3. června 2013

Generálu Theodoru Andersovi se zdálo, že loví marlíny, když se vedle něj na nočním stolku rozezvonil zabezpečený telefon. Okamžitě se posadil, s jistým, ale nijak přehnaným znepokoje­ním. V průběhu své kariéry byl takhle probuzen už mnohokrát, a to věcmi daleko horšími, než je telefon.

Zamrkal a v tlumeném světle digitálního budíku na stolku se reflexivně rozhlédl po pokoji. Jeho manželka Debbie vedle něj dál potichu chrápala. Rušivé vpády lidí z NSA se naučila igno­rovat skoro ihned poté, co byl její manžel v Národní bezpeč­nostní agentuře jmenován ředitelem. Pokud se jednalo o nějaký interní problém, nemohl by ji s ním seznámit. Pokud se jednalo o problém externí, brzy se o něm dozví z televizních zpráv. Tak či onak nechtěla nic vědět, alespoň ne dřív, než bude muset. Byla to dobrá žena.

Anders si odkašlal a zvedl sluchátko, dříve než aparát zazvonil podruhé. V armádě se naučil nadřízené ohromovat svou neustálou připraveností. A tenhle zvyk si uchovával i dlouho poté, co se z nadřízených stali jeho podřízení.

„Mluvte,“ pronesl potichu. Byl to jeho standardní pozdrav – strohý, účelný rozkaz. I na zaklepání rád reagoval jediným slo­vem: Dál. Naznačoval tím, že i ta jedna slabika navíc v tradič­ním Dále nebo Vstupte je zbytečnou ztrátou času. Debbie to nesnášela a vyškolila ho, aby to doma nedělal. Vysvětlila mu, že takhle se mluví na psa – běž, sedni, zůstaň. Její manžel musel uznat, že asi i proto se mu takové pokyny zamlouvají.

Kniha

Barry Eisler

Boží oko

2017, Nakladatelství Plus, přeložil Milan Žáček, 400 stran, 399 korun

Očekával, že bude bezodkladně a stručně informován o situaci, která si tenhle noční hovor vyžádala. Takže ho překvapilo, když uslyšel, jak jeho výkonný důstojník naopak řekl: „Tady generál Remar. Přístupový protokol, prosím.“

Anderse to na chvilku zaskočilo natolik, že vyhrkl: „Miku, ale vždyť to jsem já.“

„Promiň, Tede. Než budu moct pokračovat, potřebuju tvůj přístupový protokol.“

Přístupový protokol představoval další bezpečnostní vrstvu při používání zabezpečeného telefonu, způsob, jak určit po­věření člověka na druhém konci linky. Za všechna ta léta, co spolu pracovali, Remar při volání na Andersův domácí telefon nic takového nevyžadoval. Takže se teď dělo buď něco mimořádně zlého, nebo si jeho důstojník dával hodně velký pozor, aby měl přísným dodržováním požadovaných postupů krytá záda. Což, jak Anders věděl, vlastně znamenalo totéž. V bři­še ucítil příval tepla, když mu tělem začal proudit adrenalin.

Chvíli přemýšlel. Jaký byl poslední protokol, který mu byl přidělen? „Er bé ef. Sedm, tři, devět.“

„Vé dé gé. Osm, jedna, čtyři.“

„Dobře, o co jde?“

„O únik dat. Potenciálně obrovského rozsahu.“

Teplo v jeho břiše se proměnilo v horko. „Definuj obrovský.“

„To teď ještě nevíme. Desítky tisíc dokumentů. Možná i víc. Tenhle chlap měl přístup ke všemu. PRISM. XKeyscore. Pre­zidentská směrnice 20. Neomezený informátor. Upstream. Všechno.“

Z horka v jeho nitru se znenadání stal mrazivý uzel. Tohle bylo zlé. Neuvěřitelně zlé.

„Kdo?“

„Jsme si na osmdesát procent jistí, že je to smluvní spolu­pracovník jménem Snowden. Edward Snowden. Bývalý infra­strukturní analytik CIA, školitel kontrašpionáže v DIA, člověk se všemi administrátorskými oprávněními.“

Člověk se všemi administrátorskými oprávněními. Andres chvíli vůbec nemohl dýchat.

