Davide, vyplouváme. Někteří psychologové tvrdí, že nejranější vzpomínka má ohledně následujícího života zvláštní výmluvnost. Jaká je ta tvoje?

Je to takovej šum obrazů, ale jeden zvláštní mi utkvěl: Sestra Jana mě rve do kočárku, já řvu jako tur a jde se s kamarádkou do parku, u kterýho jsme bydleli. A já se před tou kamarádkou stydím, protože mě vidí jako mimino. Ta její kamarádka se mi prostě líbila — a já byl v kočárku... Jana chodila tak do druhé třídy, takže mně byly asi dva.

Aha, takže holky se ti líbí od tvých dvou let... Drogy a rock’n’roll přišly až na základce?

Názvy všech drog, jak jsem je slyšel kolem sebe, jsem si vypsal na obal svýho notýsku, ale myslím, že až tak v šestý třídě. Žral jsem hippies. Věděl jsem o nich jen letmo, hlavně z muziky, kterou mě zásoboval především brácha Honza. A taky kámoši, jejichž rodiče jezdili na Západ. V páté mně paní učitelka Chválná řekla, ať se jdu přihlásit do Bambini di Praga. Poslechl jsem ji a začal s nima zpívat. Většinu Bambini tvořily holky, takže mě to bavilo o to víc. Navrch se pořád chodilo někam něco natáčet, do televize, do rozhlasu, nebo jsme koncertovali, a ještě nám za to platili. Bylo to myslím sedm kaček.

Předtím jsem zkoušel dva roky po sobě klavír, ale první učitelka mě tak praštila rákoskou přes prsty, že jsem příště už nepřišel. Začal jsem chodit na klavír jinam, ale po pár měsících jel na ozdravnej pobyt do Švýcarska.

Kniha

Milan Ohnisko 

Who The Fuck Is David Koller? 

2017, Nakladatelství Druhé město, 160 stran, 299 korun

Červený kříž dělal programy pro neduživé děti, byl jsem tam dva měsíce a bylo to úžasný, lezli jsme po Alpách, pluli na čtyřveslicích na Curyšským jezeře a já viděl úplně čistý město... A v Čechách zuřil osmašedesátej. Když jsem se vrátil, říkal jsem tátovi „fati“ a mámě „muti“. Po Švýcarsku jsem se ke klavíru už nevrátil. Jo, a vlastně ještě předtím, to mi bylo asi pět, jsem chodil na housle na Václavák, ale doktor mi to zakázal, prej jsem byl při hraní celej modrej. Měl jsem a dodnes asi mám srdeční vadu — a mámu furt přesvědčovali, že musím na operaci, jinak že brzo umřu. Naštěstí to pokaždé odmítla.

Drogy jsme nesháněli, jenom někdy v osmé třídě jsme zkusili vykouřit acylpyrin, a to mi stačilo. A taky jsem s kámošem Karlem Malcherem, on to byl takovej sígr, vždycky přišel s nějakou debilní akcí. Jednou říkal „Pojď, půjdeme se podívat do fabrik“, podruhý třeba „do aut na parkovišti opravny náklaďáků“... Na Rohanským ostrově tenkrát byla řada výroben, kanceláří a opraven v malejch dřevěnejch baráčkách, v kterejch jsme si rádi prohlíželi cizí věci, občas jsme si je půjčili a pak je ve škole za něco směnili.

A příště řekl: „Jdem se kouknout do aut na parkoviště.“ To bylo tam, kde je dneska Forum Karlín, tehdy tam byla opravna pragovek S5 a tater V3S. Nakonec jsme ale nikde nekradli, maximálně jsme si vzali tužku nebo propisku. Byli jsme malí, prolezli jsme každým okýnkem, alarmy tehdy nebyly, jenom psi, a pes za tebou nahoru nevyleze...

Co tvá první kapela? Kde to začalo?

