O kom tahle knížka je

Nové pohádky pro unavené rodiče jsou volným pokračováním knížky Krátké pohádky pro unavené rodiče, která — jak možná někteří z vás vědí — byla o čtyřleté holčičce Sáře, její dvouleté sestřičce Báře, a hlavně o tatínkovi, který je herec, a mamince lékárnici.

Krátké pohádky pro unavené rodiče vyšly před deseti lety, takže od té doby se pochopitelně pár věcí změnilo: Sáře nejsou čtyři, ale čtrnáct, a Báře neméně kritických dvanáct let. Tatínek s maminkou dosud bydlí v tom velkém půdním bytě v Praze; tatínek je pořád známý herec a maminka stále pracuje v lékárně. Jak si možná vzpomínáte, dědeček Petr, tatínkův tatínek, už zemřel, protože měl v břiše nádor jako ten tygr v pražské zoo, o němž kdysi čítávala Sáře a Báře maminka. Ale co nevíte, je, že babička Vilma, tatínkova maminka, dostala bohužel Alzheimerovu chorobu, což je vážná nemoc, při které člověku odumírají mozkové buňky, takže pak často netrefí domů, schovává klíče od auta do květákové polévky nebo zapaluje záclony, aby lépe viděl na luštění křížovek.

Tatínek je z podobných babiččiných příhod hodně nešťastný. Chtěl už ji nechat odvézt do nemocnice pro staré lidi, ale maminka se zhluboka nadechla a řekla: „Je to zatím jediná babička Sáry a Báry, takže si ji musíme ještě minimálně sedm měsíců doma nechat!“

Kniha

Michal Viewegh

Nové pohádky pro unavené rodiče

2017, Nakladatelství Druhé město, ilustrovala Radka Folprechtová, 76 stran, 199 korun

Tatínek uznal, že má maminka pravdu, ale potom mu začalo být divné, proč se zhluboka nadechla a hlavně proč řekla zatím. Nebylo mu taky jasné, proč si musejí babičku Vilmu nechat doma zrovna sedm měsíců a ne třeba šest nebo ještě lépe dva, ale jakmile se na to zeptal, maminka se místo odpovědi rozplakala. A když chtěl tatínek vědět, proč maminka brečí, prozradila mu, že její rodiče, babička Jana a dědeček Emil, nezahynuli společně při autonehodě, jak mu až dosud tvrdila.

„Ne?“ podivil se upřímně tatínek.


„Ne,“ zavrtěla hlavou maminka a zrudla.


„No to jsou mi věci!“ řekl tatínek, ale maminka na to neřekla nic.
„A kde tedy společně zahynuli?“ zeptal se po chvíli tatínek.

Maminka se znovu zhluboka nadechla a na chvíli zavřela oči. Potom je otevřela a vysypala ze sebe, že její maminka, babička Jana, kupodivu stále žije, jen bude ještě sedm měsíců ve vězení, protože před lety dostala náhlý nervový záchvat, při kterém o sobě vůbec nevěděla, takže nechtíc zabila dědečka Emila sekyrkou, a posledních patnáct let proto strávila v nápravně výchovném zařízení v Pardubicích.

Jakmile maminka tohle dávné tajemství tatínkovi prozradila, ihned se znovu rozplakala, ale tatínek ji objal a řekl, že je rád, že v sobě konečně našla odvahu mu o té rodinné tragédii říct.

Když ale dorazily do pokoje Bára se Sárou, které chtěly, aby tatínek rozhodl jejich spor, kdo smí jako první použít tiskárnu počítače, viděly na první pohled, že rodiče něco tíží. Než se na to stačily zeptat, tatínek všem oznámil, že půjde vynést odpadkový koš. Divné ale bylo, že měl na sobě jenom krátké kalhoty, zelené tričko s nápisem Zentiva, které mu kdysi přinesla maminka z lékárny, a bačkory, což byl úbor, v němž se normálně na veřejnosti neukazoval. Kromě odpadkového koše si vzal ještě peněženku a housle, na které prý už velmi dlouho nehrál, a na všechny se mile usmál. Ve dveřích ještě dodal, že se do hodinky vrátí.

Domů přišel v půl šesté ráno a všechny samozřejmě vzbudil. Byl sice bez koše, ale 
zato měl už mnohem lepší náladu, než když odcházel. Dokonce si zpíval různé písničky, 
hlavně Na Pankráci, na malým vršíčku, stojí pěkný stromořadí, která — jak mamince vícekrát zopakoval — odjakživa patřila a stále patří k jeho nejoblíbenějším. Mamince se ovšem tahle písnička o Pankráci, kde je nejen pěkné stromořadí, ale i známá pražská věznice, vůbec nelíbila a vyjádřila se, že jí připadá polodementní (což, milé děti, znamená přihlouplá), takže se tatínek nakonec mamince omluvil, že tu písničku takhle brzy ráno zpíval. A taky se omluvil, že byl celou noc pryč, a maminku ujistil, že babičku Maryšu rád pozná. Maminka se zasmála, ale znělo to smutně, a potom tatínkovi přísně připomněla, že se babička nejmenuje Maryša, ale Jana, a poprosila ho, aby jí, až se vrátí z výkonu trestu, říkal Jano, a ne Maryšo, protože by se to mohlo babičky dotknout.

„A... uvidím se... s babičkou Janou... často?“ zeptal se tatínek naoko ledabylým tónem.

Ano. Ze začátku docela často,“ odpověděla maminka opatrně.

„Co přesně máš na mysli?“ řekl tatínek — a teď už zněl jeho hlas znepokojeně.

„Než si najde vlastní bydlení, bude nějaký čas bydlet u nás,“ informovala ho maminka, aby tatínek nemohl zase říkat, že ho nikdy o ničem neinformuje.

„Aha. Tak jo,“ řekl čerstvě informovaný tatínek.

Potom asi patnáctkrát přikývl, ale nic už neřekl, protože těch novinek bylo na něj za tak krátký čas až moc — a když zaznamenal maminčin tázavý, lehce udivený pohled, rychle si odkašlal a pronesl do ticha:

„Ráno je moudřejší večera.“

Na to už neřekla maminka nic, přestože na rozdíl od tatínka postřehla, že ráno už je — a tatínek se odkolébal do ložnice, pobrukuje si už zase melodii o pankráckém vršíčku.

Související