„V posledním týdnu mě napadlo,“ psal Paul Hobbes, „že jediným smyslem mého styku s druhými lidmi je zabránit jim, aby si všimli, jak křehký člověk bez vůle se ze mě stal.“ A pokračoval: „Bez píšťaly si nejspíš nezatancuju. Věřila bys tomu? Toužím přitom po tom, aby život byl poklidný, magický, plný lásky. Jak báječné (a prosté) by to bylo, kdybychom, jak říká Gene Pasternak, byli všichni nazí všem na očích. Tobě by se pravděpodobně vůbec nezamlouval, já se od něj mohu něčemu přiučit, napsal totiž otravně dobrý román. A kromě toho, věří v sebe i v život... V téhle chvíli ale já věřím jen v jaro za oknem na Lexington Avenue a ve vás. Je jaro i na Riverside Drive? Vyjděme všichni ven a buďme nazí všem na očích...“

Hobbes se zlostně podvolil pocitu, že tenhle dopis je v podstatě beze smyslu, a přestal psát. Vytáhl papír ze stroje, chvíli na něj hleděl, pak ho odstrčil a vstal. Začal hřmotně přecházet sem a tam. Bylo po páté a Pasternak od devíti ráno spal.

Ze všeho, na co se podíval, byl Hobbes netrpělivý: z poliček, které vyrobil na jejich knížky, vypůjčených nezarámovaných obrazů na stěnách, pohovek, které potřebovaly vykartáčovat; ze všeho, co on a jeho žena Kathryn v posledních letech tak pečlivě sebrali a uspořádali. Nějak to ale nestačilo; neuspokojoval ho ani jeho psací stůl, rukopisy a román, nad kterým si už příliš dlouho okusoval nehty. Jedině vlahý jarní večer, který se vznášel za věžemi centra Manhattanu jako nějaký groteskně romantický akvarel, unikl jeho nespokojenosti. Byl plný zostřeného pocitu vzrušení a neklidu, jaký jaro přináší do New Yorku, kdy je vše náhle půvabné a plné příslibů. Narůstala v něm neurčitá radost, jen tak, ovšem jelikož nevěděl, jak ji projevit, jako všechny podobné radosti téměř okamžitě ustoupila rozčarování.

Kniha

John Clellon Holmes

Jeď!

2017, Nakladatelství Argo, přeložil Josef Rauvolf, 432 stran, 348 korun

Šel ke gramofonu, vytáhl album a pustil klidnou jazzovou desku. Nechtěl zůstat potichu, chtěl, aby už se všechno rozjelo; až moc silně vyvinutý smysl pro slušnost mu ale bránil v tom, aby zašel do ložnice a s krutým veselím probudil Pasternaka, aby si mohli povídat. Místo toho si zase sedl a znovu četl, co napsal.

Přesně v ten moment se ale Pasternak, ztuhlý spánkem, nejistě všoural dveřmi do ložnice. Letmo se podíval na gramofon, pak na Hobbese a nevrle řekl:

„Kolik je vlastně hodin? Zrovna se mi zdál naprosto šílenej sen.“

„Něco po páté.“ Zastrčil dopis do hromady časopisů na svém stole. „Na sporáku je kafe.“

Pasternak k sobě tiskl těžká víčka, jako kdyby byl spánek jako voda a bylo možné ho z očí vymačkat, a nejistě přikývl.

„Tak to mám víc než osm hodin,“ a zamířil ke koupelně.

Tohle bylo jediné ukotvení v jeho jinak bezcílných dnech. Osm hodin (jedno kterých) z každých čtyřiadvaceti spal Pasternak tvrdě a vytrvale, imunní vůči hluku, hladu nebo dennímu světlu. Když dorazil do New Yorku z matčina domu v Long Island City na nějaký tah, nad ránem obvykle skončil v Hobbesově bytě. A tam pak spal na gauči do devíti, kdy Kathryn odešla do práce v reklamní agentuře v centru a Hobbes ho pak postrkoval, přemlouval a vedl do ložnice, kde se zhroutil na přidanou postel a zase se zahrabal do nevědomí.

