Prolog
Chaos
Březen 1976

 

R2-D2 odmítal fungovat.

Od droida to nebyla tvrdohlavost – rys, pro který si tu postavu oblíbily miliony fanoušků Star Wars po celém světě. Skutečnost byla taková, že první den natáčení v tuniské poušti, 22. března 1976 ráno, R2-D2 zkrátka nefungoval. Měl totiž vybité baterie.

Malý droid nebyl jediný, který měl problém. Několik dalších, ovládaných dálkově členy štábu stojícími těsně mimo záběr filmových kamer, se rovněž chovalo nevyzpytatelně. Někteří upadli, část se jich ani nepohnula, a další se dokonce nechali ovlivnit signály arabských rozhlasových stanic, šířícími se v ploché pouštní krajině, a bezhlavě se řítili po písku nebo do sebe vzájemně naráželi. „Roboti se zbláznili, třískali jeden do druhého, padali a rozbíjeli se,“ vyprávěl Mark Hamill, čtyřiadvacetiletý herec v roli hrdiny Luka Skywalkera. „Trvalo hodiny dát je zase do pořádku.“1

Režisér filmu, zadumaný vousatý jednatřicetiletý Kaliforňan jménem George Lucas, prostě vyčkával. Pokud nějaký robot fungoval podle očekávání, třeba jen na chvíli, Lucas natočil co nejvíc záběrů, než se droid zase zadrhl. Jindy nechal nefungující jednotku táhnout skrytým drátem, dokud drát nepraskl nebo se droid nepřekotil. Už na tom nezáleželo. Lucas všechno hodlal vyřešit ve střižně. Tam to měl stejně nejradši, na rozdíl od mžourání do kamery uprostřed pouště.

Kniha

Brian Jay Jones

George Lucas

2017, Nakladatelství Paseka, přeložili Michal Prokop a Jan Kalandra, 560 stran, 499 korun

Byl to první ze čtyřiaosmdesáti dlouhých a vyčerpávajících natáčecích dnů Star Wars – o celých dvacet dnů víc, než bylo v plánu. A natáčení se v podstatě od samého začátku vyvíjelo katastrofálně. „Měl jsem z toho všeho pořádnou depresi,“ řekl Lucas.2

Lucasovo rozladění zčásti pramenilo z pocitu, že již ztratil kontrolu nad svým vlastním filmem. Kladl to za vinu skoupým ředitelům společnosti 20th Century Fox, kteří neustále kontrolovali výdaje a upírali mu peníze, které potřeboval, aby všechno udržel v chodu. Vedení Foxu však bylo skeptické a tvrdilo, že science fiction je mrtvý žánr a že nezbytné rekvizity, kostýmy a zvláštní efekty jsou moc drahé. Studio bylo toho názoru, že Lucas vystačí se seškrtaným rozpočtem a problémy s roboty může řešit za pochodu. „Problém byl čistě v tom, že Fox nepřidal peníze, dokud nebylo pozdě,“ zuřil Lucas. „Každý den jsme kvůli těm robotům ztratili zhruba hodinu a nepřišli bychom o tolik času, kdybychom dostali dalších šest týdnů, abychom je dokončili, vyzkoušeli a rozchodili, ještě než začneme.“3

