Filmařské profesi se Andrea Sedláčková, režisérka snímků Oběti a vrazi nebo Fair Play, příliš nevzdaluje ani ve svém novém románu Každý něco tají, který dnes vychází v rámci Velkého knižního čtvrtka. Její příběh totiž vypráví o hercích. Jsou-li dostatečně známí, mají mnohem těžší život než jejich méně úspěšní kolegové pronásledovaní bulvárem.

Sedláčkové se nedaří přístup bulvárních novinářů zobecnit a vykreslit ho jako zlo. Ze stránek na čtenáře vykukuje spíš sled bizarních historek, ústrků a pastí, které barevné magazíny chystají na protagonistku, slavnou herečku Lucii.

Autorka se dlouho nedostane hlouběji než na úroveň sekvencí z hereckých šaten a ložnic. Snaha vybrat peníze na charitu se obrátí proti milosrdným umělcům, běžné rodinné rozepře jsou tiskem rozmáznuty do nechutností. Jako bychom četli nějaké to Kafe a cigárko Marie Doležalové či Banánové rybičky Haliny Pawlowské.

Češka s Césarem

◼ Letos padesátiletá Andrea Sedláčková v létě 1989 emigrovala do Francie, kde shodou okolností získala politický azyl právě v den studentských protestů 17. listopadu. V Paříži vystudovala režii a střih. Coby střihačka získala například nominaci na francouzskou cenu César.

◼ Své první filmy natočila koncem 90. let, k těm nejznámějším patří Oběti a vrazi, Musím tě svést či televizní Rytmus v patách podle povídky Josefa Škvoreckého. Velmi sledované bylo roku 2014 Sedláčkové drama Fair Play, zabývající se disentem a dopingem v někdejším komunistickém Československu, nebo dokumentární film Život podle Václava Havla.

Naštěstí Sedláčková dokáže vystavět příběh a udržet jeho spád. Švihem, který knize dává, se přece jen postupně dostává Lucii pod kůži. Pořád čteme literární pop, ale vystavěný na precizně zvládnutém řemesle a znalosti prostředí. Jedeme z kopečka, události už dávno nejsou pod kontrolou postav a do posledních stránek není jasné, jestli vše skončí katarzí, či tragédií − případně obojím zároveň.

Andrea Sedláčková bezchybně ovládá celkovou koncepci knihy. Je skvělou architektkou literatury, některé nedodělky ale její pozornosti při kolaudaci unikly.

Do příběhu si invenčním způsobem vypůjčuje i reálné kauzy − například udání, kterého se dle tvrzení týdeníku Respekt v 50. letech dopustil Milan Kundera, jenž toto nařčení popřel.

Respektovaného spisovatele Sedláčková v knize nejmenuje, nevypráví přímo o něm. Pobývání na hranicích fikce a skutečnosti přitom zvládá dráždivým a literárně přitažlivým způsobem.

Věrna názvu knihy, že opravdu každý je tajnůstkář, se autorka bohužel chvílemi dostává do nepravděpodobných spirál. Manželská herecká dvojice se proti bulváru pokouší bojovat systémově, ona u soudu, on lobbuje ve sněmovně. Vzájemně si to ale neřeknou. Proč?

Kromě "zadání" obsaženého v názvu knihy to není věrohodně zdůvodněno. Naopak rozpad partnerských a rodičovských vztahů, který bulvární stoka svým přístupem akceleruje, podává autorka uvěřitelně a se zničujícím dopadem.

Kniha

Andrea Sedláčková
Každý něco tají
Nakladatelství Prostor 2017, 204 stran, 227 korun

Po knize dost možná sáhnou i čtenáři, kteří ve stáncích kupují reálné ekvivalenty bulvárního listu Gala, jenž se Sedláčkové stal nositelem odporností.

Autorka nemá ambici lidi od takového čtiva odradit, jen ukázat, jak podobný přístup ničí svým obětem a jejich rodinám život.

Zamyšlení se nad démonem čtenářského souhlasu, nad ochotou čitatelů uvěřit jedovatým slovům její kniha nepřináší. Dost možná záměrně: čtenáři skutečných "Gala" by takové knize nerozuměli.

Související