Pirát je jedinec nespokojený. Prostor, který mu společnost a bohové vymezili, připadá jeho osobnosti úzký, hnusný, nepohodlný. Na několik prchavých let se mu přizpůsobí, jenže pak to všechno šmahem zavrhne a odmítne se na té komedii dál podílet. Sbalí si fidlátka, sestoupí z hor v Kappadokii, ve Skotsku nebo v Norsku a dorazí k pobřeží. Buď se tam zmocní jedné z kotvících lodí, anebo se na ni dá naverbovat jiným lupičem a vypluje na moře.

Nespokojenců jsou však mezi lidmi zástupy, přičemž ne všichni si hledají loď. Většina jich zůstane doživotně připoutaná k farmě, ke svému brlohu nebo domu na venkově – k tomuto živočišnému druhu náležíme my všichni vespolek. Je to druh zasmušilý, fádní a závistivý, představivost není jeho silnou stránkou a štědrost jakbysmet. Tak třeba dnešní populista Poujade představuje vynikající příklad: samé kavárenské zevlování, plky a glosátorství. Je to měkká a ospalá vzpoura – na svět sice ustavičně nadává, ale zároveň využívá veškerých dobových vymožeností. To na opačném konci nespokojenosti se zjevují ušlechtilejší postavy. Vztek, jenž v nich vře, je tak silný a krvácející rána bývá natolik bolestivá, že už si se skuhráním nevystačí. Nevyhovující společnost nahrazují společností spravedlivou.

Kniha

Gilles Lapouge

Piráti – Námořní lupiči, flibustýři, bukanýři a jiní mořští gézové 

2017, Nakladatelství Pulchra, přeložil Lubomír Martínek, 240 stran, 299 korun

Mezi těmito dvěma póly – mezi Poujadeovým kafráním a leninskou revolucí – se nachází rozlehlý prostor coby sídlo revolty. V tomto přelidněném teritoriu se pohybují i piráti. Potkávají zde jiné bandy vyděděnců: anarchisty s jejich bombami, markýze de Sada s jeho býkovcem a pouty, mafiány s jejich parabellami, Fouriera s jeho zákony, Malatestu, Spartaka, Bonnota. Neházejme však všechny vzbouřence do jednoho pytle, protože v téhle společnosti představují piráti onačejší složku. Námořníci z Kronštatu možná věděli, že jejich boj je předem ztracený, a přesto bojovali s vírou v konečné vítězství; a když padli, domnívali se, že jejich oběť nepřijde vniveč. Nespokojují se s tím, že otřesou šachovnicí, dokonce se zapřísahají, že změní pravidla. Tento rys je přibližuje revolucionářům – z jejich řad je naopak vyděluje technická neschopnost, značná nesoudnost a všudypřítomná smůla.

Pirát nám připadá radikálnější a jeho vzpoura se jeví beznadějnější. Je to protest zoufalého srdce, které už nic neočekává. Jde o jedince natolik zbaveného ješitnosti, že se nepokouší vtisknout smysl ani své smrti. Popadne šachovnici a rozmlátí ji napadrť, ale ani ho nenapadne vyrobit jinou. Už toto pohrdání, už tento chladný běs naznačuje, že onou mušketou míří na cíl skrytý mimo dosah smrtelníků, patrně někde na výsostech, kde sídlí sám Bůh. Vzdal se tudíž lidské hry – a pokud i nadále posouvá figurkami, nemíní nikomu prozradit, podle jakých pravidel hraje. Nanejvýš se svěří svým stejně zkoušeným kumpánům, s nimiž uzavřel dohodu. V tom spočívá zásadní rozdíl mezi pirátem a anarchistou. První seká hlavy mohutným mečem, který má neustále po ruce, a to se zanícením příznačným pro současného rockera, kdežto druhý zapaluje doutnáky bomb, veden svatým odhodláním památné bojovnice Louisy Michelové. Tato gesta však nemají tutéž váhu – musíme je převážit za pomoci daleko přesnějšího aparátu.

