Rodina Havlova se na první pohled zdá být dostatečně známá. Život Václava Havla byl několikrát zpracován knižně, stejně tak životní příběhy obou jeho manželek. Starší rodinnou historii zachytil v knize Mé vzpomínky Václav M. Havel, Miloši Havlovi se velice podrobně věnovala Krystyna Wanatowiczová ve své knize Miloš Havel – český filmový magnát. Nápad psát práci o někom z rodiny Havlových se tedy setkával s překvapením a (nevyslovenou) otázkou, není-li již trochu „přehavlováno“. Z výše řečeného je ale zřejmé, že život jiného člena této rodiny zatím soustavněji popsán nebyl, a proto jsem se na podzim roku 2011 rozhodla zpracovat biografii Ivana M. Havla.

Již od počátku mi však šlo o nahlédnutí Ivana M. Havla nejen jako bratra, švagra, vnuka, syna či synovce, ale především jakožto svébytné osobnosti, která šla svou vlastní cestou. Na této cestě se někdy setkala s tím, co jí bylo předpřipraveno vlastní rodinou, jindy zase objevovala a utvářela věci nové a dosud nepoznané.

Ve své práci se snažím navázat na tradici personalismu, v českém prostředí zastoupeného v různých oblastech například Františkem Xaverem Šaldou, Václavem Černým či Martinem C. Putnou, a zachytit život Ivana M. Havla nějak jinak než pouze výčtem biografických dat. Jednotlivé události v jeho životě samy o sobě mohou být jistě poutavé, ale nepoznáme z nich to, co je spojuje, a tím je osobnost jednoho konkrétního člověka.

Každý autor biografie však nutně stojí před problémem, jak se rozhodnout, co do knihy zahrnout a co nikoli, co je podstatné a co marginální, nemluvě o situaci, kdy se vnější podmínky měnily tak rychle a zásadně jako ve 20. století ve střední a východní Evropě. Zatímco prvních 51 let života Ivana M. Havla proběhlo sice v rámci několika politických režimů, ale v zásadě v obdobných podmínkách, to jest v občanské nesvobodě (nemluvě o období protektorátu) či velmi křehké svobodě, život po roce 1989 je toho opakem. Obě období přitom mají své specifické problémy, jakož i mnohé, co je spojuje. Tato kniha se však ze snahy o určitou ucelenost zabývá pouze obdobím do roku 1989, které můžeme s trochou nadsázky nazvat jakýmsi prvním dějstvím.

Kniha

Jana Wohlmuth Markupová

Ivan M. Havel

2017, Nakladatelství Karolinum, 208 stran, 270 korun

Při rekonstrukci děje, postav i kulis – tedy během výzkumu – sehrály klíčovou roli dva druhy pramenů, a sice písemné (především literární texty a archivní dokumenty StB) a prameny vzniklé metodou orální historie.1 Na svůj výzkum jsem přitom nazírala (spíše) konstruktivistickým paradigmatem, jak jej definuje Miloš Havelka, jsouc si vědoma toho, že mé závěry a interpretace se mi nezjevují jaksi objektivně a samy od sebe,2 nýbrž že je jako historička konstruuji a do jisté míry předmět svého výzkumu vytvářím.3 Jak mě správně upozornil filozof a přítel Ivana M. Havla Zdeněk Neubauer, sami aktéři si vůbec nemuseli být vědomi toho, že jedno a druhé spolu může nějak souviset, jednali nevědomě, podvědomě, a kladu-li já tyto dvě věci do souvislostí, pak je sama de facto tvořím.

Z personalistického zaměření této práce ovšem plynou dvě omezení: odborné a „soukromé“. Jsem si vědoma toho, že bude-li knihu číst odborník na minimálně jednu z disciplín, jimiž se Ivan M. Havel ve svém životě zabýval či zabývá, bude možná postrádat poučenější vhled. Mně však nešlo ani tak o samotný obsah vědecké práce Ivana M. Havla, ostatně ta je vědecké komunitě dobře dostupná, jako spíše o vztah toho, co dělal a k němu samému. Nesnažím se tedy například analyzovat filozofické dialogy a výlety se Zdeňkem Neubauerem z pohledu „jak autoři pracují s tím či oním pojmem, nepsal toto již někdo dříve?“ Ptám se spíše po tom, proč to dělali a co to pro ně znamenalo?