Potíže nebyly jen s dálkově ovládanými roboty. Anthony Daniels, klasicky školený britský herec obsazený do role protokolárního droida C-3PO, trpěl v nepadnoucím blyštivém kostýmu ze zlatavého plastu a příliš toho neviděl ani neslyšel. Při každém pohybu ho něco šťouchlo nebo řízlo – stěžoval si, že byl „samá jizva a škrábanec“ –, a když upadl, což se mu stávalo často, mohl jen čekat, až si toho někdo ze štábu všimne a pomůže mu na nohy.4 Během prvního týdne natáčení si Daniels zoufal, že film nedokončí ve zdraví. „Bylo velmi, velmi těžké uvést věci do pohybu,“ vzpomínal Lucas. „Pravda je taková, že roboti vůbec nefungovali. S C-3PO byly hrozné potíže. ... Nedařilo se mi zařídit, aby R2-D2 ujel víc než pár desítek centimetrů, než do něčeho narazil. ... Všechno to byly prototypy. ... Jé, postavíme tohle – nemáme peníze, ale ono to nějak dopadne. Jenomže nic nedopadlo.“5 Lucas se zapřisáhl, že už nikdy nesvěří kontrolu nad svými filmy ředitelům studia. Co o filmování vlastně vědí? „Bez přemýšlení nařizují lidem, co mají dělat,“ stěžoval si Lucas. „Dřív nebo později je napadne, že o natáčení filmů vědí víc než režiséři. Šéfové studií. Nemůžete s nimi bojovat, protože to oni mají peníze.“6

Pokud Star Wars uspějí, jedna věc se rozhodně změní: peníze bude mít pod palcem on.

Existovaly však věci, které zkrátka ovládat nemohl, i když by si to přál sebevíc. Například nepředvídatelné tuniské počasí produkci nijak neusnadňovalo. Během prvního týdne natáčení se v údolí Nefta spustil první déšť po sedmi letech a pršelo čtyři dny. Vybavení a vozidla se bořily do bláta, až s jejich vytažením musela pomoci tuniská armáda. Ráno bývala zima a v poledne vedro, takže Lucas většinou začínal den v hnědém plášti a při nahlížení do hledáčku kamery zasouval ruce hluboko do kapes, a jak slunce stoupalo po obloze, shodil plášť, nasadil tmavé brýle a řídil herce v kostkované pracovní košili a baseballové čepici stažené hluboko do čela. Když zrovna nepršelo, zvedl se prudký vítr, rozfoukal scénu, rozbil pásové vozidlo zvané sandcrawler a podle vzpomínek jednoho člena štábu odnesl kulisy „na půl cesty do Alžírska“.7

A zdálo se, že písek se dostane všude. Bodal v očích, odíral kůži a pronikl do téměř každé štěrbiny a záhybu. Ačkoli Lucas balil kamery Panavision do igelitových fólií, aby jim vítr a písek neublížily, čočka na jedné z nich byla skoro zničená. Trápily ho potíže s vybavením i obyčejná smůla. Vzplanulo nákladní auto a oheň poškodil několik robotů. Když náklaďáky vypověděly službu, Lucas převážel věci na oslech.

Po prvních dvou týdnech natáčení byl Lucas vyčerpaný. Kvůli neustálým zpožděním, způsobeným nepřízní počasí, porouchanými droidy a nepadnoucími kostýmy, natočil zhruba jen dvě třetiny toho, co měl v plánu – a nebyl s tím spokojený. „Kvůli všem těm komplikacím jsme pořád něco škrtali,“ vyprávěl Lucas, „a nepředpokládal jsem, že to dopadne dobře.“ Byl tak rozrušený, že dokonce vynechal večírek, který sám pořádal, když skončilo natáčení v Tunisku. Zavřel se v hotelovém pokoji a utápěl se ve svém neštěstí. „V téhle fázi jsem byl opravdu sklíčený, protože nic nedopadlo dobře,“ vzdychl. „Všechno se podělalo. Byl jsem zoufale nešťastný.“8

Něco málo přes rok před chystaným uvedením do kin byl projekt Star Wars v hrozném stavu a zdálo se, že pokud film vůbec kdy spatří světlo světa, bude příšerný.

Tím si byl Lucas jistý.

