Přednáška

Vítám všechny přítomné. Jak vidím, téma mé přednášky nazvané „Sexuální problémy – pouze pro pány – osobám dámského pohlaví vstup přísně zakázán“ vzbudilo všeobecný zájem. Stejně jako v jiných městech a vesnicích, kde už jsem měl tu čest přednášet. Početná účast na mých přednáškách mě utvrzuje v přesvědčení, že poslání, k němuž jsem byl předurčen, abych totiž přinášel úlevu a poskytoval rady, abych vnesl tak říkajíc dobrou zvěst mezi ty z vás, jejichž intimní život je zkalen problémy zmíněnými v názvu mé přednášky, je posláním vznešeným, důležitým a ve všech směrech potřebným. Proto prosím o zachování maximálního ticha, aby mě mohli slyšet ti pánové, pro které už nezbyla sedadla a stojí vzadu v sále, a zejména ti, co stojí až na chodbě.

Úvodem by se slušelo upřesnit, o jaké problémy jde. S ohledem na delikátnost tématu se plakáty vylepené po městě jakož i oznámení v místním tisku musí omezit pouze na obecnou charakteristiku námětu. Vidím však, že i oznámení vyjádřené tak obecně a... řekl bych eufemisticky čili neurčitě bylo pochopeno správně, což svědčí o inteligenci shromážděných posluchačů. (Potlesk)

Ano, vidím to podle zvláštního sklíčeného výrazu a pocitu provinění, jež jste sem přinesli na svých tvářích. A také podle výrazu nesplněné dychtivosti, které se vědecky říká frustrace. To znamená, že mám před sebou právě ty, jichž se tyto otázky týkají a kteří si sami domysleli, o jakých detailních problémech budu hovořit, a právě proto sem přišli. Ano, pánové, kdybyste si správně nedomysleli souvislost mé přednášky navzdory tomu, že je na plakátech nazvána tak neurčitě, se skrývanými jevy, které vás trápí, pak byste tu nebyli. Nemusím vám tedy vysvětlovat to, co je vám jasné. Mnozí z vás, ne-li všichni, by dodali: „Ach, až příliš jasné, až příliš, bohužel!“ Což neznamená, že až bude vhodné nazvat věci správným jménem, neučiníme to.

Kniha

Slawomir Mrožek

Ti, co mě nesou

2017, Nakladatelství Fra, přeložila Helena Stachová, 308 stran, 299 korun

Pánové, jsme zde mezi sebou a budeme hovořit otevřeně, bez falešného studu a bez zbytečných okolků. Nezapomínejte, že vás pojí společný osud, který z vás činí bratry, a bratr před bratrem se přece nestydí. Navrhuji, abychom zachovali minutu ticha, kdy si budeme navzájem hledět do očí, abychom mezi sebou vytvořili ovzduší vzájemné důvěry a připravili atmosféru pro pokračování. (Minuta ticha) Konec? Dobře. Můžeme tedy přistoupit k další části programu.

Mám ve zvyku dělit své pacienty – tak se sluší vás nazvat, jak také jinak, vždyť jste něčím víc než pouhými posluchači, přišli jste sem přece za terapeutickým čili léčebným účelem, cena lístku, cena vstupenky na mou přednášku odpovídá honoráři za pohovor u psychiatra, rozdíl je jen v tom, že jste zaplatili předem – na dvě základní skupiny. Dělím vás na ty, kteří si stěžujete, i když jen potichu a jen sobě samým, protože na něco takového si člověk nestěžuje ani nejbližšímu příteli – na nedostatek úspěchu u žen, a ještě tišeji si přiznáváte, že o vás ženy neprojevují zájem právem, protože nemůžete – fyziologicky a funkčně vzato – prokázat dostatečné zadostiučinění jejich zájmu i tehdy, zejména tehdy, když k němu dojde. A dále na ty, kteří si stěžujete na totéž, ale ještě víc. To znamená ty, kteří vůbec nedokážete poskytnout zadostiučinění eventuálnímu zájmu ze strany žen, i kdybyste nevím, jak chtěli. A abychom mezi pacienty mohli zahrnout všechny posluchače, musíme vytvořit ještě podskupinu. Do té patří ti z vás, kteří na rozdíl od dvou výše uvedených kategorií zájem o ženy jaksi nepociťujete, anebo ho pociťujete v nedostatečné míře, jakkoli byste ho pociťovali rádi.

