K otázce identity. František Gellner jako Žid i antisemita

Ohledání otázky

 

Žid a antisemita?

Začali jsme knihu o Františku Gellnerovi konstatováním, že jsou texty tohoto autora, které zná v českém prostředí velmi mnoho čtenářů třeba i zpaměti. Existuje však i podoba autora, která zase tak příliš obecně známá není, i když je občas na okraj zmíněna. Je to Gellner, který v dobách svých publicistických počátků v Novém kultu ve svém článku „Židovská otázka“ vede nevybíravě protižidovskou filipiku a uzavře ji nakonec bohorovným tvrzením, že na zvěstech o židovské rituální vraždě jistě něco musí být. A je to také Gellner, který bude později v Lidových novinách s gustem denunciovat některé politické figury místní scény tím, že je zobrazí s „typicky židovským profilem“, jak jej známe z dobových karikatur. Týkat se to bude nejen jeho vlastního strýce, který pocházel stejně jako Gellner sám z židovské rodiny, ale také třeba křesťanského sociála Jana Šrámka, kterého s židovstvím spojovala snad jen jeho vlastní antisemitská rétorika. Vnucují se v těchto souvislostech jistě mnohé otázky. Například jaké místo měla tvorba takových prací v Gellnerově světonázoru? Jak se vztahovala k jeho prožívání vlastní identity a k jeho kořenům v židovské rodině? A jak tyto práce korespondovaly s dobou, do níž promlouvaly? Téma je to jistě komplikované, pokusíme se je na následujících stránkách rozplést snad alespoň poněkud.

Co s antisemitismem?

Gellnerův antisemitismus představuje v literatuře o Františku Gellnerovi téma tradiční, sahající svými počátky ke vzpomínkovým textům Arnošta Heinricha1 a Stanislava Kostky Neumanna2; je nicméně zajímavé, jak málo skutečně nového bylo od zveřejnění těchto textů do debaty nad tématem vneseno. Setkáváme se zde obvykle s tendencemi, jež jsou typické pro převládající hodnocení protižidovských projevů v českém prostředí přelomu 19. a 20. století obecně — je potřeba se s nimi vypořádat buď tím, že je morálně odsoudíme, anebo a ještě lépe je třeba jejich původce vyvinit vynalezením nějaké omluvy (časté je zejména odkázání na všeobecnou rozšířenost takových projevů a jejich usouvztažnění s vyhrocením česko-německého nacionálního soupeření v Českých zemích na konci století).

U Gellnera se takovým omluvným odůvodněním jeho projevů namířených proti Židům stalo zejména poukázání na jeho národní a sociální cítění. Posun od jednoho přístupu k druhému je přítomen už v Neumannových vzpomínkových článcích. V textu z přelomu let 1927 a 1928 je Gellnerův antisemitismus s morální distancí konstatován:

Drobné vzpomínky: […] jak jsem se s ním [tj. Gellnerem — pozn. L. K.] hádával o antisemitism… Sám, Žid bez vyznání, byl antisemitou dosti zatvrzelým, třebaže v mezích svého dobráckého racionalismu.3

V listopadu 1928 už se samo označení antisemitismus relativizuje uvozovkami a pro přítelův postoj se shledávají důvody a omluvy:

Kuriozitou Gellnerova racionalismu byl jeho „antisemitism“. Nebyl to antisemitism skutečný, antisemitism klerikálů a nacionalistů nebo rasových teoretiků. Byl to soubor oprávněných celkem námitek hospodářského, sociálního a kulturního rázu proti „nejkonzervativnější sektě Evropy“, která se tváří liberálně, ale liberální je toliko k sobě. Tento „antisemitism“ zastavoval se u vykořisťovaných proletářů židovských, byl to tedy jen jakýsi zrakový klam, který třídní necnosti a zločiny Židovstva bohatého a vládnoucího viděl příliš blízko a ve velkém formátu, a necnosti a zločiny čistě árijských soudruhů židovských kapitalistů neviděl přitom zároveň, po jejich boku, v těsné souvislosti. Byl to zrakový klam spravedlivého Žida.4

Toto Neumannovo hodnocení a zdůvodnění Gellnerových názorů je velmi zajímavé — ne tolik proto, že by je opravdu vysvětlovalo, ale proto, že je svým způsobem napojeno na původní zdroje rétoriky některých Gellnerových „výroků proti Židům“. Navíc Neumann ve svém textu zamlčuje velmi těsné vazby, jež minimálně stať „Židovská otázka“, patrně v tomto ohledu vůbec nejproblematičtější Gellnerův text, měla na kontext Neumannova časopisu Nový kult, v němž také byla publikována, a jmenovitě zejména na texty Neumanna samotného ze stejného období. Neumannovu argumentaci tak lze číst také jako zpětné sebeprojektující omluvné zdůvodnění rovněž svých vlastních výroků, jež si, jak ještě uvidíme, s těmi Gellnerovými co do ostrosti nijak nezadají.