 

ČÁST I
Ďáblík kost a kůže
1944–1962

 

George Lucas odjakživa miloval vyprávění o vítězících outsiderech – a čím pozoruhodnější a nečekanější vítězství, tím lépe. Lucas si rád představoval, že mezi jeho předky se vyskytoval triumfující černý kůň, „nějaký zločinec nebo někdo, koho vyhnali z Anglie nebo Francie“, jak vyprávěl jednomu novináři. Není však žádným tajemstvím, že rád působí tajemně. Má to prakticky v krvi. „Moje rodina přišla odnikud,“ uvedl jednou. „Nikdo neví, odkud pocházíme.“1

Jako příslušník čtvrté generace obyvatel severní Kalifornie měl Lucas lepší přehled o svých předcích než většina Američanů a kořeny jeho rodiny se dají vysledovat hluboko do půdy Modesta v Kalifornii a klikatí se přes Arkansas, Illinois a Virginii téměř století před Americkou revoluci. Avšak Lucas prohlásil, že „to je všechno“, a dál nepátral. Nezáleželo na tom, jestli je potomkem koloniálních farmářů nebo zedníků, a ohlížení se do minulosti nebyl jeho styl. „Pořád tak nějak žiju pro zítřek, ať v dobrém, nebo ve špatném,“ prohlásil. „Je to moje osobní zvláštnost.“2 Jednou věcí si ale byl jistý. „Je skvělé nenarodit se jako princ,“ poznamenal jednou. „Vážím si toho. Opravdu věřím v tuto zemi a v to, že můžete dokázat cokoli, pokud se na to soustředíte.“3

Soustředění. Právě to by nejspíš doporučil George Lucas starší – Lucasův maloměstský metodistický otec. A patrně to také učinil, přičemž přísně zamával prstem synovi před obličejem. George Lucas st., jak ho později popsal jeho syn, „byl velice staromódní chlapík... klasický obchodník z malého města, jakého vídáte ve filmech“.4 Jako majitel nejúspěšnějšího obchodu s kancelářskými potřebami v Modestu – a rovněž předseda místní komory maloobchodních prodejců – byl George Lucas st. důstojný a konzervativní muž a pilíř obce. A pilně pracoval – soustředil se – skoro celý život.

George Walton Lucas st. se narodil v roce 1913 v Latonu v Kalifornii – tehdy i nyní malé tečce na mapě jižně od Fresna – jako jediný syn v houfu dcer Waltona a Maud Lucasových. Walton, dělník z ropných polí, byl diabetik a v roce 1928, kdy George starší dosáhl věku patnácti let, zemřel na komplikace spojené s touto nemocí – která pak přeskočila jednu generaci na Waltonova slavného vnuka. Během jednoho roku po Waltonově smrti se Maud s Georgem starším a jeho starší sestrou Eileen dvakrát přestěhovala, nejprve do nedalekého Fresna a pak o sto padesát kilometrů severněji údolím řeky San Joaquin do Modesta, kde George starší prožil zbytek života.

Modesto vzniklo v roce 1870 mezi pšeničnými lány kolem řeky Tuolumne jako jedna z posledních zastávek na Centrální pacifické dráze, stáčející se za Los Angeles na sever k hlavnímu městu Sacramento. Zakladatelé dokonce chtěli město uctivě pojmenovat Ralston po Williamu Ralstonovi, řediteli této železniční společnosti. Ralston to ale odmítl a tento projev pokory prý vedl k novému názvu města: Modesto španělsky znamená skromný.

Navzdory svému jménu mělo městečko Modesto velké ambice, v nichž se odrážel kalifornský optimismus i tamní sklon uskutečňovat plány bez zbytečného váhání. V roce 1884, kdy město formálně vzniklo, na místě stálo již pětadvacet budov, většinou obytných, jejichž majitelé vycítili řadu příležitostí, jež skýtá život u železnice, a do Modesta přestěhovali své domovy a podniky z blízkých Paradise City nebo Tuolumne City.

Modestu nějaký čas trvalo, než se stalo metropolí – hranice 100 000 lidí dosáhlo teprve v osmdesátých letech 20. století –, ale jak rostlo, bylo patřičně pyšné na své občany a brzy po roce 1900 se chlubilo jejich dokonalými trávníky a pestrými růžovými keři, stejně jako zápalem pro vzdělání a kulturu. V roce 1912 jeho hrdí obyvatelé postavili obrovský oblouk, který vítal návštěvníky na 9. ulici. Ti pak v automobilech – tehdy novém a exotickém vynálezu, u něhož nikdo nevěděl, zda se uchytí – projížděli pod městským mottem vyvedeným planoucími písmeny: VODA, BOHATSTVÍ, SPOKOJENOST, ZDRAVÍ.5 Bylo to heslo stejně přímočaré jako místní lidé.

