Ve věku šestaosmdesáti let v úterý zemřel básník a výtvarník Ivo Vodseďálek. Byl jedním z hlavních představitelů první vlny českého undergroundu a podstatnou osobností nezávislého uměleckého, kulturního i společenského života.

O úmrtí informovala Edita Onuferová z časopisu Revolver Revue, v němž autor publikoval a jehož cenu roku 2007 obdržel.

Společně s Egonem Bondym, o rok starším přítelem z gymnázia v pražské Ječné ulici, Vodseďálek na začátku 50. let založil jednu z prvních zdejších samizdatových edic Půlnoc.

Několik let přinášela především básně obou autorů. Její soupis obsahuje 44 titulů, z toho šestnáct Vodseďálkových a osmnáct Bondyho. Svazky vycházely většinou ve čtyřech, někdy v šesti, avšak často i v jediném výtisku. Cílem bylo texty nikoliv šířit, nýbrž hlavně uchovat.

„Prožili jsme spolu velice krásnou, byť problematickou část života. Na Bondym mě fascinovala šíře jeho vzdělání a jeho nekompromisnost. Nikdy nepodlehl vábení oficiální moci. Nestal se oficiálním spisovatelem,“ vzpomínal na tu dobu Vodseďálek ještě v dobách, kdy byl o Bondym ochoten veřejně hovořit.

„Padesátý rok nás zastihl v úplně rozporné situaci. Na jedné straně naprostá existenční beznaděj. Nedovedli jsme si představit obor lidské činnosti, ve kterém bychom mohli svobodně rozvíjet svůj myšlenkový svět,“ líčil později období, kdy bylo „stalinismem prodchnuto naprosto vše“ a beznaděj zvyšovalo reálné nebezpečí třetí světové války.

Vodseďálkovy rané texty silně ovlivnil surrealismus. Už v edici Půlnoc se od něj však začal distancovat.

Protože se podle svých slov cítil trapně a pociťoval stud za poúnorovou restriktivní kulturní politiku, začal psát básně z pozic takzvané trapné poezie. Její poetika byla blízká Bondyho takzvanému totálnímu realismu, negujícímu právě dědictví surrealismu.

To Vodseďálkova trapná poezie vyvěrala z ambivalentního vztahu k dobovému ideologickému a mytologickému charakteru umění i skutečnosti.

„Svět mi ne úplně vyhovoval. Vymyslel jsem si proti tomu svou zbraň, aby to bylo skutečně hodně trapné, aby se lidi zastyděli,“ říkal Vodseďálek.

Podle editora a literárního kritika Martina Machovce jsou zachované strojopisy edice Půlnoci nejen svědectvím o podzemních vydavatelských aktivitách na počátku 50. let, ale též dokumentem k jedné z cest, jimiž se tehdy mladé české umění ubíralo.

Až do konce 80. let Vodseďálek vlastní literární tvorbu ve strojopisných edicích dával k nahlédnutí pouze nejbližším přátelům.

„Co jsem kdy psal, to jsem psal do šuplíku, nejvýš ve třech kopiích. Neměl jsem představu, že by to mohlo být kdy publikováno. Ani jsem to nikomu nenabízel. Do samizdatu ani do zahraničí. Znalo to jenom pár kamarádů,“ říkal.

Jako literát tak Vodseďálek oficiálně vystoupil na veřejnost až v roce 1990. Pětisvazkové Dílo Ivo Vodseďálka vyšlo u Václava Kadlece v nakladatelství Pražská imaginace roku 1992. Svou tvorbu v něm autor rozčlenil do pěti oddílů zachycujících pět vývojových fází – jmenovaly se Zuření, Snění, Bloudění, Probouzení a Nalézání.

O osm let později nakladatelství Host vydalo Vodseďálkovy eseje, memoárové črty a povídky z devadesátých let v knize Felixír života. V doslovu je Martin Pilař přirovnal k literární archeologii.

„Je v podstatě jedno, zdali Vodseďálek použije jako ‚odrazový můstek‘ ke svým ‚bádáním‘ vzpomínku na půlstoletí staré přátelství s Egonem Bondym a Janou Krejcarovou, nynější procházky v podkrkonošské vísce Vysoké nad Jizerou nebo úryvky z televizního zpravodajství,“ napsal o Felixíru života literární kritik Radim Kopáč.