Řeknu na okraj, ač vás to nepotěší, že nedostatek úspěchu u žen není nutně způsoben příčinami, které vás trápí. Mám přitom na mysli především ty dvě základní skupiny, nikoli podskupinu. Existují tedy i muži, kteří ač mají co nabídnout jak morfologicky, tak funkčně, nenacházejí u dam přízeň. Naproti jsou známy případy, že i ti pánové, kteří nejsou přírodou dostatečně vybaveni, ti, kterým to nejde pokaždé snadno, se těší přízni dam. Řekněte: ano, ale jen do chvíle, než k něčemu dojde. Máte pravdu, leč pouze do jisté míry. Nejpodivnější totiž je, že v některých, ač velmi vzácných případech nevyvolá u dam ani zjištění nedostatečnosti – řekněme zjištění očividné, ač tento přívlastek nezahrnuje celou zkoušku –, ani nesplněné očekávání odpor k dotyčnému pánovi, neobrátí sympatii v nenávist. Pak už nemůže být řeč o nějaké fascinaci, avšak dámy takového pána nepřestávají obdařovat určitou sympatií, což jistě všechny shromážděné posluchače velice překvapí. Říkám všechny, protože se vzhledem k statistické vzácnosti takového fenoménu nedomnívám, že by byl v sále někdo, koho se tento fenomén týká. A je-li snad přece, také se diví, jenže nikoli odedneška.

Proč se to stává, proč tomu tak bývá? Takový pán to neví stejně tak, jako to nevíme my všichni. I on, stejně jako všichni ostatní zde přítomní pánové, by se rád vyléčil ze své slabosti a stal se skutečným pánem dam. Je tedy jedním z vás a udělal ve vlastním zájmu dobře, že se dostavil, pokud se dostavil a nachází se mezi námi.

Jednou z předností mé metody je totiž její univerzálnost. Platí na vás všechny, které, ač rozdělené do skupin a podskupiny, lze charakterizovat jednou obecnou definicí: pánové, kteří touží po dámách, ale v důsledku takových či jiných poruch a neschopností zůstává jejich touha nesplněna nebo dostatečně neuspokojena. Pánové, jejichž ideálem je typ muže pro ženy atraktivní, ženami vyhledávaný, takový, který v hodině zkoušky nejenže dámy nerozčaruje, nezklame jejich očekávání, ale dokonce ho překoná. Otvírá před nimi perspektivy, které vůbec netušily, o kterých neměly ani představu, a tak v nich probouzí neutuchající nadšení pro svou osobu a trvalý vztah. Neboť potřeba tyto zážitky obnovovat se pro ně stává nepřekonatelná, opakování je ještě znásobuje, a to zase znásobuje potřebu opakování. Jde tedy o ideál muže, který se nejprve líbí, a potom se stává předmětem lásky, věčné žádosti a touhy, a to i když tato žádost nemůže být uspokojena pro vzdálenost v čase a prostoru. Ideál muže, který jednou provždy probudí v ženě ženu – bez jakýchkoli mezí a s následnou věčnou snahou rozvíjet tuto ženskou touhu donekonečna. A protože se jí zdá, té ženě – pokud se později nepřesvědčí, že se jí to jen zdálo –, že je to možné výhradně dík tomuto jedinému muži, je na místě to, co si ona žena myslí, porovnat s myšlenkou, kterou oplývá nejméně jedna ze dvou rovnoběžek, o nichž se v učebnicích geometrie dočteme: Dvě rovnoběžky se protínají v nekonečnu. A tak tedy nejméně jedna z těchto rovnoběžek, ne-li obě, si myslí: směřujeme společně k nekonečnu.

Moje metoda, ať už ji později nazveme jakkoli, spočívá v jediné krátké otázce:

Nač je vám toho zapotřebí, pánové?