Doma. Doma se hrálo odjakživa. Hrálo i zpívalo... Máma říkala, že jsem ji odmalinka nutil, aby mi zpívala, a pak jsem se od ní ty písničky učil. Nebo táta hrál často na kytaru a všichni jsme zpívali. V jednu chvíli jsme měli kapelu, takovou „Koller family“, se ségrama Jiřinou a Janou a bráchou Honzou. Moc dlouho nám to nevydrželo, já měl pocit, že kvůli tomu, že holky pořád randily... Repertoár byl širokej, hodně lidovek typu Ach, synku, synku, máma měla moc ráda národní písničky. Jinak všude okolo bylo jenom bolševický rádio, který hrálo dost často nějaký normalizační hnusárny. A brácha poslouchal muziku, šmelil ji s kámošema, mezi kterýma bylo taky hodně muzikantů, kupoval ji na ilegální burze nebo v prodejnách polské a maďarské kultury. A občas něco poslouchatelnýho vyšlo v Pantonu nebo v Opusu... Jinak to byla z dnešního pohledu neskonalá bída, co se týče nabídky čehokoli. I já jsem chodil na Letnou a na Petřín na burzy desek, který většinou končily policejní razií: přijeli fízlové, někdy i se psama, a buď ti ukradli desky, nebo tě sebrali a prudili na fízlárně. Typ otázek: Co jste tam dělal? Nic, byl jsem v parku. Slabší povahy, když utíkaly, desky i zahazovaly. S bráchou Honzou jsme chvíli hráli dohromady doma. On na bicí, já na trubku, na kterou jsem necelý tři roky chodil k panu Hodycovi, kterej se vyznačoval tím, že když hrál někdo falešně, dost „trefně“ házel klíče — do trubky nebo do ksichtu. Po mně nikdy ne, takže jsem asi zase tak falešně nehrál. To bylo v lidušce ve Voctářově ulici, chodil jsem tam i na bubny a na kytaru. Bicí tam učil profesor Mirek Kympl, později učil i syna Adama. A když pak Honza odešel na vojnu, bubny jsem po něm převzal — šel bohužel na dva roky a už se k nim nevrátil — a ještě toho dne jsem „založil kapelu“. Taky jsem se učil na akustickou kytaru táborákové písničky a Kryla. S kámošema jsme jezdili na čundry a dlouhou dobu i k nám na chalupu do Rohozce.

Výtvarnice Eva Švankmajerová v jednom rozhovoru pronesla památnou větu: „Kdo přežije dětství, přežije všecko.“ Co zatím vyprávíš, zní však skoro idylicky... Co tě v dětství nejvíc vyvedlo z míry?

Řekl bych, že asi to, co se dělo v ulicích v osmašedesátým. Bylo mi osm, všude byly tanky, napětí se dalo krájet... moc jsem nechápal, co se děje, myslel jsem si, že je válka. Později ty kecy komoušů, nezměrná agresivita policajtů po roce sedmdesát, primitivní popudlivá rétorika kremelskejch doprdelelezců a fízlů.

Když jsem si ve čtrnácti přečetl na stroji psaný Souostroví Gulag, začal jsem se tak strašně bát, že jsem se snad tři čtvrtě roku v noci ohlížel, jestli za mnou někdo nejde.

Jak ses tehdy dostal k samizdatu?

Mým hlavním zdrojem a iniciátorem byl tehdy brácha Honza. Ten mi pořád něco nosil a doporučoval, knížky i muziku. Byl starší a měl různý zajímavý kamarády.

Pak ale odešel na vojnu — a tys založil svoji první kapelu. Kolik ti bylo?

Třináct. V osmičce jsem zjistil, že Jarda Policar má elektrickou kytaru Jolanu. Tak jsem za ním zašel, jestli se mnou nechce hrát. Přišli jsme k nám domů a tu jeho kytaru se mi podařilo propojit s naším rádiem. On k ní totiž neměl aparát. A pak jsme od pondělí do pátku hráli Smoke on the Water. Na konci tohohle několikadenního jednopísničkovýho maratonu jsem našel ve schránce dopis od naší sousedky, paní doktorky Koťátkové, která to nějak nevydejchala a napsala mi zoufalý psaní. Ten dopis mám schovanej dodnes a rád ti jej dám pro naši knížku k dispozici. Pak jsem usoudil, že bude asi lepší, když si udělám zkušebnu ve sklepě. Do naší klaustrofobně nízké sklepní kóje jsem, jak to tak začínající muzikanti dělávají, sehnal plata od vajíček. Ty sice — navzdory všeobecnýmu mínění — žádný zvláštní akustický vlastnosti nemají, je to jenom takovej muzikantskej mýtus. Přesto máš ale pocit, že to funguje. Takže jsem na zdi namlátil ty plata, na dveře přibil starou matraci a cvičil. Jednak sám a jednak ve dvou.

