V jedenáctém bytě byla jenom jedna skříň, ale měl posuvné skleněné dveře vedoucí na malý balkonek, odkud zahlédl muže, který seděl venku na druhé straně ulice, jen v tričku a šortkách, přestože byl říjen, a kouřil. Willem zvedl ruku na pozdrav, ale muž mu zamávání neoplatil.

V ložnici Jude zrovna zkoušel posuvné dveře skříně, otvíral je a zavíral, když za ním Willem přišel. „Je tu jen jedna skříň,“ oznámil.

„To nevadí,“ odpověděl Willem. „Stejně nemám, co bych si do ní dal.“

„Já taky ne.“ Usmáli se na sebe. Správkyně budovy se přiloudala za nimi. „Vezmeme to,“ řekl jí Jude.

Jenže u ní v kanceláři se dozvěděli, že si ten byt nakonec pronajmout nemůžou. „Proč ne?“ zeptal se Jude.

„Nevyděláváte dost, aby to pokrylo šestiměsíční nájem, a nemáte žádné úspory,“ odpověděla správkyně, náhle napjatá. Prověřila jejich bonitu i bankovní účty a konečně jí došlo, že na dvou mužích po dvacítce, kteří nejsou pár, a přesto se snaží pronajmout si byt s jednou ložnicí v nudné (ale stále drahé) části Pětadvacáté ulice, je něco divného. „Nemáte někoho, kdo by se za vás mohl zaručit? Šéfa? Rodiče?“

„Naši rodiče jsou po smrti,“ opáčil Willem rychle.

Kniha

Hanya Yanagihara

Malý život

2017, Nakladatelství Odeon, přeložila Petra Diestlerová, 640 stran, 449 korun

Správkyně si povzdechla. „V tom případě vám navrhuju, abyste snížili své nároky. Nikdo, kdo spravuje dobře vedený obytný dům, nepronajme byt zájemcům s vaším finančním profilem.“ A pak vstala, jako by dávala najevo, že rozhovor je u konce, a významně se podívala ke dveřím.

Když o tom vyprávěli DžejBímu a Malcolmovi, tak z toho udělali komedii: v jejich podání byla chodba v patře posetá myšinci, muž na protější straně ulice působil skoro jako exhibicionista a správkyně byla rozhozená, protože s Willemem flirtovala, a on jí to neoplácel.

„Kdo by taky chtěl bydlet na křižovatce Pětadvacáté a Druhé,“ utrousil DžejBí. Seděli v restauraci Pho Viet Huong v Čínské čtvrti, kde se scházeli dvakrát měsíčně na večeři. Pho Viet Huong nebyla moc dobrá restaurace – zdejší pho chutnalo podivně nasládle, limetková šťáva byla cítit mýdlem a přinejmenším jednomu z nich se po každém jídle udělalo špatně –, ale přesto tam pořád chodili, jak ze zvyku, tak z nutnosti. V Pho Viet Huong jste pořídili misku polévky nebo sendvič za pět dolarů, případně jste si mohli dát jenom předkrm, který stál osm až deset dolarů, ale byl hodně velký, takže vám půlka zbyla na druhý den nebo na pozdější večerní svačinku. Jediný Malcolm nikdy nesnědl celý předkrm ani si ho nenechával půlku na později, a když dojedli, postrčil vždycky svůj talíř doprostřed stolu, aby Willem a DžejBí – kteří byli vždycky hladoví – mohli dojíst zbytek.

„Jasně že nechceme bydlet na rohu Pětadvacáté a Druhé, DžejBí,“ odpověděl Willem trpělivě, „ale nemůžeme si moc vybírat. Nemáme žádné peníze, vzpomínáš?“

„Nechápu, proč nezůstanete tam, kde jste,“ prohlásil Malcolm, který nyní postrkoval po talíři houby a tofu – vždycky si objednával stejné jídlo: hlívu a dušené tofu v lepkavé hnědé omáčce – pod upřenými pohledy Willema a DžejBího.

„No, v mém případě to nejde,“ řekl Willem. „Vzpomínáš?“ Tohle už za poslední tři měsíce vysvětloval Malcolmovi aspoň desetkrát. „Merrittův přítel se stěhuje k němu, takže já se musím sbalit.“

„Ale proč se musíš odstěhovat ty?“

„Protože na nájemní smlouvě je Merrittovo jméno, Malcolme!“ řekl DžejBí.