Zároveň právě Neumann ve stejných vzpomínkových textech Gellnerův židovský původ několikrát cíleně připomíná a pracuje s tímto tématem jako s elementem zcizujícím, jakoby vydělujícím zcela neodvratně vzpomínaného ze společenství ostatních. Vzniká tak značně paradoxní situace: Gellnerovi, který byl kolem svých dvaceti let věku ochoten se — mimo jiné i v souladu s Neumannovými postoji — asimilovat třeba až k majoritně přijatelné rétorice antisemitismu, tentýž Neumann připomíná jeho rasový původ jako nepřekročitelnou danost „krve“, jež měla údajně formovat zásadní rysy Gellnerova charakteru:

Měli jsme se s Františkem Gellnerem rádi navzájem. Ani trochu o tom nepochybuji. Ale byla mezi námi jakási distanc, rasová rozdílnost takřka [zvýraznila L. K.] — nemohu říci nepříjemná.5

Jsem přesvědčen, že touhy Gellnerova mládí nebyly pouhými zelenými touhami všech probudilejších mládenců a panen, nýbrž hlasem cizí krve [zvýraznila L. K.], která těžce aklimatizovala se ve středoevropské všednosti. Tento mladý, sličný, ztepilý Žid nenesl v sobě žalostných stop ghetta: spíše po africkém slunci toužila jeho krev a všude, od Vídně až do Paříže, bylo jí zima. […] Skeptický racionalism Gellnerův rázu dosti primitivního, ale velmi houževnaté povahy, snad jeden důsledek jeho židovského původu [zvýraznila L. K.], byl v jistém smyslu jeho neštěstím.6

Na Neumanna, jakožto Gellnerova přímého pamětníka, přítele, a z toho titulu „znalce“ jeho osobnosti, se budou odvolávat pozdější literární historici, kteří se budou chtít pokusit o totéž: tj. aniž by bylo potřeba některé jeho texty zamlčovat, zbavit Gellnera nálepky antisemity,7 případně jeho protižidovské texty vůbec legitimizovat. Takto s tématem zachází například František Buriánek8 nebo Alexej Mikulášek ve své monografii věnované tématu antisemitismu v české literatuře. Posledně jmenovaný při obraně Gellnera i Neumanna před antisemitskou nálepkou používá Neumannovo vlastní taktické zdůvodnění — nad Neumannovými a Gellnerovými výroky v Novém kultu Mikulášek shrnuje:

Označujeme-li tyto projevy jako (radikální) antisemitismus, nelze přehlížet, že rozlišují autoři zásadně mezi MY (v Neumannově případě k třídně vymezenému MY přistupují logicky „židovští proletáři“) a ONI (např. židovský kapitál, obchod, fanatický rabinismus jako staronová forma klerikalismu u Gellnera). Pojem „Žid“ tak nabývá specifického obsahu — nejde o označení pro národ, rasu, vyzná ní, ale o synekdochické pojmenování. Z dnešního hlediska se jedná na první pohled o soudy antisemitské, byť nekoncepčně, jakoby „nedotaženě“ nebo „nedůsledně“. Ve skutečnosti jsou to však historicky zvýznamněné šifry, symboly, projev jakéhosi metaforicko-abstraktního jazyka s vlastní sémantikou.9

Do konglomerátu této argumentace je pak někdy ještě ke Gellnerově morálnímu zisku — a zároveň k ještě většímu rozmlžení otázky — přibíráno téma zobrazování prostředí drobných židovských obchodníků v Gellnerových povídkách tištěných v Lidových novinách. Mezi nimi je pak zvláště ceněna povídka Přemysl Otakar a nevinná panna, tematizující tragickou komplikovanost asimilace.10