„Počkat,“ řekl. Vylezl z postele, vzal si s sebou telefon a po­ tichu se po měkkém koberci odebral do koupelny, následován dlouhou telefonní šňůrou. Nechal zhasnuto, protože tma mu najednou připadala příjemná, jako skrýš, jako motýlí kukla. Přidržel si sluchátko mezi tváří a ramenem, zavřel a zamkl dveře, otočil kohoutkem nad umyvadlem, aby zastřel další zvuky, a vstoupil do proskleného sprchového koutu. Teprve pak zavřel oči a vydechl: „Řekni mi, že neměl přístup k Bo­žímu oku.“

„Neměl povolení.“

„Vím, že neměl povolení. Na to jsem se neptal.“ Uvědomil si, že promluvil ostřejším tónem, než zamýšlel.

„Tam jsme stopy po narušení nezaznamenali. Ale Snowden... tenhle chlap je mimořádně schopný. Vyslýcháme jeho kolegy. Často zmiňují slovo génius.“

„Musíme zjistit, jestli je Boží oko v bezpečí. Je mi jedno, co dalšího je v ohrožení. Tohle má absolutně nejvyšší prioritu.“

„Dělám na tom. Ale vleče se to, protože nemůžu povolat nor­mální forenzní tým.“

Ne, samozřejmě že ne. V dějinách americké vlády neexisto­val tak rozčleněný a chráněný program jako Boží oko. I když Anders najednou dostal strach, že ani taková opatření nebyla dostatečná.

Otevřel oči a dlouze vydechl, jak se snažil zklidnit. „Kde je Snowden teď?“

„Zřejmě v Hongkongu.“

„To snad ne. Spolupracuje s MSB?“

Ministerstvo státní bezpečnosti byla čínská zpravodajská služ­ba, něco jako kombinace CIA a FBI. Pokud byl Snowden agen­tem MSB, možná by se to dalo zarazit. Byla to sice konkurenční zpravodajská agentura, to však neznamenalo, že neexistují určité protokoly, že se nebude dát dosáhnout jistých dohod...

„Myslíme, že ne. Jsou tam i Greenwald a Poitrasová. Asi ty dokumenty předává jim.“

Zamrkal. Zdál se mu nějaký příšerný sen? Glenn Greenwald a Laura Poitrasová... to bylo mnohem horší než MSB. Nepřed­stavitelně horší.

Pokračovalo dlouhé ticho. V roce 2010 byl v Santiagu, když Chile zasáhlo zemětřesení o síle 8,8 stupňů Richterovy stupnice. Tři nekonečné minuty se pod ním zmítalo a vlnilo to, co vždy znal jako pevnou půdu pod nohama. Tohle bylo něco podob­ného. Jenom o něco méně uvěřitelné.

Přinutil se soustředit. „Už nás kontaktoval Guardian?“

V Guardianu pracoval Greenwald. Než vedení novin něco zve­řejnilo, obvykle se spojilo s NSA, aby dalo agentuře prostor k vyjádření.

„Ještě ne.“

Pocítil špetku zoufalé naděje. Pořád měli šanci. Pravděpodob­ně jen maličkou, ale...

„Jak rychle dokážeme dostat lidi do Hongkongu?“

„Na Mindanau máme kontraktory, kteří v současnosti operují proti skupině Abú Sajjáf. V Hongkongu bychom je mohli mít za šest hodin. Možná dřív.“

„Tak je převel. Okamžitě. Podle pravidel UBL, rozumíš?“

Příslušníci jednotek SEAL, kteří dostali Usámu bin Ládina, byli srozuměni s tím, že bin Ládin nesmí být za žádných okol­ností zajat.

„Tede, to, co tady řešíme... ti lidi jsou Američani.“

Remar byl dobrý důstojník a možná ten nejloajálnější člověk, jakého Anders poznal. A že by jím měl být. Anders ho v po­čáteční fázi operace Pouštní bouře vytáhl z hořícího humvee a zachránil mu život, byť už ne pravou polovinu tváře. Remar se poté k Andersovi, jehož čekala zářná kariéra, těsně přimkl a za všech okolností mu hlídal záda. Ale nikdo není dokonalý a Remarovou slabostí byly určité sklony k přecitlivělosti. An­ders si nebyl jistý, odkud pramení – že by z nějakého vnitřního nastavení jeho osobnosti? Z prostředí, v němž prožil dětství? Ze zkušeností pramenících z četných rekonstrukčních a plas­tických operací, které v něm vypěstovaly až příliš silnou empa­tii s bolestí jiných? Nejspíš to byla kombinace všeho. A třebaže Remarův odlišný náhled na svět často fungoval jako užitečná pojistka vůči Andersovým poněkud bezohlednějším pudům, teď byl naprosto nepřípadný.

