Purity v Oaklandu
pondělí

 

„Kočičko moje, jsem tak ráda, že tě slyším,“ vydechla dívčina matka do telefonu. „Moje tělo mě zase zrazuje. Někdy si říkám, že můj život není nic než jedna velká tělesná zrada.“

„Nemá to tak v životě každý?“ řekla na to Pip, tedy ona dívka. Zvykla si volávat matce uprostřed obědové přestávky v Renewable Solutions. Trochu jí to ulevovalo od pocitu, že se pro svou práci nehodí, že má práci, pro kterou by se nehodil vůbec nikdo, nebo že je nejspíš člověk, který se nehodí pro vůbec žádnou práci. Po dvaceti minutách hovoru pak mohla upřímně říct, že už zase musí jít něco dělat.

„Klesá mi levé víčko,“ vysvětlovala matka. „Jako kdybych na něm měla nějaké závažíčko, co mi ho táhne dolů, jako malinkaté rybářské olůvko nebo tak něco.“

„Zrovna teď?“

„Ono to přichází a odchází. Říkám si, jestli to nebude Bellova obrna.“

„Nevím sice, co je Bellova obrna, ale jsem si jistá, že ji nemáš.“

„Když ani nevíš, co to je, jak můžeš mít takovou jistotu, kočičko?“

„Já nevím, třeba proto, že jsi neměla Graves-Basedowovu nemoc? Ani hypertyreózu? Ani melanom?“

Kniha

Jonathan Franzen

Purity

2017, Nakladatelství Kniha Zlín, přeložila Lucie Mikolajková, 540 stran, 449 korun

Ne že by Pip bůhvíjak těšilo dělat si z matky legraci. Jenže veškerý jejich kontakt byl poznamenaný morálním hazardem – tenhle užitečný výraz se naučila na ekonomických seminářích na vysoké škole. Pip byla jako příliš velká banka, kterou matčino hospodářství nemohlo nechat padnout, příliš nepostradatelný zaměstnanec, než aby ho mohla vyhodit pro špatný přístup. Někteří z Pipiných přátel v Oaklandu měli také problematické rodiče, ale dokázali se s nimi denně bavit, aniž by přitom docházelo k nějakým podivnostem – protože i ti nejproblematičtější měli k dispozici víc zdrojů než jednoho dotyčného potomka. Pip byla naproti tomu to jediné, co její matka měla.

„Každopádně nejspíš dneska nemůžu jít do práce,“ oznámila matka. „Jediné, co mi pomáhá to tam přežít, je moje Snažení, a já se na svoje Snažení nemůžu soustředit, když mi za víčko tahá nějaké neviditelné rybářské olůvko.“

„Mami, nemůžeš se zase hodit marod. Vždyť ještě není ani červenec. Co kdybys pak opravdu dostala chřipku nebo něco takového?“

„A lidi si zatím budou říkat, co jim má co taková stará ženská, které navíc padá půlka obličeje až na rameno, strkat nákupy do tašek. Ani nevíš, jak ti závidím tu tvoji kóji. Tu neviditelnost.“

„No, nesmíš si to malovat tak romanticky,“ podotkla Pip.

„To je na těle tak hrozné. Je tolik, tolik viditelné.“

Pipina matka sice trpěla chronickou depresí, ale nebyla blázen. Místo pokladní ve farmářském obchodě New Leaf ve Feltonu se jí podařilo udržet si už deset let, a jakmile se Pip vzdala svého vlastního způsobu uvažování a přeladila se na to matčino, dokázala sledovat tok jejích myšlenek úplně bez potíží. Šedé stěny její kancelářské buňky zdobila jediná nálepka s nápisem ASPOŇ ŽE VÁLKU PROTI ŽIVOTNÍMU PROSTŘEDÍ ZATÍM VYHRÁVÁME. Kolegové měli kóje plné fotografií a výstřižků, ale Pip chápala, jak je neviditelnost přitažlivá. Navíc čekala, že ji každou chvíli vyhodí, tak proč by se bůhvíjak zabydlovala.

„Už jsi přemýšlela o tom, jak chceš neslavit svoje ne-narozeniny?“ zeptala se matky.

„Upřímně řečeno, nejradši bych celý den zůstala v posteli s peřinou přes hlavu. Nepotřebuju mít ne-narozeniny, aby mi připomínaly, že stárnu. To docela dobře zvládne i moje klesající víčko.“

„Co kdybych ti udělala dort, zajela za tebou a daly jsme si ho spolu? Připadáš mi ještě deprimovanější než obyčejně.“

„Když tě vidím, žádnou depresi nemám.“

„No, tak to je škoda, že mě neprodávají v tabletách. Jedla bys dort se stévií?“

„Já nevím. Stévie mi nějak divně ovlivňuje chemii v puse. Mám zkušenost, že chuťové buňky stejně neošálíš.“

„Cukr taky zanechává v puse pachuť,“ namítla Pip, i když věděla, že je to úplně zbytečné.