Zkušebnu s oním Jardou Policarem?

Jo, s ním. A pak jsme se taky různě přesouvali, podle toho, jak dlouho to sousedi vydrželi. Protože ten randál šel samozřejmě do celýho baráku... Nemůžu říct, že bych byl tehdy v domě bůhvíjak populární. Šibovali jsme se z bytu do bytu. Taky u mámy ve škole jsem si delší dobu půjčoval kamrlík, kam jsem chodil cvičit.

A nějak jste si s Jardou říkali?

Neříkali a ani jsme nikde nevystupovali. Prostě jsme jenom spolu hráli. Pak jsme se přesunuli na Prosek. Tam bydleli dva kluci, jeden hrál na basu a druhej taky na kytaru — akorát že žádnou neměl. Kytarista bez kytary. No a jednoho dne se nám z té zkušebny ztratily všechny věci. Tak jsme šli za tím klukem, co neměl kytaru... Když nás jeho táta uviděl ve dveřích, tak mu svitlo a ty věci nám přinesl. Protože konečně zjistil, komu to ten jeho kluk čmajznul.

A to jsi byl ještě na základní škole?

Jo, tohle všecko, co ti povídám, bylo ještě na základce.

Hráli jste jenom převzaté věci, nebo i vlastní repertoár?

Já ti už nevím, ale mám pocit, že jenom převzatý věci, že jsme se o vlastní písničky nepokoušeli. Strašně nás bavilo hrát blues... A ze všeho nejradši jsme všelijak improvizovali. Taky jsme se učili témata známejch písniček, třeba Deep Purple. Nebo Olympic, ale to pro nás bylo už trochu starý.

A tys tehdy už i zpíval?

Kdepak, já tehdy s kapelama nezpíval ani nehrál na kytaru. Hrál jsem jenom na bubny. Jinak jsem ale zpíval a hrál na kytaru pořád a všude. Od nějaký sedmý třídy jsem byl takovej ten kytarista, co jezdí na čundry nebo eventuálně s partičkou na chalupu. A tam se hrál Kryl, Hutka... Měl jsem moc rád i Mertu a Třešňáka, ale ty jsem nehrál, to bylo na mě tehdy moc složitý. Taky tam ovšem frčela klasická česká trampská scéna, třeba vokopírovanýho Johnnyho Cashe: Jó nandej na sebe modrý džíny, ba jó...

...vlak houká, v kopci je pomalej...

...tak vstávej z tý udusaný hlíny... Hahaha! V tý mojí partě byla jedna zvláštní postava, nějakej Fery. Fery Procházka. Byl odkudsi z Moravy. A ten u nás na chalupě v Rohozci zakotvil na delší dobu. Moje máma, povoláním učitelka, byla dost liberální bytost... A taky velice soucitná. Měla ráda lidi a lidi měli rádi ji. Takže kdykoli někdo potřeboval, mohl u nás složit hlavu. Nikoho neodmítla, každýmu se snažila pomoct.

Jak to vypadalo konkrétně?

Tak třeba když jsem byl malej kluk, bydlel u nás snad až do svých patnácti let jistý Luboš Hora. Byl to kluk, kterého jsme velmi často slýchali ve dvoře našeho domu plakat. Jeho fotr byl těžkej alkoholik a šíleně Luboše řezal.

Jednou, když Luboš zase naříkal, jsme to už s mámou nemohli vydržet a vypravili se k nim domů a toho zmlácenýho Luboše jsme odvedli k nám. A on u nás už zůstal. Jeho maminka ty rány asi snášela líp, protože ta nikdy ani necekla. Ale jeho jsme z toho pekla vysvobodili... Bydlel u nás asi tři nebo čtyři roky.