„Prostě je eliminujte,“ řekl Anders. „Všechny tři. Je to jasné? Svedeme to na MSB.“

„Na MSB to vypadat nebude.“

„Proč by MSB něco dělalo a pak to naaranžovalo tak, aby to vypadalo jako jeho vlastní dílo?“

Následovala pauza. Potom: „Je s nimi ještě jeden novinář z Guardianu. Skot, Ewen MacAskill.“

„Tak je eliminujte všechny čtyři. Víme, kde se setkají? Kde se ubytovali?“

„Zatím ne.“

Jistě, to už by si přál moc. „Nasaďte na ně všechno, co mů­žete. Sledujte mobily, přístup na internet, hotelové rezervační systémy, bezpečnostní kamery, satelitní záběry, všechno.“

„Tohle už se rozjelo.“

Opět s ním smýkl ten pocit, že stojí na vzdouvající se zemi, a tentokrát ho doprovodila vlna závrati a nevolnosti. Všechno to silou vůle vytěsnil a přinutil se ke koncentraci. Co mu uni­kalo? Co ještě potřebovali? Jaký mají záložní plán? Kdyby mu­seli přijít s nějakým vysvětlením, potřebovali by solidní základ. A tím by bylo...

„Dej dohromady dokumenty pro brífink. Pokud Snowdena nedokážeme umlčet, budeme muset podkopat jeho důvěryhodnost a na to budeme potřebovat naše přátele z tisku. Postarej se, aby v naší komunikaci figurovalo slovo narcista. Postupuj rafinovaně. ‚Netvrdím, že jde o vyloženou narcistickou poruchu osobnosti‘... tyhlety věci. Tohle všechno v pozadí.“

„S tím narcismem jsme to použili už u Juliana Assange.“

„Jo, a fungovalo to. Tak to použijte znovu.“

„Rozumím.“

„A ještě něco... nezapomeň upozornit na to, že Snowden ‚porušil slib mlčenlivosti‘. Tuhle frázi bude třeba zdůraznit.“

Žádný slib mlčenlivosti samozřejmě neexistoval. Vládní zaměstnanci skládali pouze jednu přísahu, a to že budou brá­nit ústavu. To byl však nevýznamný rozdíl. Hlavní bylo, že jste se vždy mohli spolehnout na to, že provládní média pře­vezmou takovou terminologii, jakou jim státní orgány předloží.

„Dobře,“ řekl Remar. „Koho chceš postavit do čela mediální kampaně?“

„Ernest je nejlepší v branži. Probuď ho.“

„Ernesta?“

„Toho chlapíka, co přiměl všechny lidi z médií popisovat tu podmořskou ropnou erupci v Mexickém zálivu jako ‚únik‘.“

„Myslíš toho chlapa, co přišel s ‚vylepšenými výslechovými technikami‘?“

„Tohle pojmenování vlastně vymyslelo už gestapo, myslím, že v němčině se tomu říká Verschärfte Vernehmung. Ale Ernest byl natolik chytrý, že si ji vypůjčil. Myslíš si, že Snowden je génius? Počkej, až dostane plnou palbu od Ernesta. Média ho na dálku psychoanalyticky rozeberou jako narcistu a během čtyřiadvaceti hodin ho postaví před soud a usvědčí z vlastizrady.“

„Postarám se, aby to dostal.“

„Za půl hodiny se potkáme na centrále.“

Ukončil hovor, otevřel dveře sprchy, zavřel kohoutek a vrátil se do ložnice. Při pohledu na Debbie, která stále tvrdě spala, se na okamžik zarazil. Nedalo se říct, že by ji ještě miloval, pokud ji vůbec někdy miloval. Ale vždy ho do jisté míry uspokojovalo vědomí, že ji chrání. A chránit, co člověku patří... to je přece určitá forma lásky. Možná dokonce ta nejvyšší.

Vešel do šatny a začal se oblékat. Věděl, že Guardian nejspíš nezastaví. A dokonce se ani příliš nezamýšlel nad tím, do jaké míry by mohl noviny přibrzdit.

Jediné, na čem mu záleželo, co ho teď opravdu děsilo, bylo Boží oko. Všechno ostatní bylo nakonec možné nějak dohod­nout.

Související