Jen málo výzev v životě je tak evidentních jako revolta. Rozpolcuje vědomí vedví: dílem se skládá z touhy, dílem ze znechucení – je tedy obrazem minulosti a budoucnosti. Touha nás zavádí do světa, o němž náš rebel sní, avšak znechucení nepůsobí o nic méně výmluvně. Z onoho šepotu zaznívá dvojitá řeč odrážející nejen sveřepé srdce vzbouřencovo, nýbrž i bradavice své doby. „Řekni mi, kdo jsi, a já ti povím, koho nenávidíš.“ To sdělení však můžeme číst i opačně: „Pověz mi, koho nenávidíš, a já ti řeknu, kdo jsi.“

Spílání kazatele Savonaroly můžeme nahlédnout dvojím způsobem. Připomínají čistý a nemilosrdný svět, po němž tento odbojný Florenťan prahl, a zároveň vypovídají o hloubce papežské nízkosti, o zdobnosti církve, o jejím morovém zápachu i vnitřních rozporech. A když si Abélard sebere svých pět švestek a přenese je na horu svaté Jenovéfy, nespokojí se s tím, že vynalezne moderní univerzitu. Svým rozletem dává současně přihlížejícím na vědomí, jakým způsobem kanovníci zašantročovali pravdu. Tyto úvahy mají jeden důsledek: každá revolta osvětluje jeden historický okamžik. Je mu podřízena – je jím spoutána, přestože mu oponuje. Funguje pouze v určité společnosti, v určité časové a prostorové správní jednotce. Rozumí se samosebou, že požadavky takové revolty přesahují hranice doby, v níž se odehrává a v níž vytrvale zmítá člověkem-rebelem, jenž stanul ve středu tohoto snažení, a přitom utkvívají v určitém typu krajiny, který je vlastní danému století i dané zemi. Je to právě tato krajina, jejíž nádech a přízvuk konkrétní protestní snaha přebírá, ačkoli se s nimi ve skutečnosti snaží skoncovat. V tomto smyslu slova lze tedy revoltu považovat za jednu z možných interpretací historie.

ato námořní lupiči jsou osoby méně výmluvné: jen si zkuste udělat představu o svinstvech společnosti čistě z pohledu na posádky jejich lodí, jak defilují před vaším lorňonem! Jak by takový chumel chlápků, ať už jsou původu fénického nebo severoamerického, dokázal sdílet jeden a tentýž hněv? Tím spíš, že jejich vzpoura se odehrává nezávisle na dané době, navíc na všemožných místech, a to proti všem občanským zákoníkům a obecným pravidlům. Nezáleží na tom, zda je pirátův úděl snesitelný, či rovnou bídný, protože dotyčný jím bude vždy nějakým způsobem zasažen nebo zraněn. Rozkrájejte se klidně na kousíčky, poskytněte těm raubířům útulné hnízdečko, nabídněte jim inspirativní světlo starého Řecka nebo přísnost reformace, římskou kázeň, alexandrijský zmatek, kultivovanou čínskou složitost – nic z toho nepomůže, jelikož pirát za všech okolností zosobňuje bytost rozběsněnou. Vždycky najde způsob, jak dát průchod vzteku, a život ve všech projevech mu připadá nesnesitelný. Každá polis ztělesňuje v jeho očích dýku vraženou do srdce.

Zjištění, že pirátská revolta nalézá v každé formě lidského soužití otýpku slámy, která se dá zapálit, dokumentuje jistou zásadní odlišnost. Takový lupič může předstírat, že nenávidí dobové poměry, že zvrací nad královskou nebo šéfovskou autoritou, že zkrátka nesnáší epochu, která ho tak svírá – jenže to vše je z jeho strany šalba a mámení. Jeho skuteční nepřátelé se nacházejí jinde a použitá lest pouze naznačuje míru vzdálenosti, která ho od běhu dějin dělí. A pokud tou historií prochází, pak nanejvýš jako náměsíčník po střeše. Nefascinují ho však střechy, nýbrž závrať. Mimochodem i způsob, jakým vyzobává třešničky z jiných druhů revolty, bývá neméně výmluvný. Postupně a ryze podle svých potřeb se projevuje tu jako nihilista, tady zase jako anarchista, bývá podle potřeby agnostikem či vyznavačem ďábla, andělem i bestií. Nic z toho nemá valný význam, protože tyto kategorie mu slouží pouze jako úkryty. V jejich bezpečí vede naprosto odlišný boj. Navléká si na sebe ten či onen háv podobně, jako se rak poustevník souká do ulity, nicméně barva škeble není rozhodující – určující je cesta, kterou hodlá naplnit.