„Cukr nechává nakyslou pachuť. S tím nemají chuťové buňky problém, protože jsou nastavené tak, že kyselost sice zaznamenají, ale dál se jí už nezabývají. Nemusejí pět hodin zaznamenávat něco divného – hodně divného! Přesně to se mi stalo, když jsem jednou jedinkrát vyzkoušela pití se stévií.“

„Já jenom říkám, že i ta nakyslost ti v puse nějakou chvíli zůstane.“

„Když ti chuťové buňky hlásí něco divného ještě pět hodin potom, co se napiješ slazeného pití, je něco hodně špatně. Věděla jsi, že když zkusíš kouřit pervitin, stačí jednou jedinkrát, a změní ti to chemii v mozku na celý život? Tak takhle nějak mi chutná stévie.“

„No, já tady ale nesedím a nebafám z trubičky péčko, jestli jsi chtěla říct tohle.“

„Chtěla jsem říct, že nepotřebuju žádný dort.“

„Ne, já ti udělám nějaký jiný. Promiň, že jsem chtěla, abys jedla takové jedy.“

„Neříkala jsem, že jsou to jedy. Akorát že stévie mi nějak divně…“

„… ovlivňuje chemii v puse. Jasně.“

„Kočičko, budu jíst takový dort, jaký mi doneseš, rafinovaný cukr mě nezabije, nechtěla jsem tě rozhodit. Zlatíčko moje, prosím tě.“

Žádný jejich telefonát se nemohl odbýt bez toho, aby se vzájemně nepřivedly k zoufalství. Pip to viděla tak, že celý problém, celá podstata postižení, s nímž musela žít, a pravděpodobná příčina její neschopnosti cokoli úspěšně zvládat, spočívá v tom, že svou matku miluje. Litovala ji, trpěla s ní, hřálo ji slyšet její hlas, její tělo pro ni mělo jakousi znepokojivou nesexuální přitažlivost, takže brala ohledy i na chemii v jejích ústech, přála jí, aby byla šťastnější, hrozně nerada ji jakkoli rozrušovala a cenila si jí. Bylo to jako obrovský žulový blok přímo ve středu jejího života, zdroj veškerého hněvu a sarkasmu, namířeného nejen proti matce, ale v poslední době, ačkoli tím byla víc a víc sama proti sobě, také na mnohem nevhodnější cíle. Kdykoli měla Pip vztek, neměla ho vlastně na matku, ale na ten žulový balvan.

Bylo jí asi tak osm nebo devět, když ji napadlo se zeptat, proč se v jejich chatičce uprostřed sekvojového háje poblíž Feltonu slaví vždycky jenom její narozeniny. Matka tenkrát odvětila, že ona žádné narozeniny nemá, že důležité jsou jenom ty Pipiny. Ale Pip ji tak dlouho mořila, až matka souhlasila, že budou slavit letní slunovrat, dají si dort a budou tomu říkat ne-narozeniny. To následně vedlo k otázce, kolik je vlastně matce let, což matka odmítla prozradit, a s úsměvem, který se skoro hodil k přednesení nějakého kóanu, pronesla: „Jsem dost stará, abych mohla být tvoje matka.“

„Ale kolik je ti doopravdy?“

„Podívej se mi na ruce,“ opáčila matka. „Když to budeš trénovat, dokážeš jednou poznat, kolik je ženě let, jen podle jejích rukou.“

A tak se Pip – snad poprvé v životě, nebo jí to tak alespoň připadalo – podívala na matčiny ruce. Kůže na hřbetech nebyla růžová a neprůhledná jako ta její. Jako by se kosti a žíly snažily prodrat na povrch, jako by kůže byla jen ustupující voda, z níž se vynořují obrysy předmětů ukrytých až dosud na dně přístavu. Vlasy měla matka sice husté a dlouhatánské, ale objevovaly se v nich suché pramínky šedin a kůže na šíji připomínala přezrálou broskev. Tu noc Pip vůbec nespala a děsila se, že matka možná brzy umře. Byla to první předtucha onoho žulového bloku.

