Je dvacátého prvního dubna, středa, večerní vzduch ještě dost teplý, aby mohli jíst venku, on a žena, kterou sotva zná, ale už nechce ztratit: Když si zapaloval cigaretu, jasně si to uvědomoval, skoro v rytmu srdečního tepu, datum, den, teplo, svou pospolitost ve dvou a s kým, přitom na něj ustavičně upírala pohled dívka v cípatých šatech, oči přimhouřené, mezi obočím drobná vráska, bude jí jistě už dvanáct, možná třináct. Dívala se jenom na něj, jako kdyby tady u kašny stál sám, osamělý turista večer na náměstí s dómem v Catanii, ten pohled nebyl dětský, byl záludný – slovo, které se vtíralo, jako se vtíralo to děvče, které teď pohybovalo rukou s otevřenou dlaní dopředu a dozadu, na ní leželo to jediné, co mohla nabídnout, její řetízek se střepem, nebo to byl kousek kovu, pestře pomalovaný a na to, aby zdobil krk, měl trochu ostré hrany, úplně přesně to ve večerním soumraku neviděl. Co jí dáme?

Kniha

Bodo Kirchhoff

Příhoda

2017, Nakladatelství Akropolis, přeložila Ivana Führmann Vízdalová, 196 stran, 269 korun

Otočil se na stranu, ale jeho průvodkyně obešla kašnu, jako kdyby si dívky nevšimla; dívala se na malého černého slona na sloupu uprostřed a Reither lovil po kapsách mince, děvče teď pohupovalo přívěskem, bylo to němé lákání a pohled přimhouřených očí sjel na jeho kalhoty, kde se v kapse rýsovala jeho ruka. Kolik jí tedy má dát? Řetízek s přívěskem nemá žádnou cenu, dojemně vlastnoručně vyrobená ozdoba, ani hezká, ani ze zvláštního materiálu. Nech si to, malá, oslovil ji, třebaže mu nerozuměla a nebyla malá ani vzrůstem, ani dětinská, spíš protřelá holka s chováním tulačky a možná byla ještě starší, než si myslel – ale jak to může odhadnout, když nikdy neměl dceru. Reither se podíval za dívku, přes tmavé vlasy uprostřed rozdělené pěšinkou; ani v jedné kapse neměl mince, jen bankovku, ale jakou? Zašlápl cigaretu, a když opět zvedl hlavu, uviděl ženu, jež ho z dubnového chladu údolí Weissachu zavedla až na vlahou Sicílii, a zavolal na ni jménem, Leonie, zavolal jednou, dvakrát, ale neslyšela ho, protože zvony dómu začaly vyzvánět, sevřel pěst kolem bankovky.

Dívka stále ještě držela svou bezcennou cetku v ruce a projevovala už známky netrpělivosti, pokud to byla netrpělivost; mohl to být i strach, strach, že začne být nápadná a carabinieri stojící na kraji náměstí vedle silných motorek ji odeženou, starost, že už dneska večer nedokáže sehnat peníze na trochu jídla, aby utišila hlad nejen svůj, ale třeba ještě sourozenců, aby ho před spaním v nějaké chatrči aspoň zmírnila, aby si strčila do pusy chleba nebo nějakou sladkost, nakonec si ještě olízla prsty a podržela v puse palec, kdoví. Trochu povytáhl bankovku, až uviděl, že je to dvacetieurovka, jež by ho jen uvedla do rozpaků, dítě, to je bohužel moc. Ale dítě, které nebylo dítětem a přišlo odněkud, kde kůže jakoby ztmavne už jen díky jménu země, Maroko, Libye, Albánie a co všechno na pobřeží ještě je, aby nastoupilo do člunu v naději, že se nepotopí a dosáhne břehu ráje, dívka, která také nebyla obyčejná, nýbrž všemi mastmi mazaná, člověk raději nechce vědět jakými, mu teď podala přívěsek, aby si na něj sáhl, byl kovový, pravděpodobně někde nalezený, okraje jak obroušené. Ještě jednou hledal mince nebo menší bankovku, až k němu konečně přistoupila ta, jež u něj před teprve dvěma dny, sotva tomu mohl věřit, večer zazvonila, Leonie Palmová, s níž teď sdílel byt a ne pouze osud drobného podnikatele, ona s kloboučnictvím, které už neexistuje a ztroskotalo na stále bezhlavějším zákaznictvu, on s nakladatelstvím, které už neexistuje a rozplynulo se zahřívané banalitami jako poslední ledovce s celou jejich těžkopádnou krásou.