„Aha,“ zamumlal Malcolm a zmlkl. Často zapomínal to, co považoval za nepodstatné detaily, ale taky mu podle všeho nikdy nevadilo, když se na něj lidi kvůli té zapomnětlivosti rozčilovali. „Jasně.“ Posunul houby doprostřed stolu. „Ale ty, Jude –“

„Nemůžu u vás bydlet navěky, Malcolme. Tvoji rodiče by mě museli v určité fázi zabít.“

„Moji rodiče tě mají rádi.“

„To je milé, že to říkáš. Ale přestanou mě mít rádi, jestli se neodstěhuju, a to rychle.“

Malcolm byl z těch čtyř jediný, který bydlel doma, a jak DžejBí s oblibou prohlašoval, kdyby měl Malcolmovo doma, taky by bydlel doma. Ne že by byl dům Malcolmových rodičů nějak velkolepý – ve skutečnosti šlo o špatně udržovanou barabiznu s vrzajícími podlahami a Willem si tam jednou zadřel třísku, když přejel rukou po zábradlí –, byl však velký: opravdový městský dům na Upper East Side. Malcolmova sestra Flora, o tři roky starší než on, se nedávno vystěhovala ze suterénního bytu, a Jude dočasně zaujal její místo; Malcolmovi rodiče měli však časem v úmyslu udělat z té jednotky kanceláře pro matčinu literární agenturu, což znamenalo, že si Jude (kterému se po schodišti dolů beztak špatně chodilo) musel najít něco vlastního.

A bylo jenom přirozené, aby bydlel s Willemem; na vysoké byli celou dobu spolubydlící. V prvním ročníku sdíleli všichni čtyři na koleji jednotku sestávající z obývacího pokoje se stěnami ze sádrokartonu, kde sedávali na židlích u psacích stolů nebo na pohovce, kterou DžejBího tetičky dovezly stěhovacím vozem, a z mnohem menší místnosti, kde stály dvě palandy. Ložnice byla tak úzká, že když Malcolm a Jude leželi na spodních postelích, stačilo se natáhnout a mohli se chytit za ruce. Malcolm s DžejBím sdíleli jednu palandu, Jude a Willem tu druhou.

„Černoši proti bělochům,“ prohlašoval DžejBí.

„Jude není běloch,“ namítal Willem.

„A já nejsem černoch,“ dodával Malcolm, spíš aby namíchl DžejBího, než proto, že by tomu sám věřil.

„Dobrá,“ prohlásil teď DžejBí a přisunul si vidličkou blíž talíř s houbami, „nabídnul bych vám, abyste se oba ubytovali u mě, ale jsem si celkem jistý, že by vám to šlo děsně na nervy.“ DžejBí bydlel v obrovském zasviněném podkrovním prostoru v Malé Itálii, plném křivolakých chodeb vedoucích do nepoužívaných, prapodivně tvarovaných slepých uliček, nedokončených polopokojů a sádrokartonu opuštěného uprostřed výstavby, který patřil dalšímu člověku, jehož znali z vysoké. Ezra byl výtvarník, a mizerný, ale nemusel být dobrý, neboť, jak jim DžejBí s oblibou připomínal, nikdy v životě nebude muset pracovat. A nejenže on nebude muset pracovat, ale ani děti dětí jeho dětí nebudou muset pracovat: můžou vytvářet špatné, neprodejné, bezcenné umění po celé generace, a přesto si pořád budou moci dovolit jen tak z náhlého rozmaru kupovat ty nejlepší olejové barvy a neprakticky obrovské lofty v srdci Manhattanu, aby je zničily špatnými architektonickými řešeními, a až se jim život umělců omrzí – a DžejBí byl přesvědčený, že Ezru jednou omrzí –, stačí, aby zavolaly správci svého svěřeneckého fondu a ten jim vydá takovou částku, jakou oni čtyři (no, možná s výjimkou Malcolma) nejspíš nikdy v životě neuvidí. V mezičase však Ezra představoval užitečnou známost, nejen proto, že nechával DžejBího a pár dalších kamarádů ze školy bydlet ve svém bytě – v různých koutech toho loftu přebývaly obvykle naráz čtyři osoby, nebo i pět –, ale protože byl dobrosrdečný a v podstatě velkorysý a rád pořádal výstřední večírky, kde se zadarmo nabízelo obrovské množství jídla, drog a alkoholu.

„Počkat,“ ozval se DžejBí a odložil hůlky. „Právě jsem si uvědomil – u nás v časopise jedna holka pronajímá byt po tetičce. A je to někde hned na kraji Čínské čtvrti.“

„Kolik za to chce?“ zeptal se Willem.

„Nejspíš nic – ani nevěděla, kolik si má říct. A ráda by tam měla někoho, koho zná.“

„Myslíš, že bys za nás mohl ztratit slovo?“

„Udělám něco lepšího – představím vás. Můžete se zítra stavit u mě v kanceláři?“

Jude si povzdechl. „Já se neutrhnu.“ Podíval se na Willema.

„Neboj – já jo. V kolik?“

„Nejlíp někdy kolem oběda. V jednu?“

„Budu tam.“

Willem měl pořád ještě hlad, ale nechal DžejBího dojíst zbytek hub. Potom všichni ještě chvilku čekali; Malcolm si někdy objednával zmrzlinu z exotického ovoce, jedinou položku na jídelníčku, která byla vždycky dobrá, snědl dvě lžičky a pak ji odsunul, takže on s DžejBím mohli dojíst zbytek. Tentokrát ale zmrzlinu nechtěl, a tak požádali o účet, aby ho mohli prostudovat a rozdělit si ho na dolar přesně.

Související