Z takto nastoleného diskurzu pak vyčnívá zejména hodnocení Gellnerova vrstevníka a významného iniciátora zkoumání židovských témat v české i německé literatuře Oskara Donatha. Ten má při své analýze vztahu původem židovského spisovatele k Židovstvu z pochopitelných příčin daleko k tomu, aby Gellnera za jeho protižidovské výroky omlouval; jako projev Gellnerova antisemitismu je ovšem v Donathově textu pro změnu považováno možná víc, než by bylo nezbytně nutné.11

 


1 Heinrich, Arnošt: Politik, antisemita, rváč a ledacos. Lidové noviny 34, 1926, č. 613, 6. 12. (ráno), s. 1. 

2 Neumann, Stanislav Kostka: O Františku Gellnerovi. Literární rozhledy 12, 1927—1928, č. 3, prosinec 1927, s. 71—72; č. 4, leden 1928, s. 181—182; týž: František Gellner. Úvodní slovo k večeru jeho poezie, jejž uspořádal Kmen v Umělecké besedě. Rozpravy Aventina 4, 1928—1929, č. 10, listopad 1928, s. 95—96. Oba texty byly následně převzaty do Neumannových memoárů (1. vydání: Vzpomínky I. Fr. Borový, Praha 1931). Citace dotčených pasáží viz níže.
3 Neumann, Stanislav Kostka: O Františku Gellnerovi. Literární rozhledy 12, 1927—1928, č. 3, prosinec 1927, s. 71—72; č. 4, leden 1928, s. 181—182.
4 Neumann, Stanislav Kostka: František Gellner. Úvodní slovo k večeru jeho poezie, jejž uspořádal Kmen v Umělecké besedě. Rozpravy Aventina 4, 1928—1929, č. 10, listopad 1928, s. 95—96.
5 Neumann, Stanislav Kostka: O Františku Gellnerovi. Literární rozhledy 12, 1927—1928, č. 3, prosinec 1927, s. 71—72, cit. s. 72.
6 Neumann, Stanislav Kostka: František Gellner. Úvodní slovo k večeru jeho poezie, jejž uspořádal Kmen v Umělecké besedě. Rozpravy Aventina 4, 1928—1929, č. 10, s. 95—96, cit. s. 96.
7 Pokud jev ovšem budou vůbec pociťovat jako problém. Třeba pro Hýska je Gellnerův antisemitismus důkazem pravověrného národovectví a zároveň osvobození se od předsudků vlastní rasy (sic!): „Z pozdějších fejetonů vidíme, jak v Paříži z anarchisty uzrával v nacionalistu; měl otevřené oči i srdce, neboť byl malíř i básník a k tomu se hned v literárních počátcích osvobodil od bolestínských předsudků své rasy i pokrokářství: Žid Gellner byl antisemitou nejen svým cítěním, nýbrž i jako básník […]“ — Hýsek, Miloslav: František Gellner. In Gellner, František: Přístav manželství — Potulný národ — Fejetony (Spisy Františka Gellnera III). Ed. Miloslav Hýsek. Fr. Borový, Praha 1928, s. 435—450.
8 Srov. Buriánek, František: Úvod. In Gellner, František: Z díla Františka Gellnera. Ed. František Buriánek. Československý spisovatel, Praha 1952, s. 5—22; týž: František Gellner. In týž: Bezruč — Toman — Gellner — Šrámek. Studie o básnících počátku našeho věku. Československý spisovatel, Praha 1955, s. 151—192 (zde dokonce s přímým schválením těchto názorů).
9 Mikulášek, Alexej: Antisemitismus v české literatuře 19. a 20. století. Teoretická a historická studie. Votobia, Praha 2000, s. 93.
10 Srov. Mourková, Jarmila: Gellnerova próza ve vztahu k tvorbě jeho generačních druhů. In táž: Buřiči a občané. K zápasům o „nové umění“ v letech 1900—1918. Československý spisovatel, Praha 1988, s. 38—57, či Gejgušová, Ivana: Problematika židovství. In táž: František Gellner prozaik a publicista. Ostravská univerzita v Ostravě, Ostrava 2007, s. 48—56. Povídka byla publikována v Lidových novinách 21, 1913, č. 251, 14. 9. (ráno), s. 1—3.
11 Donath, Oskar: František Gellner. In týž: Židé a židovství v české literatuře 19. a 20. století II. Od Jaroslava Vrchlického do doby přítomné. Oskar Donath, Brno 1930, s. 229—237.

Související