Chyběla jsi tu. Ta v červených šatech tady najednou stála a nabízí svůj řetízek s přívěskem, chtěl jsem jí něco dát, ale nemám drobné, máš nějaké ty? Sám teď nastavil ruku, prostě jen tak, a Palmová hledala mince, neměla peněženku; peníze měla volně vložené v tašce zavěšené přes rameno, bankovky a kartičky v postranní kapsičce zavřené na zip. Ale vytáhla jen centové mince a ještě je počítala, když už dívka dávno dlouhými kroky odcházela, houpala pažemi podél těla, aby si zachovala rázný krok, jako vojáci na přehlídce, aby přes náměstí neběžela, jako kdyby něco ukradla. Reither ji v soumraku ještě zahlédl pod obloukem brány, kde splynula s proudem lidí, pak se podíval na své boty, které by si měl přezout, hned zítra dopoledne je nahradí něčím lehčím. Teď si najdeme nějaký lokál – prohlásil už za chůze, pomalé chůze také směrem k bráně, vysoké skoro jako dům a téměř neosvětlené, bráně v přístavbě dómu. Jeho průvodkyně se do něj zavěsila, Co to bylo za děvče? zeptala se a on ztratil pár slov o její tváři, očích, pohledu, dokonce o tom, že je gramaticky přinejmenším pochybné mluvit u děvčete o jejích očích – správně by mělo být o jeho očích. Ale u téhle ne, pokračoval a vlastně by měl říct, že ji viděl už předtím, a také naopak : že ona ho viděla stát na balkoně a zamávat, proto ho u kašny poznala a předpokládala, že je jí zřejmě přátelsky nakloněný, jen od něj bohužel nekáply žádné peníze.

Já bych jí dala tu dvacku, ozvala se Leonie Palmová, to už procházeli bránou, jako stvořenou pro vyšší bytosti, a Reither pohybem naznačil, co je pryč je pryč a trochu přidal do kroku, jako by to tím bylo ještě víc pryč. Přešli ulici za branou, na druhé straně, železniční násep s podchody jednoznačně stvořenými pro lidi, ovšem světloplaché, i když s tím slovem je nutno zacházet opatrně, ale zkrátka tam, kde byla největší tma, postávali,mluvili a kouřili, většinou Afričané, naopak ve světlejší oblasti stály prodejní stánky, pulty plné malých mušlí a jeden nabízel poslední ryby z trhu, který podle slov prodavače skončil v poledne. Celá ulice podél železničního náspu byla cítit rybami, a když došli dál, vonělo to jídlem, smaženým a fritovaným, sladkým chlebem a sudovým vínem, příliš mnoho dobrého, kdyby to mělo zdobit zasílané romány, a přesto to doopravdy existovalo. Tam, kde byl dopoledne trh, na kamenech postříkaných vodou, ještě temně vlhkých a nasáklých rybí krví, stály stolky restaurací, každá s lákavým jménem. Tady nebo nikde, prohlásil Reither a sotva usedli ke stolku s papírovým ubrusem a třemi jednoduchými dřevěnými židlemi, hned jim přinesli voňavý chleba a na kývnutí i otevřené víno.