Jako přátelé tvořili Pasternak s Hobbesem zvláštní pár. Pasternak byl ten typ mladého muže, jehož kravaty jako by vždy měly velký uzel a oblek na něm vypadal tak trochu nepřiměřený tomu, aby pojal robustní tělo, a jehož neohrabanost tak nějak naznačuje atletickou zdatnost. Na Hobbesovi bylo všechno naopak hranaté. Nikdy nevyplnil ramena svých sak, vlasy vždy potřebovaly zastřihnout a působil zvláštně nedodělaně. Dokonce i to, jak mluvil, bylo rozřeďováno nekonkrétností a onou příchutí neupřímnosti, jíž obezřetně formulované řeči vždy zavánějí. Jako přátelství mnoha mladých lidí v Americe i to jejich vypučelo rychle na podkladě těchto rozdílů a přetrvávalo, protože každý cítil v druhém to, co sám postrádal a co mu záviděl.

Pasternak se teď vynořil z koupelny s pečlivě učesanými černými vlasy, zádumčivý obličej zčervenalý od drhnutí. Roztěkaně a netrpělivě si nalil hrnek kávy, praštil sebou na gauč vedle něj a s nečekanou rozmrzelostí řekl: „Víš, co se mi právě zdálo? O všech, co znám. Byl jsem někde na mejdanu. O všech – Stofském, Anckovi, Vergerovi, Winnie... dokonce i o Hartovi Kennedym z Denveru! Lidi z dávnejch let. Byl tam i Agatson, žral sklo. A Ketcham s tou holkou... jak se jmenuje?... Agatsonova stará... Bianca.“ Držel hrnek s přehnanou opatrností krátkými tlustými prsty a hltavými loky z něj upíjel. „A taky tam byla spousta dalších... upřímně řečeno, nikdy mi nedošlo, kolik lidí znám! Tolik zpropadenejch lidí. Víš, co myslím?“

Hobbes si netrpělivě odfrkl. „To si teda divně stěžuješ! Že máš moc přátel! Tohle může říct jenom ten, kdo tomu sám nevěří.“

„Ne, ale připadal jsem si jako Elsa Maxwellová nebo tak nějak. Stejně to byl podělanej mejdan. Všichni byli šílený. Winnie... pamatuješ, říkal jsem ti o ní? Ta velká zrzka, metr devadesát, co chodívala za starejch časů do Dennisonova morfiovýho kvartýru na Orchard Street?... No, a ta pořád hulákala přes celou místnost na nějakýho fráju: ‚A co takhle si šlehnout? Co si šlehnout, kámo!‘ Akorát že pěkně nahlas. A Ketcham se na ni díval spatra a začal každýmu šeptat, jaká je to ‚zvrhlá ženská‘!“ Nahrbil ramena a potrhle se po něm opičil.

„Ketcham se ale s Winnie přece nikdy nepotkal, nebo ano?“

„Ne, ale tohle je v tom snu! Prostě, všechno to bylo takhle, všichni, co znám, pěkně promíchaný a pořádnej bordel. Agatson pořvával, že si od nadzemky mávne na drožku, a když jsem se na něj podíval, vypláznul na mě jazyk. A Stofsky mě v jednom kuse přesvědčoval, že je teplej, že miluje zlo a samý takovýhle kecy.“ Na chvíli jen tak sklíčeně seděl. „Rozumíš, žádný fakt s-k-v-ě-l-ý mejdany už prostě nejsou...“

„Dobře, a co ten dnes večer u Stofského? Gene, všechno může začít právě dneska v noci... A kromě toho, byl to přeci jenom sen. A ty už začínáš věřit tomu, že je to pravda!“