Ano. Místo abyste se pracně léčili ze svých neduhů, místo abych vám předpisoval dlouhé, usilovné a nákladné léčení, jehož výsledky bývají ostatně vždycky pochybné, navrhuji vám, abyste přeskočili tuto etapu, kterou vám obvykle nabízejí jiní psychoterapeuti, abyste přeskočili tuto otázku a podívali se na ni z druhé strany. Jestliže použiji metafory, mohu to vyjádřit tak, že místo abyste vedli do boje nepřipravenou, špatně vyzbrojenou a na duchu klesající armádu, která má dobýt barikádu, navrhuji vám, abychom se na tuto barikádu podívali z druhé strany, tak, jako bychom už na té druhé straně byli. Nabízím vám, abyste se na situaci podívali z hlediska toho vám neznámého a nedostupného, po němž tolik toužíte. Společně uvidíme, co je z tohoto bodu vidět, a až to uvidíme, tak se nad tím zamyslíme. A vyvodíme z toho příslušné závěry. Neboť fantazie, která vám nahrazuje zkušenost, nemá se zkušeností nic společného, avšak jedině zkušenost nás přibližuje skutečnosti. Co vám tedy diktuje vaše fantazie? Vytváří před vámi šťastnou Arkádii, ve které zaujímá každý z vás ústřední místo jako nějaký héros, polobůh obdařený nádherným svalstvem a odpočívající na louce obklopen květinami a nymfami. Povšimněte si, pánové, že tyto nymfy v tom samozřejmě hrají nejdůležitější roli, obklopují héroa kouzelným kruhem, vzhlížejí k němu zbožně a pokorně. Povšimněte si, pánové, že s pokorou, tak si to představujete, s pokorou čili především se slepou poslušností jsou ochotny se mu podrobit a vzdát, kývne-li prstem, a na tentýž pokyn se vzdálit a ve zdvořilé vzdálenosti čekat – třeba nekonečně dlouho, bude-li si to héros přát – na další jeho pokyn. Vy si představujete, pánové, že dostanete kouzelný koš, či chceme-li zůstat v antické konvenci – drahocennou vázu plnou rozmanitého ovoce. Sedíte si ve stínu cypřiše, kolem vás poletují mušky a motýli, ta váza stojí před vámi a vy uvažujete: co ochutnat teď? Šťavnatý fík? Jablíčko? Meloun, exotické mango, pomeranč, nebo pro změnu hrst rozinek? Hehe, pánové, pociťuji hořkost v hrdle a přemáhám vzlyk, když s vámi na okamžik – ač pouze ve snaze ztotožnit se s vaším stanoviskem – sdílím tuto tužbu, kterou vy považujete za skutečnost.

Musím před vámi totiž nastínit jiný obraz. Neobklopuje vás kouzelný kruh pokorných nymf, nestojí před vámi váza plná ovoce, neprostírá se kolem vás slunná a zelená Arkádie, kde vane příjemný vánek. A uprostřed toho všeho neodpočívá zdravý a spokojený héros. Někdo tam sice leží, ale je to někdo jiný, obklopen je také, jenže jinak a někým jiným, ne pokornými nymfami. Jak a kým? O tom později. Prozatím konstatuji jen to, že nevidíme héroa, ale člověka, obyčejného, strašlivě unaveného člověka. Podívejte se mu do tváře. Z jeho očí nevyzařuje životní radost, zírají pohasle a tupě, není v nich euforie vítězství, nýbrž jen zoufalá nutnost přežít. Nejsou to oči idylického pastýře, nýbrž bojovníka, hledí na vás pod přilbou zboulovanou od ran nepřítele a na jeho lících zříme prach, pot a krev. Jsou to oči gladiátora předem odsouzeného k záhubě, ať už budou jeho vítězství jakákoli. Ví, že jediným jeho štěstím může být krátký spánek, vždy příliš krátká chvíle odpočinku mezi jedním a druhým soubojem, a i takové štěstí ho potká jen velmi zřídka, protože skoro vždycky musí svádět všechny zápasy najednou. Pokud jde o krajinu, je divoká a nevlídná, s nebetyčnými horami a zrádnými propastmi, v nichž ustavičně zuří bouře, blesky, vichřice a krupobití, a jen zřídka nastává neprůhledná a všezastírající mlha. Ano, pánové, to je to, po čem toužíte.

Je mi jasné, že jsem vás zatím vůbec nepřesvědčil. Ještě mi nevěříte, a právem. Bylo to pouze básnické vylíčení problému, květnatá metafora, čistá rétorika, a žádný přesvědčivý argument. Nechme tedy poetizování a přejděme k vědeckému rozboru.

Ty nymfy... Povšimněte si, pánové, že používám množného čísla, tak jako vy na ně myslíte v množném čísle. Nikoho z vás totiž nenapadne, když sníte o moci svůdce, že by tato moc měla být složena k nohám jediné vyvolené nymfy s vyloučením všech ostatních, i když také krásných a půvabných. Ne, toužíte-li po moci, chcete ji mít nade všemi, opakuji, nade všemi, i nad těmi, které nejsou ani krásné, ani půvabné. Teprve z takto neomezených zástupů byste si chtěli libovolně a podle svého gusta a chuti vybírat. Ale kolik by jich mohlo být? Na tuto otázku nechcete odpovědět, nechcete ji dokonce ani slyšet, protože pouhé pomyšlení na jakékoli omezení – a každé číslo, i sebevětší, by znamenalo omezení – nenávidíte. Moc je natolik spjata s neomezeností, že myslíte-li na moc, je v ní neomezenost hned obsažena implicite a per se. A tak už ani neuvažujete o neomezenosti zvlášť, nedodáváte k touze po zvláštní moci doplňující klauzuli „moc ano, ale neomezená“. Neomezenost moci se rozumí sama sebou, je dokonce její podmínkou.

Související