Když se muž pohádá se ženou, bývá to vcelku banální záležitost projevující se například hašteřením nebo předhazováním dosud tutlaných výčitek. Když však žena otravuje život Francisi Verneymu – jednomu z vlivných mužů z dob panování Alžběty I. –, vydá se tento dobrý muž na moře, zmasakruje všechny Angličany, jež se mu cestou podaří zajmout, a prohlásí se za Turka usedlého v Alžíru. Za časů Ludvíka XIV. jistý pan de Grammont zabije při souboji milence své ženy, poté prchá do přístavu, zmocní se lodě a odjede vydrancovat mexický přístav Veracruz. Monbars, spadající do téže doby i společenské vrstvy, si ve škole přečte, že Španělé byli na indiány velice zlí. Je to mládenec citlivého založení, a tak odjede na Antily, kde sám sebe překřtí na Vyhlazovače a začne ty utiskovatele kosit. Jiný hoch se zas v lavici ukrutně nudí; jeho spolužáci rovněž, ale ti se aspoň rozptylují pošilháváním po děvčatech. On má ale jiné spády. A protože miluje mapy a všemožné plánky, vyrazí na karibský ostrov Tortuga a tam si libuje v krvi divokých prasat. Jistý Williams pásl v sedmnáctém století ovce ve Walesu, což je mírumilovná činnost, nicméně dotyčný z té zkušenosti usoudil, že je třeba odjet na Madagaskar, loupit a násilnit.

Z řečeného vysvítá, že pirát na motivace příliš nehledí. Nemá rád zvažování pro a proti, kdežto zbylí rebelové dospívají k odluce od společnosti po dlouhých úvahách a debatách. Jejich vzpoura se stává pouhou replikou otázek, které jim společnost klade, zatímco pirát jedná mnohem pohotověji. Dalo by se prohlásit, že vzpoura v něm roste zároveň s průduškami novorozeněte, nebo možná kvasí dokonce už v neblahém matčině lůně. Rodí se k ní připravený – ozbrojený od hlavy k patě. Revolta ho tedy plně určuje a mísí se s celou jeho bytostí.

Všechno se děje tak, jako by budoucí lupič už v sobě nosil jakousi dutinu, určitý zárodek očekávání, do něhož bude jednoho dne vzpourou nevyhnutelně stržen. Už od dětství dělá, co může, aby co nejrychleji překonal prostor, který ho dosud dělí od pobřeží, na němž si s ním osud sjednal schůzku. Jeho mozek je jako soudek s prachem – sebemenší jiskřička ho odpálí. Na roznětce přitom vůbec nezáleží: může ji ztělesňovat jízlivost dámy, nespravedlnost nadřízeného či zlovůle státního úředníka. Bez obav se vsaďme, že i kdyby byla paní Verneyová partnerkou snesitelnější, beztak by si její choť našel vhodnou záminku někde jinde, ve svém okolí, v práci nebo v melancholickém rozpoložení. Lze tedy shrnout, že taková revolta na rozdíl od nepřeberného zástupu ostatních případů vypovídá spíš o pirátovi než o společnosti, v níž přišel na svět.

Z toho vyplývá, že námořní vzpoura je zatížena spíš osudem než svobodomyslností. Flibustýr se nerozhoduje, on se pouze sklání před silou. Jeho běs se jeví jako následek údělu, nikoli vnitřního rozhodnutí – jenže souvislosti mezi pojmy „povinnost“ a „svoboda“ vyznívají už delší dobu poněkud zmateně. Ve vleklé bitce, kterou spolu vedou, je zapotřebí bystrého oka, aby si pozorovatel ujasnil, kdo se kde v daný okamžik nalézá. I z tohoto hlediska nabízí pirát skvělý příklad. Svoboda a úděl se v jeho srdci natolik promíchaly, až to budí zdání, jako by spolu hrály na slepou bábu. Pokud se totiž nemýlí tvrzení, že pirátský běs nabral odstín nevyhnutelnosti, kam ho tahle nevyhnutelnost zavádí? K přístavu, poněvadž přístav se otevírá moři jakožto příslibu svobody, v níž bude tento jedinec už brzy uzavřen. Takže v souhrnu docházíme k následující zvláštnosti: údělem piráta je zmocnit se svobody, která se poté změní v osudovost.

V tomto bodě se patrně shodneme, že pirát uniká zákonům psychologie, sociologie i politiky. Důvody jeho vzpoury se drobí. Shlukují se v mračna – avšak jak pod tolika protichůdnými vzteky rozeznat společného původce, neřkuli pachatele? Pravidlo tu vyslovit nelze, ledaže bychom sestoupili do hlubších chodeb a dobrali se zapomenuté roviny vědomí oněch vzbouřenců.

Související