A jeho rodiče akceptovali, že u vás bydlel?

Jeho otec byl rád, že se ho zbavil, a jeho maminka byla asi ráda, že je syn v bezpečí.

Zpátky k rohozecký chalupě a k Ferymu.

Říkal, že je bejvalej letec, a v Chotusicích na vojenském letišti dělal technika. Prochlastal se z pilota až na pomocnýho dělníka. A dost těžce to nesl. Mámě se ho taky zželelo... Bydlel u nás na chalupě a staral se o ni, protože my na ní jako rodina bývali hlavně o prázdninách. Teda měl se o ni starat... Ve skutečnosti ji tam svou alkoholickou přítomností spíš devastoval. Nicméně byl lidovej zpěvák s kytarou, co uměl spoustu písniček. Naučil mě zásadní repertoár českého trampského okruhu. Od dvanácti zhruba do osmnácti jsem většinu víkendů byl buď s partou někde pod širákem, nebo u nás na chalupě.

Potrpěli jste si na trampský styl? Kanady, usárna, celta...

Párkrát jo, ale venku je pod celtou docela zima. Brzy toho máš plný zuby a rád si seženeš spacák. Takže jsme spávali sice pod širákem, ale ve spacáku.

Kam jste jezdili?

Často někam poblíž Berounky, do Třebáně nebo na Tetín... Ale i na Sázavu. A hodně taky k rybníkům u Nymburku. Policajti ale tehdy trampy neměli moc v lásce. Ne že by je vysloveně pronásledovali, ale když měli příležitost, rádi je trochu potrápili. Brali je jako takový příživníky, jako podezřelý existence... Občas nás všelijak naháněli a museli jsme před nimi zdrhat. Oni totiž byli zároveň dost líní — a když nemohli někam autem, tak toho „pronásledování“ brzo nechali. Většinou nebylo těžký jim utéct, ztratit se v lese... Rádi taky chodili do hospod kontrolovat všem občanky. V té době bylo celkem normální, že v hospodách nalívali i nezletilým. Sice se, stejně jako dneska, smělo pít až od osmnácti, ale tehdy na to spousta výčepních dost kašlala. Čehož jsme na těch našich vandrech rádi a hojně využívali.

To jsi byl, až na to pivo, vzorný hoch...

Tak to zas asi ne. Lumpárny jsem dělal. Jednou jsem třeba kudlou prořezal dvě kola u auta fotra Dany Heskové, což byla moje první platonická láska.

Co ti její otec udělal?

On nic. Ale chtěl jsem, aby Dana zůstala na víkend v Praze a nejela s rodiči na chalupu. Tak jsem se v noci pokusil to jejich auto, abych tak řekl, zneprovoznit. Spal jsem pak u toho svýho kámoše Malchera na Invalidovně. Ráno u něj koukám z okna a vidím, že její fotr naložil prořezaný kola na dvoukolák, který ona musela odvézt do pneuservisu. A odpoledne stejně odjeli... Nechtělo se mi na vandr, chtěl jsem prožít víkend s ní... ale nepodařilo se. Byl jsem takovej malej grázl.

Malej?

Přece kdybych byl velkej grázl, prořezal bych mu všechny čtyři.

A na tu vaši rodinnou chalupu v Rohozci j i jezdil taky bez rodičů? I když ti bylo teprve dvanáct třináct...? To ti máma hodně věřila, ne?

Jo, věřila mně. A taky nezapomeň, že jsem měl dvě starší ségry a dva bráchy, kteří tam byli se mnou.

Jak jste se na chalupě bavili?

Na jeden večer jeden kýbl piva. Stačilo říct výčepnímu, že to je pro fotra. A spousta srandy. Ale pak, když někteří ti kámoši dokázali prochlastat celou noc, už to tak zábavný nebylo. Ale vysloveně divoký taky ne.

Co drogy tehdy?

Tehdy ještě nic. Trávu jsem poprvý kouřil, až když jsem se dal dohromady se svou druhou kapelou, a to mi bylo osmnáct.

Vraťme se tedy k hudbě. Kdy vznikla tvá první regulérní kapela?