Než v roce 1929 do Modesta přišel George Lucas st. s matkou a sestrou, počet obyvatel města dosahoval téměř čtrnácti tisíc a Modesto bylo rozprostřeno do úhledné mřížky ulic, typické pro západní města. Spojené státy začaly sklouzávat do velké hospodářské krize a George starší dělil svůj čas mezi modestskou střední školu a tamní opravnu psacích strojů, kde jako učeň pomáhal mechanikovi už od šestnácti. Při sčítání lidu v roce 1930 Maud a Eileen napsaly do kolonky povolání „žádné“, takže George starší byl jediným a velice potřebným zdrojem podpory pro sestru a ovdovělou matku.6 Vydělávat na živobytí byl úkol, který bral George starší zodpovědně. Nemarnil čas, neflákal se, nechodil s hlavou v oblacích. Rozhodl se, že vystuduje práva a bude právníkem a na střední se přihlásil, aby měl dobré známky. A přece se tento vážný mladý muž – vzpřímený, s tmavými vlnitými vlasy a hubeným tělem jako stvořeným pro nošení seriózních obleků – po nástupu na modestskou střední školu na první pohled zamiloval do dívky, s níž chodil na dějepis, a bez váhání oznámil matce, že si tuto dívku vezme – třebaže ještě nevěděl, jak se jmenuje.7

Zanedlouho George starší vypátral, že se zakoukal do Dorothy Bombergerové, mladé ženy patřící k jedné z nejstarších a nejváženějších modestských rodin. Když se jejich slavný syn později označil za Kaliforňana čtvrté generace, bylo to jen díky předkům ze strany Bombergerových, jejichž americké kořeny byly starší než Prohlášení nezávislosti. Bombergerovi odnepaměti nenápadně investovali do nemovitostí, což jim zajistilo bohatství a renomé. Kolem roku 1900 různé větve rodu vlastnily a spravovaly půdu po celém údolí řeky San Joaquin – a Dorothyin otec Paul měl navíc podíly ve firmách obchodujících se semeny a s automobily, což rodinu řadilo k nejznámějším a nejbohatším v kraji. Osudy Bombergerových patřily k pravidelným tématům společenské rubriky listu Modesto Bee and News-Herald.

Dorothy byla tmavooká tmavovlasá kráska, štíhlá a poněkud křehká, ale dobrá partie – a s Georgem starším vytvořili pohledný, populární a naprosto oddaný pár. V posledním ročníku na střední spolu hráli ve školním představení tříaktové komedie Nic než pravda8 a George se stal prezidentem ročníku a Dorothy jeho viceprezidentkou. Po střední krátce navštěvovali modestskou obchodní kolej, kde George vstoupil do bratrstva Delta Sigma a Dorothy se angažovala v dívčím spolku Fí Gama.9 George zanedlouho získal práci u bratrů Leeových, v jednom z novějších, ale menších papírnictví, působícím v nevelkém obchodě na 10. ulici. Ke svému překvapení shledal, že se mu tento obor líbí. „Byla to čistá náhoda,“ řekl později. „Vlastně jsem ani nevěděl, co se těmi ‚kancelářskými potřebami‘ myslí.“10 Plánů na studium práv se vzdal.11

Třetího srpna 1933 se George starší a Dorothy vzali v místním metodistickém episkopálním kostele. Vzhledem k souvislosti s Bombergerovými oslavovaly místní noviny událost jako „hojně sledovanou svatbu“ a svědomitě informovaly o jejím plánování i o rozesílání pozvánek.12 Georgeovi bylo dvacet, Dorothy osmnáct – a mladý pár se vydával na společnou cestu životem v době, kdy země byla o ciálně uprostřed krize. Třebaže Dorothy byla vzdělaná a měla dobré konexe, George pod vlivem konzervativní metodistické výchovy tvrdošíjně odmítal přistoupit na to, aby si našla zaměstnání. Práce a zajištění rodiny byly mužské povinnosti. Pracovat tedy bude George, zatímco Dorothy zůstane doma a postará se o děti, které podle Georgeova mínění musely nevyhnutelně přijít.