„A to ti nedochází, že to byl můj mejdan... v tom snu. Oslava, že jsem prodal knihu nebo něco takovýho. A pak byli všichni posedlý jenom sami sebou. Prostě, Paule, já nekecám. Znám strašně moc lidí, teda, strašně různejch druhů lidí... A kromě toho, Stofsky vyvede něco naprosto ujetýho, do někoho bude valit nesmysly nebo tak. Znáš ho přece. Hele, poprvý, co jsem ho viděl, to bylo před pěti lety, tak cupital po chodbách na Kolumbijské jako nějaká myš, nebylo mu víc než osmnáct, pod paží tlustýho Spenglera. A pak, když jsme se dali do řeči a já se ho zeptal na jeho mámu, tak víš, co mi řekl? ‚Ta je se svým švábem v Bláznovicích!‘ Prostě takhle. A pozdějc jsem zjistil, že to je pravda. Ona je opravdu blázen a je v blázinci. Takovýhle věci ale on dělá pořád... A mimochodem, říkal, že se tady dneska odpoledne po analýze zastaví.“

Pokračovali v hovoru a po budovách za okny klouzaly teplé žluté stíny soumraku. Nebylo ale řečeno nic, co by uspokojilo Hobbesovo rostoucí vzrušení z vyhlídky na noc, která ležela před nimi, ani Pasternakovu netrpělivost z pomyšlení na to, co by z toho mohlo být.

Hobbes, obvykle rezervovaný, a dokonce podezíravý, byl stále důvěřivější a vzrušenější, Pasternak ale ztrácel zájem a každou chvíli vybuchl: „Pojď ven, dáme si pivko! Anebo si pustíme nějakou desku Charlieho Parkera,“ a pak „Rozumíš, vlastně si chci hlavně zapíchat. Na tohle si ve skutečnosti stěžuju.“

Nakonec se ozvalo rychlé zaklepání a dveřmi, jako náhlý poryv větru, který přišel zničehonic, chvatně vběhl David Stofsky. Zaujal postavení uprostřed pokoje, naprosto uvolněný, a okamžitě hlásil:

„Právě jsem viděl Agatsona v baru Bílá růže a víte, co udělal? Bylo to neskutečný, něco fantastickýho! Byl už hodně nalitej a během toho, co jsem se s ním bavil, se otočil, normálně se nakrucoval, a šel k takovýmu mariňákovi, vypadal teda pěkně drsně, a povídá: ‚Dej mi pořádnýho francouzáka!‘, jakoby stydlivě, jako to říká Winnie těm svým chlapům. Přesně tohle řekl a všichni to slyšeli! A Gene, půjčil jsem si od něj čtyři doláče. Na ten mejdan. Přijdou všichni... Bože, a víš, co se ještě stalo? Dneska odpoledne jsem u mého analytika udělal průlom. Úplně na konci sezení jsem po něm najednou prudce zatoužil. A řekl jsem mu: ‚Doktore Kraffte, neočekával jste teď něco jako přenos?‘... Bylo to ale hodně divný, protože ho to rozzuřilo a odmítal se o tom bavit.“

Tato nesouvislá řeč ani jednoho nepřekvapila. Byl to Stofského zvyk, vpadnout někam plný novinek, patřil totiž k těm mladíkům, kteří se nejspíš neustále honí městem z jednoho bytu do druhého, od přítele k příteli; zdrží se na pár chvil, aby probrali nejnovější drby, vlichotili se, a pak se zase ženou pryč. I když neměl žádnou práci, jeho dny byly zaplněné nejasnými schůzkami v centru i mimo něj a pro velkou skupinu lidí byl neoficiálním nositelem všemožných zpráv.

Jeho zdroje byly rozmanité a jeho upřímnost tak nakažlivá, že jeho přátelé posuzovali jeho úmysly o to nedůvěřivěji. Například když vstoupil do místnosti plné lidí, přecházel od jednoho k druhému, s hranou vážností si s nimi potřásal rukama, pak šel přímo k někomu, koho neznal, a řekl, přičemž mu oči za silnými kostěnými obroučkami svítily vzrušením: „Ty seš ten a ten, že jo. Fajn, takže já jsem David Stofsky. A vím o tobě všechno!“ Pronesl to přitom s tak dychtivým bezelstným uculováním, že to téměř nikomu nevadilo.