Seděli naproti sobě, mezi jejich rukama jen chleba a džbán – věta, která Reitherovi doslova zněla v uších, skoro ji slyšel. Seděli naproti sobě, mezi jejich rukama jen chleba a džbán, on z něj chtěl nalít, přejít od slova k věci, avšak Leonie Palmová byla rychlejší. Nalila nejprve jemu, potom sobě, dvě plné sklenky, a také oznámila, na co by si měli připít, že sedí tady a ne v údolí Weissachu, potom si přiťukla s jeho sklenkou, až trocha bílého, téměř průzračného vína vyšplíchla na stůl – krásný okamžik, jeden z těch, jež na člověku tiše ulpí. Reither zvedl sklenici k ústům, takřka slavnostně, vždyť kdy naposledy takhle seděl u stolu, ve dvou, zatím nesmrtelný; a ještě když pil, uviděl skrze víno červené cípaté šaty, jak se k němu blíží, a hned poté také kovový přívěsek, který se houpal, protože se dívka, když přistoupila ke stolu, lehce naklonila. To je ona, zašeptal se sklenicí ještě u rtů, to už sňala řetízek, beze slova ho nabízela možné zákaznici a Leonie si prohlížela pomalovaný přívěsek. No tak, dej jí těch dvacet eur a já si vezmu řetízek.

Nemá žádnou cenu. A kdo ví, kde ty peníze skončí. Proč jí nekoupíme něco k jídlu? Reither vytáhl z kapsy cigarety, jednu si vzal, zapálil a krabičku i zapalovač položil na stůl, Leonie Palmová se dotýkala řetízku. Objevil se muž s headsetem a v zástěře, podle chování majitel, gestem dívce naznačil vypadni, zmiz, dokonce syknul dvě tři slova, ale to už Reither zvýšeným hlasem sdělil She belongs to us! Hlas, který mu najednou vyšel z úst, nebyl hlasitý, nýbrž ostrý a majitel změnil gesto v pouhé mávnutí ruky a věnoval se něčemu jinému, děvče s řetízkem v ruce dosud nepohnutě stálo, vypadalo to, že ani nedýchá. Lidé od sousedních stolků se dívali, jako kdyby něco očekávali, jako kdyby po ostrých slovech musely následovat činy a Reither opět sevřel v kapse bankovku – patří k nám, v mateřském jazyce by to sotva řekl. Koupíme tedy ten řetízek? Chtěl vytáhnout z kapsy peníze a tak to celé ukončit a vrátit se k večeru s Leonií Palmovou – je skoro zázrak, že po dvou dnech v autě tady teď spolu sedí v restauraci jako z obrázkové knížky –, když jeho spolucestující dívce nabídla třetí židli u stolu. Dlaní poklepala na sedátko, jako když se kočka povzbuzuje, aby vyskočila na sofa, sáhl po jídelním lístku, aby se nevměšoval, například aby se nezeptal, kam to všechno má vést, Leonie, prosím tě, co si myslíš, co to má znamenat?, nebo hned neuplatnil otcovo oblíbené latinské úsloví principiis obsta.

