Také ve své čtvrté, právě vydané próze Doupě zůstává česká spisovatelka Jakuba Katalpa sugestivní vypravěčkou komorních příběhů. Podobně jako v předchozích knihách včetně bestsellerových Němců vyvolává značná čtenářská očekávání, která nakonec neuspokojí. Nejspíš je to záměr, avšak i když jej čtenář pochopí a přijme, zůstává mírně zklamán.

Román Doupě rozvíjí tři příběhové linie. V té ústřední se čerstvě ovdovělá dvaasedmdesátiletá Květa rozhodne naplnit svůj náhle prázdný život tím, že do pečlivě vybavené a zabezpečené místnosti ve sklepě vláká a zde uvězní poštovního doručovatele.

Další linie sleduje osud japonského manželského páru Akiko a Hidekiho žijícího v Americe a zasaženého ženinou smrtelnou chorobou. Poslední linka se vrací na pražskou Hanspaulku, naproti Květině vile, kde stará Vietnamka pomáhá svým dětem provozovat večerku.

Všechny ty příběhy mají sílu i symboliku, přičemž čtenář předpokládá, že se protnou − dějem, symbolicky nebo analogií, jak je to běžné u skládanek typu Mitchellova románu Atlas mraků či Cunninghamových Hodin. Jenže Katalpa spojí pouze dvě linie, a to ještě velmi letmo.

Pokud mají příběhy něco společného, pak nejspíš nepříliš sympatické postavy mužů, kteří jsou slabí, bázliví a nezodpovědní a jejichž reakcí na kritickou situaci bývá útěk. Hideki před zhoršující se chorobou své ženy utíká na cesty po světě, pošťák zpohodlní a zabydlí se ve svém vězení.

V souvislosti s románem Doupě už zazněl termín feminismus, což je asi příliš těsná a v českém prostředí vyhrocená škatulka. Ženské postavy tu ale skutečně jsou iniciativnější a tvrdší − ať už důchodkyně Květa, nebo Japonka Akiko, věrnější a statečnější než její muž. Také stará Vietnamka, která nehovoří česky, zůstává navzdory své prostomyslnosti a izolovanosti v cizím prostředí osobou vnitřně vyrovnanou a silnou.

Kniha

Jakuba Katalpa
Doupě
Nakladatelství Host 2017, 312 stran, 299 korun

V kontextu celé knihy však trojí vyprávění působí nekonzistentně, místy jako ornament k ústřednímu příběhu Květy a Ptáčka.

Drama hrdinů unesených a vězněných psychopatem bývá nejpozději od osmdesátých let vděčným tématem nejrůznějších thrillerů, skvěle už jej zpracoval John Fowles v románu Sběratel. Poslední výraznější stopu v tomto syžetu zanechala Emma Donoghueová, jejíž Pokoj inovativně sledoval osudy unesených i na svobodě poté, co unikli.

Pošťák v románu Jakuby Katalpy zůstává až do závěru ve své kleci, s níž se nečekaně rychle smíří, a autorka mezi ním a Květou buduje docela intimní vztah. Děje se tak jemně a pozvolna. Květa o svého vězně pečuje vzorně i s láskou a nakonec dojde k vyústění, sympatickému v tom, že má svou logiku přinejmenším ve způsobu Květina − dosti sebestředného − přemýšlení.

Také v pasážích, kdy se toho příliš neděje, Jakuba Katalpa strhne čtenáře úsporným, vypilovaným stylem. S oblibou vypráví v krátkých jednoduchých větách, jen občas se rozmáchne do souvětí a i tehdy jde o věty věcné, ba strohé. Kapitoly jsou vesměs krátké, někdy čítají pár odstavců, někdy jedinou větu. Zejména zpočátku to vytváří sugestivní sled statických obrazů, slibujících dramatické rozvinutí.

Je skvělé, že k tomu rozvinutí dojde. Jen škoda, že rozehrané zápletky už Katalpa rozpouští do ztracena. Čtenář si u té skvěle napsané prózy není jistý letopočtem − ten se vyjasní až v úplném závěru −, sympatiemi k postavám a nakonec ani tím, jestli kniha vůbec měla téma či konflikt. Nevadí to zásadně, ale trochu přece.

Související