Nedlouho po svatbě se Lucasovi přestěhovali do Fresna, kde George získal místo u společnosti H. S. Crocker Co., Inc., v jednom z nejpřednějších papírenských obchodů v Kalifornii. Plat činil 75 dolarů týdně, což byla úctyhodná suma v době, kdy se nová lednička dala pořídit za sto dolarů.13 Jenomže Dorothy se stýskalo po rodině – a tak se na začátku roku 1934 po pouhých pěti měsících ve Fresnu stěhovali zpátky do Modesta a George si našel práci v největším místním obchodě s kancelářskými potřebami, jenž nesl název L. M. Morris Company.14

Společnost L. M. Morris, založená skupinkou bratrů v roce 1904, patřila k nejstarším obchodům tohoto druhu v oblasti. V roce 1918 firmu od svých bratrů odkoupil LeRoy Morris, přejmenoval ji na L. M. Morris Company a učinil z ní jeden z úhelných kamenů centra Modesta, kde sídlila na stejné adrese na I Street skoro šedesát let. Když k nim v roce 1934 nastupoval George starší, rma zrovna hrdě slavila třicáté výročí.15

Morris se zaměřoval na kancelářský nábytek, psací stroje a mechanické kalkulátory, avšak v průběhu let přidal filmové kamery a promítačky, dětské knihy a hračky a dárkové oddělení, podle pyšného majitele „plné posledních novinek“. George starší se jako obyčejně vrhl s chutí do práce – „Líbil se mi ten druh zákazníka, který jsem obsluhoval,“ vysvětloval později – a mezi Morrisovými dvanácti zaměstnanci rychle vynikl.16 Když si LeRoy Morris na konci roku 1934 zadal velký inzerát do Modesto Bee, pod Morrisovou vlastní podobiznou byla otištěna fotografie George staršího, hledícího na čtenáře s náznakem úsměvu.17

George starší nebyl jen pilný, ale také ctižádostivý a inteligentní a dokázal odhadovat lidi. A prospělo mu i to, že se s LeRoyem Morrisem okamžitě spřátelili, nejspíš proto, že se vzájemně potřebovali. Padesátiletý Morris měl dvě vdané dcery, avšak chyběl mu syn, tedy následník, jemuž by mohl předat firmu.18 George starší po smrti Waltona Lucase na komplikace spojené s diabetem před necelými deseti lety postrádal otce i otcovskou postavu a rodinný odkaz, který by převzal. Doplňovali se. Navázali komplikovaný vztah mezi mistrem a učedníkem, jaký mnohem později hledal – a na filmovém plátně analyzoval – syn George staršího.

Vše běželo tak hladce, že zhruba po roce práce u Morrise se George starší před zaměstnavatelem poněkud bezostyšně zmínil, že by v pětadvaceti chtěl mít vlastní obchod „nebo aspoň část“.19 V roce 1937 – když bylo Georgeovi staršímu dvacet čtyři – Morris svému pracovitému chráněnci nabídl deset procent podniku s výhledem na pozdější plné partnerství. George namítl, že nemá peníze, které by do společnosti investoval, avšak Morris o tom nechtěl nic slyšet. „Podepíšeš mi dlužní úpis,“ řekl mladíkovi. „Tahle firma je k ničemu, jestli se nevyplatí.“20 Jako oficiální podílník pracoval George starší šest dní v týdnu a byl odhodlaný odvděčit se Morrisovi za profesionální a otcovskou důvěru.

Související