Byl v letadle, bylo mu padesát devět, ale zároveň mohl být – v záhybech svojí paměti – o čtvrtstoletí mladší, usínat v posteli v Ohiu. Dům byl tichý a potemněl. Vedle něj spala na pokrývce jeho žena, nohy roztažené, s tělem sálajícím horkem jako vždycky. Jejich maličká dcerka, miminko, spala tiše v pokoji naproti přes chodbu. Byla půlnoc, březen, déšť bubnoval do oken – a on musel v pět ráno vstávat. Naslouchal tikotu hodin, bubnování kapek do tabulek. Víčka mu klesla.

V jeho snu se ulicí valila metr hluboká voda. Z okna v patře – stál u něj s dlaněmi přitisknutými na sklo – vypadaly sousední domy jako zaplavené archy: voda sahala až k oknům v přízemí, ploty pod hladinou, stromky ponořené až po korunu.

Jeho dcera někde plakala. Postel za ním byla prázdná a ustlaná – kam šla manželka? Na prádelníku stály krabice cereálií a pár misek, nad schody čekaly gumové holínky. Běhal z pokoje do pokoje, volal dceru. Nebyla v postýlce ani v koupelně, nebyla nikde v patře. Přízemí zakrývala voda, půl metru vysoko, tichá a chladná, v barvě kávy s mlékem. Dceřin vzlykot se nesl pokoji, jako by byla v každém rohu. „Grace?“

Kniha

Anthony Doerr

O dívce Grace

2017, Nakladatelství Moba, přeložila Jana Jašová 464 stran, 349 korun

Voda venku mumlala a tiskla se ke stěnám. Brodil se přízemím. Po strope tančily bledé odlesky světla. V brázdě za ním lenivě proplouvaly tři časopisy. Do kolene ho bouchla nasáklá role papírových utěrek a odplula.

Otevřel spíž a vypustil z ní proud vody, který se vyvalil do kuchyně a převracel stoličky. K lednici plulo hejno napůl ponořených žárovek jako vršky maličkých lebek. Zarazil se. Už ji neslyšel. „Grace?“

Zvenčí se ozval zvuk projíždějícího motorového člunu. Každý výdech před ním chvíli visel, než se rozptýlil. Světla ubývalo. Chloupky na pažích se mu zježily. Zvedl telefon – šnůra plula za ním –, ale ve sluchátku nebyl žádný tón. Z útrob mu začalo stoupat něco trpkého, řídkého.

Donutil se otevřít dveře do sklepa a zjistil, že celé schodiště je zatopené, ponořené pod zpěněným hnědým obdélníkem vody. Plula tam stránka z kalendáře, co patřil jeho ženě, s fotkou růžově pruhovaného majáku, který v pěně tmavl a otáčel se.

Zpanikařil. Hledal Grace pod stolem v hale, pod křeslem (které už skoro plavalo); hledal ji na směšných místech: v příborníku, v plastových krabičkách na jídlo. Tápal rukama kolem těla pod hladinou, táhl prsty po podlaze. Jediným zvukem bylo šplouchání jeho těla a menších vlnek, které narážely na stěny.

Našel ji, až když potřetí prošel obývacím pokojem. Ležela v košíku na nejvyšší polici, kde stál manželčin květináč, proti zamlženému oknu, s vykulenýma očima a pokrývkou přehozenou pres ramena. Na hlavičce měla žlutou čepičku. Její pokrývka byla suchá. „Grace,“ zabroukal na ni a zvedl ji do náruče, „kdopak tě tam dal?“

Po tvářičce jí přelétly emoce, stiskla rty, svraštila čelíčko. Její výraz se stejně rychle uklidnil. „To nic,“ uklidnil ji. „Dostaneme se odsud.“ Přitiskl si ji k hrudi, probrodil se halou a trhl s předními dveřmi.

Voda ze dvora vzdychla. Ulice se dočasně proměnila v hustou řeku. Cukrový javor Sachsových ležel spadlý pres cestu. V jeho větvích se zachytávaly igelitové tašky a vibrovaly, jak jimi protékala voda. Vydávaly přitom vysoké, nadpozemské bzučení, jako by kolem kroužil hmyz. Nikde se nesvítilo. Po nízké větvi dubu na předním dvorku se procházely dvě kočky, které tu nikdy neviděl. Ve vodě plula spousta předmětů: zahradní lehátko, plastové odpadkové koše, přenosný chladicí box. Všechny předměty byly pokryté bahnem, všechny se zvolna ubíraly dál ulicí.

