Smíchov, pražská dělnická čtvrť na břehu Vltavy, už dnes není tím, čím kdysi bývala. Zdejší továrny se během posledních dvaceti let odstěhovaly, lihovar, kde se dlouho do noci a pak zase hned od rána prodával levný alkohol z okénka kiosku jako lístky na tramvaj a kam se stahovali opilci z celé Prahy, zkrachoval a pomalu se rozpadá. Chudé romské rodiny a party nejrůznějších existencí, které dodávaly čtvrti punc divokosti, velkým dílem zmizely neznámo kam a staré činžáky obsadili majitelé hypoték. Na křižovatce Anděl, jednom ze symbolů industriální Prahy, kde se vyráběly železniční vagony, vyrostly po zbouraných továrnách multikina a obchodní centra. Místo dělníků na odpolední směnu sem míří davy za nákupy.

Muž, který tu žije v prvním patře v Nádražní ulici 28, tuhle pronikavou proměnu symbolizuje víc než kdokoli jiný. Sám ji ale nepřijal. Nosí kovbojský klobouk, jako vždycky nosíval. Pod ním má šedivé, staromódně dlouhé vlasy padající na ramena. Pokud jde o oblečení, potrpí si na doma pletené vytahané svetry nebo obnošená tmavá saka, která dostává od kamarádů, například od exprimátora Prahy Jaroslava Kořána. Na výpravy do ulic vyráží s obyčejnou hadrovou taškou, v níž nosí knížku, noviny nebo papíry na psaní. Má starý mobilní telefon, aby byl k zastižení, ale nerad ho používá. Naopak oblíbenou součástí jeho každodenní výbavy je kapesní kalendář, kam zapisuje kontakty, dohodnuté termíny nebo nápady básní, které už pětatřicet let skládá a stejně dlouho je s oblibou recituje přátelům i náhodným známým.

Kniha

Marek Švehla

Magor a jeho doba

2017, Nakladatelství Torst, 688 stran, 499 korun

Bydlí ve velkém čtyřpokojovém bytě, který mu za symbolické tři stovky měsíčně jako projev vděčnosti a obdivu pronajal politik a bohatý šlechtic Karel Schwarzenberg. Ze stejných důvodů mu pomáhají drobnými dary i jiní přátelé, když se u nich objeví a chce půjčit na útratu. Neříká si o moc, většinou jde maximálně o sto korun, protože jak s oblibou říká, půjčky do stovky se nevrací. Dárci ovšem celkem ochotně sahají do kapes i hlouběji. Pro mnoho z nich je muž obdivovanou postavou – tvůrcem svébytného společenství, které vzniklo v čase celonárodního ponížení a dokázalo dát lidem důstojnost, jakou by v té době těžko hledali. Udělal z nich postavy velmi přitažlivého příběhu.

Radši se ale pohybuje mezi lidmi, kteří tenhle příběh neznají. Nejvíc času tráví ve smíchovské nádražní hospodě Oáza hned naproti domu, kde bydlí. I ve všední zářijový den roku 2010 tu sedí už od dopoledne. Napřed si čte Blesk, pak si postupně přisedají štamgasti z okolí. Popíjení s nimi a banální debaty o ženách nebo alkoholu má rád. Náladu mu kazí jen dvě věci. Potřebuje nutně dokončit pravidelný sloupek do Divadelních novin, který slíbil napsat a u něhož už dvakrát nedodržel termín dodání. Taky potřebuje zajít přes ulici a u dveří svého domu počkat na listonoše s důchodem, který si nedávno konečně vyřídil, i když na něj má už roky nárok. S penězi v ruce se pak chce odebrat domů k psacímu stroji. Svoji společnost ujistí, že se mu rozhodně nechce odcházet. Přesto se s těžkým srdcem zvedá a máchne na pozdrav. Ve dveřích hospody ale narazí na listonoše s připravenou penzí. Přebírá ji a v euforii míří zpět. „Mohu se klidně vrátit ke stolu. I takhle může vypadat štěstí,“ zapisuje pak celou scénu do Divadelních novin.