Bránit se začátkům, sám si nedal pozor, jinak by nezamával z balkonu, takovými gesty to začíná, pak se člověk najednou postaví na zadní, she belongs to us. Uběhla chvilka, pět, šest úderů srdce, když srdce bije ještě klidně jako třináctileté nebo čtrnáctileté, už zvyklé se tvrdě prosazovat, potom si děvče sedlo na volnou židli, Reither zašlápl nedopalek cigarety, vzal do obou rukou jídelní lístek a četl každou položku, aby zaměstnal také oči. Byl to rybí jídelníček se vším, co se dá z moře vylovit, člověk jen musel vědět, co chce nebo si dát poradit, to se už znovu objevil majitel, aby přijal objednávku, teď byl k dívce skoro laskavý, Reither ukázal na talíř se sardinkami u vedlejšího stolu a k tomu kolu? Dívka neodpověděla, dívala se na řetízek, na kovový přívěsek, ruce schovávala pod okraj stolu, jako kdyby na stole neměly co dělat, objednal tedy kolu a malé smažené sardinky; s něčím smaženým nemůže nic zkazit, pokud věří tomu, co říkají rodiče. A my dva, zeptal se, rybu dne? Genitiv, jenž vnesl trochu klidu do dění, jako kdyby seděli u stolu sami, opírali se v židlích a z dálky pozorovali děvče, jak lidem nabízí svůj řetízek. Proti rybě dne nelze nic namítat, majitel zamumlal objednávku do headsetu, opět pronesl pár drsných slov, žádné z nich Reither dosud neslyšel, jen děvče zřejmě něco rozumělo. Prudce se otočilo a přes rameno pohlédlo na ulici před náspem, jako kdyby odtamtud hrozilo nebezpečí.

Jak se jmenuješ, your name? Leonie se dotkla hrudi a řekla své jméno, potom ukázala na Reithera a vyslovila jeho jméno, dívka však ani nepozvedla pohled, dívala se na desku stolu, na cigarety a zapalovač, potom se opět otočila a pohlédla přes rameno, nahé paže spuštěné podél těla rozechvělé napětím jako běžec před startem. Jak to bude dál, zeptal se Reither, my ji tedy pozveme na večeři, pokud to vůbec chce, nic neříká, kdoví, co chce, samozřejmě chce peníze, co jiného, mám jí tedy teď dát peníze, těch dvacet eur za řetízek? Znovu sáhl pro bankovku, ale dostal znamení: teď ne, počkej ještě, jako kdyby existoval nějaký plán dalšího dění , Leoniin plán na večer ve třech. Číšník přinesl tři talíře, to se k tomu hodilo; každý ještě otřel utěrkou a podíval se na šéfa, jenž stál pod reklamní tabulí restaurace a zřejmě telefonoval, teď se tam zadívala i dívka, jen krátce, vzala řetízek ze stolu a zavěsila si jej kolem krku, pozvedla paže a odhalila podpaží s tmavými chloupky. Tak to vidíš, poznamenal Reither, vůbec nechce ten řetízek prodat. Myslím, že ani nechce nic jíst, chce jenom peníze.

Tak proč tady sedí? U dvou lidí, kteří o ní mluví, proč si to nechá líbit? Protože tady sedět chce. A ne někde stát a žebrat.

Reither sáhl po cigaretách, ne aby hned zase kouřil, spíš aby měl něco v rukou, když už mu chybějí slova. Vytáhl z krabičky cigaretu, ale nechal ji ležet vedle zapalovače jako malou výhrůžku: už žádné otázky, nebo si zapálím. Potom ulomil kousek chleba a položil ho dívce na talíř, jako kdyby opravdu byla dítě, plaché, mlčenlivé, zaražené. Možná také byla jen zamlklá a ne němá, protože hovořila jazykem, o němž nemohla doufat, že mu někdo porozumí. V takovém případě člověk buď neříká vůbec nic, nebo to vyjádří psaním, což je jen jiná forma mlčení – před lety se v nakladatelství objevila mladá žena s listem papíru v ruce, beze slova prošla dvěma místnostmi a připojeným malým knihkupectvím a podala mu ten list s jedinou napsanou větou. Za všechno psaní, které si to označení zaslouží, platí píšící za vinu, a kdo tím něčeho dosáhne, má v sobě vždycky také cosi žalostného! Přečetl si to vestoje, a když vzhlédl, byla mladá žena pryč, už o ní nikdy neslyšel, stěží by dokázal popsat, jak vypadala, zůstala po ní jen tahle věta.