Sešel po schodech na chodník. Brzy už mu voda sahala po pás. Oběma rukama si tiskl Grace k rameni, zatímco bojoval s proudem. Její dech ho hřál v uchu. Jeho dech zůstával viset před nimi v pomíjivých oblacích mlhy.

Oblečení měl promočené a začal se třást. Síla vody – pomalé, ale ztěžklé hlínou, větvemi a celými trsy trávy – se mu odhodlaně opírala do stehen. Cítil, jak se mu pokouší podrazit nohy a odnést je oba pryč. V ulici asi o sto metrů dál za domem Stevensonových mrkal mezi stromy modrý majáček. Ohlédl se na dveře svého domu, temné, už tak vzdálené.

„Vydrž, Grace,“ povzbudil dceru. Neplakala. Podle toho, kde v šeru rozeznával telefonní sloupy, odhadl polohu chodníku a začal se brodit k němu.

Probíjel se vzhůru silnicí, jednou rukou se přidržoval pouličních lamp, kmenu stromu, přidržoval se jich, jako by šplhal po obrovském žebříku. Dostane se k tomu modrému světlu a zachrání je. Probudí se v bezpečí a suchý ve své posteli.

Povodeň syčela a mumlala jako krev, která mu stoupala do uší. Cítil její příchuť na jazyku: jíl a ještě něco dalšího, něco jako rez. Několikrát měl pocit, že už už uklouzne, a musel se zastavit, opřít se o schránku; plival vodu a tiskl dítě k sobě. Brýle se mu zamlžily. Nohy i chodidla měl otupělé. Voda mu nasákla do bot.

Modré světlo za Stevensonovými se zamihotalo a zamrkalo. Pak se zase vynořilo, když minulo překážky. Člun. Tam nahoře nebyla voda tak hluboká. „Pomoc!“ vykřikl. „Pomozte nám.“ Grace byla zticha, nepatrná tíha na jeho mokré košili. Daleko od nich, jako ze vzdáleného pobřeží, se ozývalo vytí sirén.

O pár kroku dál zakopl. Voda mu narazila do ramen. Opřela se do něj, jako se vítr opírá do plachty, a celý život, dokonce i ve snech, si ten pocit pamatoval: ten pocit, že ho přemohla voda. Jediná vteřina a už ho unášela. Držel Grace tak vysoko, jak dokázal, svíral její stehýnka v dlaních, palci se opíral o její zádíčka. Kopal, natahoval špičky nohou, snažil se najít dno. Horní poloviny domu klouzaly kolem něj. Na chvíli měl pocit, že je to pronese zpátky celou ulicí, kolem jejich domu, kolem slepého konce vozovky do řeky. Pak hlavou narazil do telefonního stožáru. Zatočil se ve vodě. Proud je stáhl pod hladinu.

Večer zasvítil posledním zábleskem modři před setměním. Winkler se snažil držet Grace nad sebou, svíral její malé boky. Jeho hlava zůstávala pod vodou.

Rameny narážel do ponořených větví a desítek dalších neviditelných překážek. Spodní proud mu strhl jednu botu. O pár set metrů dál v ulici se dostali do víru plného pěny a větví. Švihl nohama kolem poštovní schránky – poslední v ulici. Za ní se voda řítila přes parcelu se stromy na konci ulice a pak už se spojovala s rozvodněnou řekou Chagrin, která se vůbec nepodobala tomu pokojnému toku z doby před povodní. Tam se Winklerovi nějak podařilo zapřít se nohama o zem. Grace pořád držel pevně. Břichem mu projela křeč a rozkašlal se.

To pohupující se světlo, které předtím viděl za Stevensonovými, se zázračně přiblížilo. „Pomoc!“ vykřikl. „Tady!“

Schránka se pod jeho vahou ohnula. Světlo se blížilo. Byl to nafukovací člun. Pres příď se nakláněl muž a svítil baterkou. Slyšel hlasy. Schránka pod ním zaúpěla. „Prosím,“ snažil se vyslovit. „Prosím.“

Člun připlul k němu. Světlo mu zasvítilo do tváře. Ruce ho uchopily za opasek a zvedly na palubu.

„Je mrtvá?“ zeptal se někdo. „Dýchá?“

Winkler zalapal po dechu. Brýle už ztratil, ale viděl, že Grace má pusinku otevřenou. Vlásky měla mokré, žlutá čepička byla pryč. Její tvářičky ztratily barvu. Nedokázal uvolnit ruce – už mu vůbec nepřipadaly jako jeho ruce. „Pane,“ oslovil ho někdo. „Pusťte ji, pane.“

Cítil, jak se mu v hrdle rodí vřískot. Někdo na něj křičel, aby ji pustil, pustil, pustil.

Byl to sen. Nestalo se to.

Související