Od té doby si začala vroucně přát, aby matka měla nějakého muže, nebo prostě někoho jiného, kohokoli, kdo by ji miloval. Mezi potenciální kandidáty se za ta léta zařadila například jejich sousedka Linda, která byla také svobodná matka a také studovala sanskrt, dále Ernie – řezník z New Leaf, jenž byl stejně jako matka vegan, nebo pediatrička Vanessa Tongová, která se do Pipiny matky zakoukala natolik, že se ji pokusila zaujmout pro pozorování ptáků, a konečně údržbář Sonny s ohromným plnovousem, pro nějž byla i ta sebedrobnější řemeslná práce příležitostí pronést přednášku na téma dávného způsobu života v pueblech. Všichni tihle dobrosrdeční lidé, kteří jako by vypadli ze San Lorenzo Valley, viděli v Pipině matce to, co v ní v raném dospívání spatřila i Pip a na co byla pyšná: jakousi nepopsatelnou velikost. Člověk nemusí psát, aby byl básníkem, nemusí nic tvořit, aby byl umělcem. Matčino duchovní Snažení bylo samo o sobě druhem umění – uměním neviditelnosti. V životě neměly televizi a před Pipiným dvanáctým rokem ani počítač. Hlavním zdrojem zpráv byly pro matku noviny Santa Cruz Sentinel, které četla hlavně kvůli každodennímu drobnému potěšení, jež člověku přináší možnost pohoršit se nad světem. Potíž byla v tom, že z matky samotné vyzařovala jakási ostýchavá víra ve vlastní velikost, nebo se přinejmenším chovala tak, jako kdyby kdysi bývala někým významným, v době dávno před Pip, o níž kategoricky odmítala hovořit. Spíše než uráželo, ji zahanbovalo, že si jejich sousedka Linda dovolila přirovnat svého syna Damiana, který chytal žáby a dýchal s otevřenou pusou, k její jedinečné, dokonalé Pip. Představovala si, že by řezníka nenávratně zdrtilo, kdyby mu řekla, že z něj cítí maso, dokonce i když se osprchuje; soužila se tím, že musí odmítat pozvání Vanessy Tongové, místo aby prostě přiznala, že se bojí ptáků; a kdykoli se na jejich příjezdové cestě objevila Sonnyho vysoká dodávka, poslala otevřít Pip a sama utekla zadem do sekvojového háje. Mohla si dovolit být tak neskutečně vybíravá, protože měla Pip. Znovu a znovu to dávala jednoznačně najevo: Pip byla jediná, kdo v jejích očích mohl obstát, jediný člověk, kterého milovala.

Tohle všechno se samozřejmě stalo zdrojem neskutečné trapnosti, jakmile Pip dospěla do puberty. A tou dobou už samozřejmě matku tolik nenáviděla a trestala, že si ani neuvědomila, jaké škody napáchaly matčina naivita a nezkušenost na jejích životních vyhlídkách. Nebyl nikdo, kdo by Pip upozornil, že pokud se hodlá vydat do světa a konat dobro, není možná nejlepší nápad vzít si na vystudování vysoké školy sto třicet tisíc dolarů studentské půjčky. Když šla na pohovor s Igorem, vedoucím oddělení aktivní pomoci spotřebitelům v Renewable Solutions, nikdo ji nevaroval, že důležitých není těch „třicet nebo čtyřicet tisíc dolarů“ na provizích, jež jí hned pro první rok předpověděl, nýbrž těch jednadvacet tisíc, které jí nabídl jako základní plat. A nikdo jí nevysvětlil, že tak přesvědčivý a vemlouvavý prodejce jako Igor nejspíš taky dokáže nic netušící jedenadvacetileté naivce vnutit mizernou práci.

„No a pokud jde o ten víkend,“ pronesla teď Pip nesmlouvavě, „musím tě varovat, že s tebou chci mluvit o něčem, o čem ty rozhodně mluvit nechceš.“

Matka na to reagovala drobným zachichotáním, které mělo být roztomilé a jednoznačně dát najevo její bezbrannost. „Je jenom jedna věc, o které s tebou nechci mluvit.“

„No a přesně o tom já s tebou mluvit chci. Tak jenom abys věděla.“

Na to matka neřekla nic. Ve Feltonu už se teď nejspíš rozptýlila ranní mlha, jejíhož zmizení matka vždycky litovala, neboť odhalovalo zářivě barevný svět, do kterého by nejradši nepatřila. Snažení se jí nejlépe praktikovalo v bezpečí šedivých rán. Teď už tam určitě zářily sluneční paprsky, zelené a zlatisté, jak probleskovaly skrze drobounké jehličí sekvojí, letní horko pomalu prosakovalo skrze rolety na obytné verandě a zahalovalo postel, kterou si pro sebe Pip v touze po soukromí vlastní všem dospívajícím kdysi uzurpovala a vystrčila matku na lehátko v obýváku, dokud neodešla na vysokou školu a matka se nenastěhovala zpátky. Nejspíš zrovna teď na té posteli ležela a věnovala se svému Snažení. V tom případě bylo jasné, že už neřekne ani slovo, plně zaujata svým dýcháním, pokud ji Pip přímo neosloví.