Přinesli kolu, v plechovce ještě zavřené, vsunul prst pod kovový kroužek a trhl nahoru, ale závěr zůstal viset v dóze jako kovový jazýček, vtlačil ho dovnitř, tak hluboko, kam se mu vešel prst, nebyl to zrovna společensky vhodný postup, ale mohl dívce nalít, přisunul před ní sklenici šumící koly, Prosím, tady, napij se, upila doušek, aniž zvedla oči. Tvůj prst, upozornila ho Leonie, krvácíš.

Otvor v plechovce měl ostrý okraj, řízl se vpředu na kloubu a nic necítil, byl to hladký řez, jako když sklouzne nůž; Reither kolem něj ovinul ubrousek, nalil si víno a napil se, vzal si cigaretu. To jsem se jen řízl o plechovku, poznamenal a chtěl si zapálit, ale sáhl po krabičce a podržel ji nad stolem, Chceš taky? Otázka, jako by byli ještě ve dvou, jako před nedávnem, jako kdyby se mluvilo nanejvýš o tom, co může dokonalý večer nejvíc zničit, a Leonie jen zvedla ruku, nechtěla kouřit, zato dívka ano. Poprvé se probrala ze strnulosti, pohnula hlavou směrem ke krabičce a Reither vytřásl cigaretu – určitě byla zvyklá kouřit, tak proč ne. S cigaretou v ruce možná konečně i promluví, řekne, jak se jmenuje a odkud přišla. Chtěl jí z krabičky nabídnout, jak se to obvykle dělá, prosím, posluž si, ale Palmová před ni strčila ruku, Ne, Reithere, ne! Naznačila děvčeti, že nesmí kouřit, už vůbec ne na veřejnosti, ale ani u tohoto stolu, ne se mnou, ne s námi – to gesto bylo skoro malé kázání a Reither zasunul cigaretu zpátky do krabičky. Chce peníze a chce cigaretu, proč jí nedáme, co chce? Zvedl ubrousek ze zraněného prstu, z řezu pořád ještě prosakovala krev, a dívka teď vzhlédla, dokonce se trochu naklonila, jako by chtěla poranění vidět, Reither nevěděl, co má dělat, jestli má ubrousek úplně zvednout a ukázat jí říznutí, což by bylo směšné, podívej, co jsem si udělal, jen aby ses mohla napít koly. Nebo má předstírat, že obvaz z ubrousku je spíš žert při té trošce krve, která z prstu teče, pokud by ovšem měla pro takový žert pochopení, to ale lze těžko předpokládat, když někdo přichází ze země, kde krev je prostě krev a ještě něco znamená, když jeden pro druhého krev prolévá – řada úvah ve chvíli, kdy přinesli jídlo, smažené sardinky a dvakrát grilovanou rybu.

Naklonil se nad stůl, Nech si chutnat – jedna z vět, které byly stěží snesitelné, když je viděl před sebou, ani je nemusel číst, jak mu vyskočily před očima, jako laciný obrázek, a teď měla dokonce odpověď Ty taky v sobě cosi povznášejícího. Řezem po délce hřbetu se pustil do ryby, odklopil na stranu bílé, lesklé maso, oddělil kostru a s hlavou a ocasem ji odložil na talířek k tomu určený. Ale ještě neochutnal, upil doušek vína, aby první sousto ještě trochu oddálil, viděl se, jak tady sedí, jako se ženou a s dcerou, sklenku vína u rtů, před sebou dosud celou porci jídla, večer, noc, krásný, nezasloužený kousek života.

