský charakter. Není nic zajímavějšího, překvapivějšího, nevypočitatelnějšího než proces, v němž člověk prozradí své osobité charakterové vlastnosti. Cokoli nám nabízí tento svět: všelijaké kraje a divy přírody, nesčíslné podoby pozemské flory a fauny, nic z toho nejeví takovou osobitost jako charakter toho či onoho člověka. Jakmile při pozorování světa dospěje náš zájem ke zkoumání lidského charakteru, rázem zjistíme, že právě toto je náš pravý životní úkol. Všechno ostatní, co jsme dosud poznali, obohatilo pouze naše znalosti. Naši duši však může obohatit jen znalost charakterů. To je totiž ta nejbezprostřednější zkušenost člověka o člověku, ano, charakter – to je člověk sám.

A poněvadž charakter je člověk sám, nemá význam jakkoli zastírat, že člověk může skrýt svůj charakter stejně tak málo, jako nedokáže tajit svoji fyzickou podobu pod nějakou čarodějnickou kápí. Po určitou dobu můžeme v životě nosit umělý vous a různé převleky, nadejde však okamžik, kdy z nás každý kostým spadne a ukáže se skutečnost. Jediný pohyb, jediné slovo, jediný čin nakonec prozradí náš pravý charakter; maškarní bál nemůže trvat věčně. A setkání s pravými specifiky lidského charakteru je nejsilnějším zážitkem, jakého můžeme být účastni.

Související