„Není to nic osobního,“ pokračovala Pip. „Nehodlám tě opustit. Ale potřebuju peníze, ty žádné nemáš, já taky žádné nemám a napadá mě jenom jedna možnost, odkud je získat. Je jenom jeden jediný člověk, který mi teoreticky něco dluží. Takže si o tom promluvíme.“

„Kočičko,“ pronesla matka smutně, „dobře víš, že to neudělám. Mrzí mě, že potřebuješ peníze, ale tady nejde o to, co se mně líbí nebo ne. Jde o to, co můžu a co nemůžu. A já nemůžu, takže pro tebe musíme vymyslet nějaké jiné řešení.“

Pip se zamračila. Čas od času se jí zmocnila potřeba zazmítat se ve svěrací kazajce okolností, do nichž se dostala přede dvěma lety, aby zjistila, jestli jí třeba trochu nepovolily rukávy. A pokaždé zjistila, že je stejně pevná jako předtím. Pořád dlužila sto třicet tisíc dolarů, pořád byla pro svou matku jedinou útěchou. Bylo vlastně docela pozoruhodné, jak bleskově a totálně se ocitla v pasti ve stejném okamžiku, kdy jí skončila čtyři svobodná studentská léta. Deprimovalo by ji to, kdyby si ovšem mohla dovolit být deprimovaná.

„Fajn, tak já už budu končit,“ řekla do telefonu. „A ty se nachystej do práce. To oko tě nejspíš zlobí jenom proto, že málo spíš. Mně se to taky občas stane, když se dost nevyspím.“

„Vážně?“ chytila se toho matka dychtivě. „Ty to taky míváš?“

Pip sice věděla, že tím telefonát jen prodlouží, možná dojde i na debatu o dědičných chorobách a zcela nepochybně bude muset lhát, jako když tiskne, ale usoudila, že bude mnohem lepší, když si matka bude dělat starosti kvůli nespavosti než Bellově obrně, už jen proto, že jak jí Pip už celé roky bezvýsledně zdůrazňovala, na nespavost by mohla užívat opravdové léky. Jenže výsledkem bylo, že když v jednu hodinu a dvaadvacet minut nakoukl do její kóje Igor, pořád ještě telefonovala.

„Promiň, mami, ale už vážně musím, ahoj,“ vyhrkla a zavěsila.

Igor na ni zase Zíral. Byl to plavovlasý Rus, měl plnovous přímo volající po pohlazení, byl nespravedlivě pohledný a jediný myslitelný důvod, proč Pip ještě nevyhodil, byl podle ní ten, že si rád představoval, jak s ní souloží, jenže přitom si byla jistá, že kdyby na to snad někdy došlo, během vteřiny by se znemožnila, protože Igor byl nejen pěkný chlap, ale dostával taky pěkný plat, zatímco ona neměla nic než problémy. Byla si taky jistá, že i tohle Igor ví.

„Promiň,“ omlouvala se mu. „Mrzí mě, že jsem to o sedm minut přetáhla. Máma má nějaké zdravotní potíže.“ Pak se nad tím zamyslela. „No, vlastně ne, odvolávám to, vůbec mě to nemrzí. Jaká je šance, že bych během sedmi minut dokázala z někoho vymámit pozitivní reakci?“

„Tvářím se snad káravě?“ opáčil Igor a svůdně na ni zamrkal.

„No, proč bys mi sem jinak strkal nos? A proč na mě tak koukáš?“

„Říkal jsem si, že bys možná chtěla zkusit hádat. Máš dvacet otázek.“

„Radši ne.“

„Zkus uhodnout, co po tobě chci, a já budu odpovídat jen nevinným ano nebo ne. Ještě jednou, pro kontrolu: jenom ano, nebo jenom ne.“

„Chceš, abych tě obvinila ze sexuálního harašení?“

Igor se potěšeně zasmál. „Odpověď je ne! Teď už ti jich zbývá jenom devatenáct.“

„Já si nedělám legraci, s tou žalobou. Mám kamarádku na právech a ta říká, že úplně stačí, když vytváříš nepříjemnou atmosféru.“

„To není otázka.“

„Jak ti mám vysvětlit, jak moc mi tohle nepřipadá vtipné?“

„Jenom otázky, na které můžu odpovídat ano/ne, prosím.“

„Kristepane! Běž pryč.“

„Chtěla by sis radši popovídat o svých květnových výsledcích?“

„Jdi pryč! Už zvedám telefon, hned teď!“

Související