Druhé omezení se týká Havlova soukromí. V práci se snažím na Ivana M. Havla zaměřovat především jakožto na intelektuála a vědce a jako na osobu veřejnou. Otázky soukromé jsou tak zde přítomny pouze v případech, kdy to považuji za nezbytné, protože mohou mít nepřímý vliv na to intelektuální či veřejné.

Stejný princip jsou zde popsány i problémy, které svým nátlakem Ivanu M. Havlovi způsobovala StB. Domnívám se totiž, že o intelektuálních aktivitách nelze mluvit bez přihlédnutí k vnějším podmínkám, za kterých se odehrávaly. A jsou-li tyto podmínky natolik invazivní jako StB, potažmo komunistický režim, nelze je přehlížet tím spíš, že o krocích StB vůči Ivanu M. Havlovi dosud nebylo uceleně pojednáno.

Jestliže jsem na začátku řekla, že tato knížka začala vznikat na podzim roku 2011, musím se zde ještě na chvíli zastavit, respektive výjimečně otočit role a uvést svou vlastní vzpomínku na první setkání s Ivanem M. Havlem.

Náš první rozhovor byl totiž naplánován na pondělí 19. prosince 2011 dopoledne. V neděli 18. prosince kolem poledního oblétla svět zpráva o úmrtí jeho bratra Václava. Kromě osobní reakce na tuto zprávu bylo třeba reagovat též z pozice výzkumnice, tedy nějak se postavit k nové situaci. Textovou zprávou jsem Ivanu M. Havlovi kondolovala a ujistila ho, že samozřejmě považuji naši zítřejší schůzku za přesunutou na neurčito s tím, ať se sám ozve kdykoli, až bude mít čas i chuť ji uskutečnit. Tímto jsem považovala svou badatelskou úlohu pro tento den za splněnou a vydala jsem se spolu s dalšími na Václavské náměstí veřejně projevit soustrast. Jako jedno z prvních se konalo čtení z Havla, jemuž má situační zásoba havlovské literatury (v rámci přípravy na první rozhovor) byla nakonec docela nápomocna.

Situace nabírala na absurditě, kterou měl ovšem dovršit sám Ivan M. Havel. Ve chvíli, kdy jsem byla na cestě domů, odpověděl na mou textovou zprávu s tím, že mám k němu domů přece jen přijít ve smluvenou hodinu, že se alespoň domluvíme na spolupráci do budoucna. Netřeba snad uvádět, že z prvního osobního setkání s Ivanem M. Havlem i z návštěvy bytu na Rašínově nábřeží jsem byla nervózní už dříve, natož pak v takové situaci. V tu chvíli člověk začne řešit nejrůznější otázky: jak pozdravit, zda přát dobrý den po smrti bratra, zda mám znovu kondolovat; a jak se bude cítit, tvářit? (Nezapomínejme, že se vše odehrávalo v řádech hodin, kdy k dispozici ještě nebylo žádné veřejné vyjádření Ivana M. Havla.) Nevěděla jsem, zda tam bude ještě někdo, anebo budeme sami, zda mám být oblečena v černém, a tak dále.

V běžné situaci by bylo možné se o některých klíčových problémech poradit anebo propátrat metodologické příručky. V této chvíli jsem však neměla dostatek času a ani učebnice očividně nepočítaly s tím, že by při „vstupu do terénu“ mohla republika po bratrovi hlavního narátora truchlit. Zaujala jsem tedy postoj „nechť se stane, co se má stát“, a vyrazila druhý den dopoledne na nábřeží, a jelikož nebylo možné se na setkání předem připravit, rozhodla jsem se alespoň co nejpozorněji naslouchat a pokusit se přizpůsobit situaci.

Už samotný příchod k domu nebyl snadný – u vchodu byly položeny květiny a hořící svíčky, na okénku recepce byl vystaven portrét Václava Havla s černou stuhou a paní recepční se jen těžko bránila, i přesto se mnou ale vyjela až ke dveřím bytu Havlových a zbytek nechala na mně.

