Dlouho byste hledali ty vinoucí se stezky či poklidná luka, jimiž Anglie později proslula. Našli byste jen míle a míle pusté, neobdělané země; nahrubo proklestěné pěšiny přes rozeklané kopce či holá rašeliniště. Silnice, které tady zbyly po Římanech, se dávno rozpadly či zarostly, nezřídka zcela splynuly s divočinou. Nad řekami a blaty visely cáry ledových mlh, jež prokazovaly znamenitou službu lidožravým obrům, kteří tehdy byli v této zemi dosud domovem. Nedaleko usedlý lid – a těžko odhadovat, jaké zoufalství ho přivedlo k tomu zabydlet se v tak ponurém kraji – se těch oblud, jejichž supění bývalo slyšet daleko dřív, než se znetvořené postavy vynořily z mlh, patrně měl co obávat. Jenže takové příšery tenkrát nikoho neohromovaly. Lidé na ně pohlíželi jako na běžné riziko, a tenkrát měli tolik jiných starostí. Jak dobýt z tvrdé půdy obživu, jak nepropálit všechnu zásobu dříví, jak zarazit nemoc, která za jediný den zabije tucet prasat a dětem z ní vypučí na tváři zelená vyrážka.

Každopádně, obři nebyli zase tak hrozní, pokud je člověk nedráždil. Bylo třeba smířit se s tím, že se netvor čas od času, dost možná po nějaké skryté rozepři mezi svými, za strašlivého ryku a běsnění připotácí do vsi, a ať místní sebevíc křičí a máchají zbraněmi, valí se osadou a zraní každého, kdo mu dost rychle nejde z cesty. Nebo taky s tím, že obr občas odnese s sebou do mlh nějaké dítě. Tehdejší člověk musel k takovým ukrutnostem zaujímat filosofický postoj. 

Kniha

Kazuo Ishiguro: Pohřbený obr

2017, Nakladatelství Argo, přeložila Lenka Sobotová, 328 korun

Kniha vyjde 20. listopadu 2017.

V jedné takové oblasti při kraji rozlehlého močálu ve stínu zubatých kopců žili staří manželé, Axl a Beatrice. Možná se nejmenovali přesně nebo úplně takhle, ale budeme jim tak pro zjednodušení říkat. Uvedl bych, že žili odříznuti od světa, ovšem tenkrát byl jen málokdo „odříznutý od světa“ v tom smyslu, v jakém mu rozumíme my. Teplo a ochranu skýtaly vesničanům přístřešky mnohdy vykutané hluboko do stráně a navzájem propojené podzemními chodbami a krytými průchody. Naši staří manželé žili v jedné takové rozprostraněné soustavě nor – „stavení“ by bylo příliš vznešené označení – společně se zhruba šedesáti dalšími obyvateli. Kdybyste se z tohoto noroviště vydali kolem kopce, po dvaceti minutách byste došli do sousední osady, která by se vašim očím jevila úplně stejná jako ta první. Ale sami vesničané by viděli spoustu rozdílů, na něž by byli buď pyšní, nebo se za ně styděli.

Nerad bych budil dojem, že v Británii za těch časů nic víc nebylo; že v dobách, kdy jinde na světě vzkvétaly velkolepé civilizace, jsme se my tady dosud příliš nevzdálili době železné. Kdyby se člověk mohl podle libosti toulat krajinou, dost možná by objevil hrady, jejichž obyvatelé pěstují hudbu, jídají vybrané krmě a vynikají tělesnou zdatností; nebo kláštery s učenci prodchnutými vzdělaností. Ale to na skutečnosti nic nemění. I na silném koni a za příznivého počasí by jel celé dny, aniž před jeho zraky vystoupil ze zeleně jediný hrad nebo klášter. Nacházel by převážně takové osady, jako jsem právě popsal, a pakliže s sebou neměl jídlo či ošacení na rozdávání nebo nebyl po zuby ozbrojen, nemusel být zrovna vítaným hostem. Mrzí mě, že naši zemi v těch časech líčím právě takhle, ale taková prostě byla.

Abych se nicméně vrátil k Axlovi s Beatricí. Jak už jsem říkal, žil tenhle starý pár na vnějším okraji noroviště, kde jejich přístřeší nebylo tak chráněné před živly a téměř k němu nedoléhalo teplo z ohniště ve Velké síni, kde se obyvatelé večer scházeli. Bývaly možná doby, kdy žili k ohni blíž; to když s nimi ještě bydlely jejich děti. Vlastně zrovna tohle napadlo Axla na lůžku v jalových hodinách před rozedněním, kdy jeho žena vedle něj spala hlubokým spánkem, a v srdci mu zahlodal pocit jakési bezejmenné ztráty, který mu zabránil znovu usnout.

Snad právě proto toho rána rovnou vstal, tiše proklouzl ven a posadil se na starou zohýbanou lavici vedle vchodu do noroviště, že si počká na svítání. Bylo jaro, ale stále ještě lezavo, a Axlovi bylo chladno i v Beatricině plášti, který cestou z brlohu sebral a zahalil se do něj. Pohroužil se ale v myšlenky tak hluboce, že když si uvědomil, jaká mu je zima, hvězdy už téměř pozhasínaly, nad obzorem se rozprostírala zář a ze šera se linuly první trylky ptáků.

Pomalu se zvedl z lavice a zalitoval, že venku zůstal tak dlouho. Těšil se sice dobrému zdraví, ale z poslední zimnice se nevzpamatovával lehko a nechtěl, aby se mu vrátila. Nohy měl prostydlé a otočil se, že si zase zaleze dovnitř, ale byl spokojený: právě se mu totiž podařilo dobýt z paměti několik vzpomínek, které mu delší dobu unikaly. Nadto tušil, že už nezbývá mnoho, aby učinil závažné rozhodnutí – takové, které dlouho odkládal –, a v nitru mu zaplálo vzrušení, o něž se chtěl podělit se svou ženou.

Související