Jez, děvče, na co čekáš? Leonie Palmová rozdělila kopeček sardinek na talíři, aby to vypadalo úpravně. Chceš citron, zeptala se a vzala z okraje talíře půlku citronu a jako by přišlo Ano vymačkala šťávu, děvče konečně začalo jíst, rukama, ne vidličkou, u těch drobných smažených rybiček celkem přijatelné. Majitel přišel znovu ke stolu, přinesl třikrát salát, lhostejně ho položil na stůl, protože pohledem zalétl na ulici, k policejnímu autu, které tam zastavilo, ke dvěma policistům v černém, jimž, jak měl Reith dojem, dal hlavou znamení; vše se odehrálo v několik okamžicích, sotva napíchl na vidličku kousek ryby a děvče v mžiku sebralo cigarety i se zapalovačem a hrst sardinek a vyskočilo ze židle. Kličkovalo mezi stoly a utíkalo z restaurace, policisté se také rozběhli, majitel lokálu něco zavolal a poté se všichni hosté dívali za dívkou, sledovali její úprk tunelem prázdných prodejních stánků a na druhé straně do úzké uličky, kde po několika metrech zmizela ve tmě. Policisté vzdali pronásledování, udýchaně se vrátili k majiteli restaurace, něco jim říkal a jeden z nich se lámanou angličtinou obrátil na Reitha, vysvětloval, že taková děvčata jsou zlodějky, nejlepší je držet se od nich dál – Better stay away, doporučil, byla to rada jim oběma, jemu, že tak lehkovážně zamával z balkonu a ženě v jeho doprovodu, jež se nyní zabývala rybou, ale nedařilo se jí oddělit kosti od masa. Leonie se třásla.

Jak dlouho už to nezažil, roztřesené ruce u dospělé ženy, ani mladé, ani staré, ani jinak oslabené, trpící abstinenčními příznaky nebo zachvácené panikou, ne, u ženy, jež s ním seděla u stolu, ve vlahém vzduchu u večeře s filmovou kulisou, jakou si člověk vysní, a ruce porcující rybu se třásly, jako kdyby teprve teď zabíjely a nemohly proti tomu nic dělat. Veden spíše citem než myšlenkou sáhl přes stůl, lehce sevřel ruku s nožem a držel ji, až chvění zvolna ustalo. Nenech rybu vychladnout, promluvil na ni a dolil jí víno.

Jedli a pili, chvíli se u stolu nedělo nic jiného; Reither sňal z prstu ubrousek, drobný řez už pokrýval stroupek. Každou chvilku se na něj podíval, jako by mohl hojení sledovat, a když byly talíře prázdné, Leonie mu ranku dokonce pofoukala. Ten hospodský by zasloužil pár facek, prohlásila a jako oznámení takového fackovacího potrestání se náhle ozvalo pískání flétny a plechově znějící tuš. Muzikantské trio přicházelo tunelem, kudy děvče uteklo, jeden měl činely, druhý tahací harmoniku, třetí, mladík v kroji, oběma rukama držel malou flétnu nebo píšťalu a blížil se tanečním krokem v rytmu jasných, radostných tónů. Trojice se seřadila za sebe, mládenec v čele, husím pochodem procházeli mezi stoly a hráli něco, o čem si člověk myslel, že už to kdysi slyšel, když byl dítě a od té doby ne, jako pohádka z pradávných časů, z níž se náhle objeví střípek, třpytivý a ostrý jak nůž. Reither mávl na majitele a naznačil, že chce zaplatit, Půjdeme, jsem unavený, vysvětlil, třebaže únava spočívala spíš jen v těch dvou malátných slovech, jsem unavený, a ve skutečnosti ho vyčerpávala bolestná bdělost, jako kdyby ho zburcovala hudba, ty střípky melodie. Vytáhl z kapsy košile kartu – zítra musí vybrat peníze, nejpozději zítra si musí koupit také kalhoty, nejen boty; a zítra musí vědět, co bude pozítří, jak to půjde dál, ta chyba od samého začátku: Už u Achenského jezera nebylo cesty zpátky. Majitel přišel s účtem. Ani cent spropitného, když už ho nezfackujeme, nařídila Leonie Palmová, ta věta byla proti víru hudby, Reither udělal, co bylo třeba, aby mohli odejít, když trio ještě kráčelo husím pochodem a ten s flétnou byl faun.

Související