Otevřel mi Ivan M. Havel, byl doma sám. Co přesně jsme si řekli, už si nevzpomínám, ale během vteřin jsme seděli v obývacím pokoji, kde se konávaly bytové semináře, oslavy i důležitá setkání, u legendárního velikého okna s výhledem na Hradčany, který vzal už mnoha lidem přede mnou dech. Mne však spíše zajímalo, jak on sám snáší celou situaci. Přijímal ji – alespoň navenek – klidně, smířeně, takže to nakonec nebylo až tak nečekané...

Ujasnili jsme si některé základní specifika naší budoucí spolupráce včetně toho, jak se bude nahrávat, načež nabídl, že můžeme začít klidně rovnou, byť toho příliš nestihneme, poněvadž v 11 hodin musel odjet do televize. Na to, že bychom diktafon vůbec zapínali, jsem ovšem ani nepomyslela (byť jsem ho pro všechny případy měla samozřejmě s sebou), nejen vzhledem k situaci, ale opravdu by na to ani nebyl čas, a tak jsme rozhovor odložili na příště.

Během týdne, který vyvrcholil koncertem Pocta Václavu Havlovi v Lucerně, jsme se viděli ještě několikrát. Vlastně hned v úterý v Divadle Na tahu, kde se promítalo Pokoušení, filmové zpracování hry Václava Havla, v němž Ivan M. Havel ztvárnil hlavní roli Foustky. I tam mu mnozí přátelé projevovali soustrast, stejně jako ve čtvrtek v Karolinu, kde se konalo smuteční setkání na půdě Karlovy univerzity. Již tehdy však jeho bratr Ivan M. Havel uvedl, když se v obecenstvu ozval tlumený smích v reakci na některou z jeho vzpomínek, že by byl jeho „bratr rád, že se při vzpomínkách smějeme, než kdybychom se plazili smutkem po zemi“.4 Tím jako by předznamenal blížící se program v Lucerně, který se konal po pohřbu Václava Havla, a který tak lze chápat jako jistý přechod z období smutku a truchlení do období „normálního“, kdy oním transformačním nástrojem byla slavnost a veselí. A tak se den před Štědrým dnem odehrálo „poslední dějství rozloučení s Václavem Havlem“.5 Naše další setkání a tedy i první nahrávaný rozhovor se uskutečnil až 14. února 2012.

Závěrem úvodu by navíc mělo ještě zaznít něco osobnějšího, a sice formulace mého vlastního vztahu k tématu. Předně je třeba říci, že období, které je jádrem práce, jsem sama neprožila. Narodila jsem se rok před Sametovou revolucí a okolní svět tudíž začala vnímat až v době, kdy Václav Havel byl již prezidentem. Na rozdíl od všech v této práci zmíněných jsem ho znala nejdříve jako politika, disidenta a až poté jako spisovatele a dramatika. Mé vnímání jeho osoby se postupem času proměňovalo a zostřovalo, stávalo a stává se kritičtější i poučenější. Celkově vzato však pro mě Václav Havel zůstal mimořádnou osobností českých i světových dějin, které si osobně velice vážím.

K Ivanu M. Havlovi jsem se – nerada přiznávám – dostala nejdříve jakožto k bratrovi Václava Havla. Postupně však – především s příchodem na Fakultu humanitních studií Karlovy univerzity a potažmo na akce konané Knihovnou Václava Havla – mě začalo zajímat, kdo se skrývá za zvídavým pohledem a ironickým humorem, které jsou pro něj tak vlastní. Výsledkem mé zvědavosti je tato monografie.

 


1 Podrobně je teorie a metodologie výzkumu zpracována v původní diplomové práci: Markupová, Jana: „Co je to Já? Ivan Havel? To je jméno, to nejsem já.“ Biografie Ivana M. Havla. 

2 Havelka, Miloš: Co může znamenat „filozofie“ v tzv. „filozofii dějin“, s. 196.

3 Horský, Jan (ed.): Kulturní a sociální skutečnost v dějezpytném myšlení: příspěvky k dějinám českého dějepisectví doby Gollovy školy, s. 5.

4 Deník autorky (viz též záznam pietního setkání v Karolinu na stránkách České televize: www.ceskatelevize.cz).

5 Viz www.poctavh.cz.

Související