Na podzim 2010 zažívá náš muž, Ivan Jirous, jedno ze svých spokojenějších období. Už to není jako o deset let dřív, když neměl kde bydlet, přespával po nočních barech nebo v lepším případě po známých, nedisponoval žádným pravidelným příjmem a vydával se na pochody Prahou, aby vyškemral nějaké peníze od kamarádů. Ti se mu ale nejradši vyhnuli, protože se děsili jeho proslulých opileckých scén, kdy je v lepším případě častoval oslovením „kundo“, v horším jim zasadil ránu pěstí, pokud mu něco vadilo. Neplatil zdravotní pojištění a na krku měl exekuce. Čelil několika trestním stíháním za nadávání policajtům a svlékání na veřejnosti. Navzdory své pověsti proslulého básníka, brilantního esejisty a uměleckého kritika nedokázal kvůli depresím nic napsat, dodržet jediný dohodnutý termín, dodat korektury svých starších rukopisů, které vycházely jen díky nekonečné trpělivosti nakladatelů.

Hodně věcí se ale změnilo k lepšímu a Jirousův život se usadil v pevnějších kolejích. Dostal k užívání zmíněný byt, který sdílí s dcerou Františkou. Povedlo se vyřídit vyplácení penze. Právě Františka dokázala překonat otcův odpor k jednání s úřady a hlavně byrokratické překážky nastražené státem. Do té doby úředníci správy sociálního zabezpečení odmítali žádosti o penzi s vysvětlením, že Jirousovi chybí odpracované roky. Posledních dvacet let totiž nepracoval vůbec. Odškodné za čas neprávem strávený v kriminálech zase úředníci nechtěli vyplatit, protože se vydává pouze k penzi. Po dosažení šedesátého pátého roku na podzim 2009 ale Jirousovi díky úsilí jeho dcery trpělivě obíhat úřady konečně penzi přiznali. V minimální výši čtyř tisíc korun plus pět tisíc za osm a půl roku kriminálu. Těchto devět tisíc měsíčně je jeho prvním pravidelným příjmem po víc než dvaceti letech.

Za vydání svých dopisů z vězení a celoživotní básnické dílo dostal v roce 2006 Cenu Jaroslava Seiferta, jejíž diplom si přibil jedním velkým hřebíkem doma v chodbě nade dveře a získaný honorář tři sta tisíc korun z většiny rozdělil matkám svých dětí, částí zaplatil dluhy nebo platil za kamarády v hospodě. V roce 2009 získal čestné občanství svého rodného Humpolce. A i když pamětní medaili hned před vchodem do radnice prodal za pět set korun, které pak propil v nejbližší hospodě, ocenění si považoval. Několikrát byl navržen na státní vyznamenání, je uznávaný, kamkoli vstoupí. Vycházejí mu knížky a v kalendáři mu přibývá pozvánek k veřejnému čtení vlastní poezie. Poskytuje rozhovory, v nichž se ho novináři ptají na vězení, totalitu, hodnocení dnešní politiky a společnosti. Je pro ně „legendou undergroundu“ nebo „jeden z nejvýraznějších zjevů současné české poezie“.

Středobodem jeho života je ale alkohol. O své závislosti mluví ve většině novinových rozhovorů i veřejných vystoupení. „Mozek se mi nastartuje až díky alkoholu,“ prohlašuje v listopadu 2009. Dokud se ráno nenapije, má mizernou náladu, pocit vyprázdněnosti a není schopen psát. Podle svých přátel, kteří s ním tráví čas, pije zhruba litr kořalky denně, který mu dává pocit normálního fungování. V čase svých periodicky se opakujících depresí ale ani alkohol nepomůže. Budí se při nich brzy ráno, z postele však vylézá až před polednem. Jde naproti do Oázy, tam si objedná pivo a slivovici, přinese si Blesk a Lidové noviny, čte je celé od začátku do konce, luští křížovku, hraje se štamgasty šachy a popíjí. Někdy jen sedí a kouká před sebe, aniž by za celé odpoledne něco řekl.