Opravdu regulérní asi na učňáku. Tam jsem se potkal s Bohoušem Zatloukalem, se kterým jsem potom hrál osm nebo deset let. Tehdy to byla učňáková kapela, kterou v tom ČKD dával dohromady nějakej učitel... A byla dost velká. Bylo v ní hodně muzikantů a museli se nějak střídat. Nakonec jsme z toho vycizelovali docela stabilní kapelu. První vystoupení jsme měli v Lucerně. Byl tam nějakej „kulturní program“ a my jsme byli součástí. Vybavuju si veliký nápis, který tam visel nad pódiem: V ČELE TRADIC, KTERÉ BUDOVALY GENERACE. Strašidelnej koncert, strašidelná akce...

Jmenovali jste se nějak? Co jste hráli?

Myslím, že jsme se nejmenovali nijak. Prostě učňáková kapela. Nesměli jsme hrát žádný převzatý rockový věci kapel ze Západu, hlídali to. Jumpin’ Jack Flash by určitě neprošel. Ale směli jsme hrát českej rock. A tenkrát, v tom sedmdesátým šestým, pro nás byl největší hit Lesní manekýn: Starý džíny plný záplat...

...z košile je cítit dým... Katapult! Tu jsem taky miloval. Jenom abychom si to ještě ujasnili profesně. Ty ses učil v ČKD. O jaký obor se jednalo?

Tříletý učební obor bez maturity. Silnoproud. Kdybych se tím vyučil, mohl jsem být třeba montérem rozvodnejch zařízení. Ve druhým ročníku mě ovšem vyhodili.

Co jsi provedl?

Po odpoledním vyučování mi ředitel nařídil, abych uklidil třídu, protože kolega, co byl na řadě— my tam měli pravidelný služby, který šly třídou podle abecedy —, řekl, že nic uklízet nebude. Prostě tam postával, čekal, až ho pustěj domů, a už se o tom s nikým nechtěl bavit. Takže učitel tam chvíli bezradně stál a přemýšlel, co s tím. Pak ukázal na mě a řekl: „Tak to uklidí Koller.“

Proč zrovna ty?

Protože jsem měl dlouhý vlasy. To se mi stávalo dost často... Takže jsem začal uklízet, ale... no, prostě spíš pomalu a s lehkou nevolí. Vždycky jsem přišel ke koši, v rukách ten bordel z lavic, a otevřel jsem nohou víko. Šlapátko tam nefungovalo, takže jsem musel to víko trošku nakopnout, abych ho zvedl. Pak jsem ho jednou rukou přidržel a druhou hodil dovnitř to smetí. Všichni mě obestoupili a koukali na mě, včetně učitele. A po chodbě šel v tu chvíli jinej učitel, kterej byl zajímavej tím, že neměl půlku čela, protože mu kůň prošlápl hlavu. A to byl opravdickej magor, kterej se vyznačoval tím, že když tě vyvolal — my ho měli párkrát na záskok — a dal jsi mu žákovskou knížku, položil ji před sebe a řekl ti: „Dej mi žákovskou knížku!“ — „Máte ji před sebou na stole, soudruhu učiteli.“ A on: „Ty mi budeš odmlouvat? Za pět!“ Byl fakt úplně mimo.

V důsledku toho, že mu kůň prokopl lebku?

Myslím, že to koňský kopyto v jeho hlavě určitou roli sehrálo. Tak ten šel po chodbě a slyšel hluk danej mimo jiné tím, že se tam ti moji spolužáci nahlas bavili plus já jsem občas kopl do toho koše. Vedle mě stál učitel, kterej čekal, až uklidím třídu. Tenhle prokopnutej ho přes ty učně neviděl, přiběhl ke mně zezadu a za vlasy mě strhl na zem. Měl jsem pocit, že mi zlomil vaz, a když jsem se za půl vteřiny vztyčil, vrhnul jsem se na něj a chtěl ho zabít, protože jsem si myslel, že mě chce zabít on. A vychrlil jsem na něj všechny sprostý slova, který jsem znal. A druhej den jsem byl volnej…. To bylo v druháku a bylo mi sedmnáct.

Související