„Výsledek je týž: střípky konvenční reality, zautomatizovaná a vyčpělá každodennost tu proti básníkově schopnosti vnímat svět ‚jinak‘ najednou trčí jako prázdné a nesmyslné torzo,“ uvedl Kopáč, podle nějž Felixír života ve své době představoval bilanci odcházejícího desetiletí a zúčtování s vlastní životní i uměleckou zkušeností.

Vodseďálkovy prozaické texty z padesátých let nazvané Kalvárie – Cestopis, na jehož začátku si hrdina lehne do otevřeného hrobu a dvakrát se střelí do srdce, a Kompensace – Dojemné sentimentální čtení se po sametové revoluci knižně objevily opět díky Edici Revolver Revue.

„Oba příběhy, zejména začátek Kalvárie, jsou vyprávěny s obrovským tahem. Atmosféra je přízračná: hrdinové si dělají, co chtějí, jejich dekadentní vnímání působí v kulisách stalinistického běsu ne úplně skutečně,“ napsal o knize literární kritik Josef Chuchma a dodal, že Vodseďálkova směs pohrdání a obdivu vůči novým pořádkům, neohrožené hrdosti a strachu zplodila prózy umělecky unikátní.

V Revolver Revue později vyšla také Vodseďálkova Jedna věta.

Výbory z jeho díla se objevily v angličtině, němčině, polštině či ruštině. Vodseďálkovy texty jsou též součástí Antologie české poezie, kterou roku 2002 vydalo renomované francouzské nakladatelství Gallimard.

Ivo Vodseďálek se narodil 8. srpna 1931 v Praze, vyrůstal ve Vršovicích. V septimě se jako mimořádný posluchač přihlásil na filozofickou fakultu kvůli přednáškám komparatistiky Václava Černého a estetiky od Jana Mukařovského.

Na tehdejší dobu, přesněji na konec 40. let, vzpomínal jako na velmi intenzivní období. „Na fakultu jsem chodil hlavně kvůli Václavu Černému – jeho přednášky byly pokaždé ohromným zážitkem. Konaly se v té velké posluchárně v prvním patře, myslím, že je to sto devítka. Černý měl ohromný intelekt a charisma, naslouchat mu bylo báječné dobrodružství. Pokaždé bylo nabito, studenti stáli i na schodech,“ popsal před pěti lety v rozhovoru pro Literární noviny.

Po maturitě Vodseďálek záměrně pracoval v dělnických profesích. Těm spojeným s kulturou se vyhýbal, neboť měl úplně jiné názory, jak říkal.

V letech 1953 až 1988 byl tedy zaměstnán jako projektant v národním podniku Chemoprojekt.

„Byly mi svěřovány dosti obtížné úkoly, například řešení logické struktury ovládání pokusného reaktoru, který se stavěl v Řeži. Vyřešil jsem to ve svém volném čase – byl jsem totiž právě asi tři měsíce v lázních. Už ani nevím, jestli jsem byl skutečně nemocný, nebo jsem to tak dovedně předstíral. Víte, tam šlo hlavně o to, získat modrou knížku, což se mi podařilo,“ líčil.

Kromě psaní se věnoval výtvarné tvorbě, především kolážím – vystavil je roku 1969 v Mnichově, uměleckou keramiku roku 1983 v Augsburgu, obojí v roce 1984 v Essenu.

V 90. letech a po roce 2000 pak opakovaně vystavoval v Praze, Brně či Olomouci. Například k osmdesátým narozeninám v roce 2011 měl významnou přehlídku v pražské Galerii Smečky.

Vodseďálek patřil též k propagátorům balonového létání v Česku. V roce 1965 založil Balon-klub Praha, řídil stavbu řady plynových balonů.

"Všechny mé aktivity, ať už se jedná o létání, výtvarnou činnost či skládání básní, existují nezávisle na sobě. Jsou to tři důležité složky mého života. Jedna do druhé se nijak nepromítá. Když pracuji na obrazu, nemyslím na básně a naopak," řekl před časem.

V současnosti se připravuje nové vydání Vodseďálkových sebraných spisů v ediční péči Martina Machovce.

Vyjde také obsáhlá monografie o Vodseďálkově životě a díle.

Související