Když deprese pominou a napije se, mívá dobrou náladu a je jako společník k neutahání. Do Oázy přichází hned na devátou, kdy otvírají, čte, píše. Dokáže dvě noci nespat, vášnivě diskutuje, recituje, doma nebo u přátel vaří, myje nádobí a neúnavně konzumuje cokoli, co obsahuje alkohol. Své okolí svádí k dlouhým alkoholovým tahům, které normálního člověka ničí, Jirouse ale jako by nabíjely k úplné nezdolnosti. I po pětašedesátce objíždí hudební festivaly, kluby nebo výstavy kamarádů výtvarníků. Pokud nepřežene míru v pití, platí na vernisážích za mistrného řečníka, nad něhož v Česku není.

Celý svůj dospělý život neměl nouzi o přátele, ve stáří se ale cítí osamělý. Jeden z mála kamarádů, s nímž se pravidelně schází, nemá s výtvarníky a dalšími Jirousovými přáteli z kulturních kruhů nic společného. Petr Bohunovský, bývalý číšník původem z Ostravy, po převratu podnikal, spoluvlastnil stavební rmu a několik malých hotelů mimo Prahu. Ty později prodal a nechal si jednu hospodu. Na Jirouse narazil na začátku devadesátých let v rockovém klubu Bunkr. Jirous tam nějaký čas přespával a občas si přivydělával v kuchyni. Pak se několik let neviděli a potkali se až náhodou v Oáze, kde zjistili, že bydlí kousek od sebe. Začali se pravidelně vídat.

Když má Jirous dobrou náladu, odchází z Oázy už odpoledne, přejde lávku pro pěší vedoucí nad železničními kolejemi a zamíří za Bohunovským do jeho hospody Na Neklance. Je to sotva deset minut. Tam si dá někdy jídlo, zahrají si šachy a pokračuje v pití. Nebo Bohunovský vezme auto a odveze Jirouse na vernisáž nebo jinou akci v Praze, kam je pozvaný. Večer se spolu vracejí Na Neklanku a popíjejí do dvou do tří nad ránem. Pak jde Bohunovský s Jirousem na konec ulice, odkud vede lávka přes koleje. Tam se rozloučí, Jirous pokračuje šouravou chůzí na druhou stranu, schází schody a po necelých sto metrech je doma. Často ale nejde rovnou domů a oddává se svému hobby – nočnímu „recyklování“, jak tomu sám říká, neboli prohlížení popelnic a kontejnerů, v nichž i desítky minut hledá, co by se mu mohlo hodit. Někdy se spokojí jen s igelitkou, s níž pak míří do hustých keřů podél chodníku, kam si ve dne poschovával třeba staré dlažební kostky, které si odnese domů a přidá je do své sbírky kamenů, poskládaných ve velkém pokoji kolem stěn, nebo doprostřed do kruhu pomyslného ohniště.

Jindy svolí, že se Na Neklance zúčastní šachového turnaje. Dá dohromady družstvo a ze čtyř týmů končí čtvrtí. To Jirousovi náladu nebere, zvlášť když v neo ciální disciplíně pití panáků jeho tým zvítězil. „Nelze být vynikající ve všem,“ komentuje povedený večer.

Dělá ale i jiné věci. S Bohunovským chodí na houby, jezdí na Berounku na ryby nebo v Bohunovského autě objíždí známé na Vysočině a jinde po Čechách.

Chodí na besedy do škol, mívá veřejná čtení a recitace. Hodně lidí má však pořád strach si Jirouse pozvat. Netěší se totiž dobré pověsti. Díky svým zkušenostem, charismatu, příjemnému hlasu a vytříbené češtině, v níž přirozeně kombinuje spisovný a hovorový jazyk, nemá jako vypravěč konkurenci. Také je ovšem schopný před celou třídou učitelku urazit sprostým slovem, stačí otázka, u níž má pocit, že není dost uctivá, inteligentní nebo prozrazuje nevzdělanost.

Související