„Ale představte si Agatsona,“ pokračoval, a teď ťapkal sem a tam. „Rozumíte, Agatson vůbec není teplej. Byla to samozřejmě jenom hra. Ale teda, celej bar byl z toho naprosto uchvácenej!“

„A jak jsi ho odtamtud dostal živého?“ vykřikl Hobbes.

„Nic se nestalo! Není to neuvěřitelný? Ten vojcl naprosto ztratil řeč, jako kdyby uviděl nějaký monstrum. Čistě jenom zíral na Billa, něco zamumlal – jasně, aby neztratil tvář – a odtáhnul! Je to pravda, přísahám. Bylo tam nejmíň patnáct lidí!“ Zařehtal se, že sotva popadal dech, a oči mu jiskřily.

Pasternak se zdráhal dát najevo, jak ho ta historka pobavila.

„Toho kluka jednou někde zabijou, blbec jeden bláznivá!... Ale hele, pořád jsi ještě neslyšel o Winnie?“

„Ne. Před pár dny jsem ji v noci hledal na Times Square, opravdu jsem ho pročesal, ale nedokázal jsem ji najít. Kdybychom našli Alberta, ten by možná něco věděl, nejspíš je ale pořád ještě ve vězení.“

Albert Ancke a Winnie byli pro Hobbese přízraky, nepostižitelné postavy, které si vždy spojoval s oslňujícím nočním chaosem Times Square, jeho divokými bary, bufety hemžícími se lidmi a kiny s celonočním provozem. Nikdy se s nimi nesetkal, ale Pasternak a Stofsky o nich neustále mluvili, stejně jako o dalších zlodějíčcích, překupnících drog a „týpcích“, které znali. Ty historky Hobbese fascinovaly, ale za tři měsíce, co znal své dva přátele, došlo pouze na vágní zvěsti o Anckem a Winnie; zvěsti, které prosákly od náhodných známostí, na které Stofsky narazil při svých cestách po městě a které tvrdily, že Ancke si kroutí trest za drogy a Winnie že „shazuje návyk na morfium“ v nějakém kvartýru bez výtahu v Astorii. Dál však tyhle informace nesahaly.

Pasternak si zapínal košili a podrážděně řekl: „Tak už dělejte, dáme si pivo nebo něco jinýho.“ Ale pak, když si všiml, že Stofsky šel k Hobbesovu stolu a zběžně se probírá jeho papíry, znepokojeně pohlédl na Hobbese a dodal: „Hele, Davide, tohle bys neměl. Nejdřív se ho zeptej.“

V tu chvíli ale Hobbes neměl Stofskému ani tak za zlé, že je zvědavý a možná si přečte odstavec z jeho poslední kapitoly, šlo mu hlavně o to, že by mohl narazit na dopis vložený mezi časopisy. Bylo mu totiž jasné, že by jej Stofsky přečetl nahlas a v sebejistém přesvědčení, že na světě by neměla existovat žádná tajemství, by mu kladl otázky.

Aby Hobbes odvedl jeho pozornost, nervózně spustil: „A jak je to, Davide, s tvou poezií? Napsal jsi něco od té doby, co jsme se viděli?“

Stofsky odešel od stolu a unaveně se zhroutil na gauč. „Ale kdepak, nic jsem neudělal. Honil jsem se pořád kolem, a kromě toho, rozumíš, nemám pocit, že by mi to dělalo dobře. Možná je to dokonce symptom nějaké poruchy. Doktor Krafft říkal, že bych se měl odstřihnout od všeho, co by mohlo představovat únikový ventil, co by mi mohlo nějak stát v cestě.“ A zase tak naříkavě vyprávěl, až dech popadal. „Dneska byl například hodně tajemnej. Byl jsem si jistý, že jde o skutečný krok dopředu, první skutečný znamení, že dělám pokroky, on mi ale řekl, že všechno beru moc na lehkou váhu a že se nesnažím. Není to k smíchu? To jako bych nebyl k analýze způsobilý!“

„Takže to nebylo to skutečné, to, jak se tomu říká?“

„Stejně jsou to samý blbosti,“ zabručel Pasternak. „Tak pohněte, jdeme ven!“ 

Související