Postava dnes možná nejznámějšího litevského spisovatele 20. století Jurgise Kunčinase prosvítá za stránkami jeho románu Tula jako za zamženým oknem autorových oblíbených vilniuských lokálů.

Kunčinas román napsal v roce 1993. Do konce života mu tehdy zbývalo ještě devět let. Kniha získala cenu Svazu litevských spisovatelů a od té doby byla přeložena do mnoha jazyků. Nyní ji pro své nakladatelství Venkovské dílo do češtiny převedla lithuanistka Věra Kociánová.

Věkem i stylem psaní Kunčinas náleží ke generaci prozaiků, kteří o sobě dali znát na začátku 70. let minulého století. Přesněji: představuje osobitou východoevropskou tvář této generace. Podle ruského prozaika a básníka Eduarda Limonova, který s Kunčinasem prožil část života v jednom státě a obdobných společensko-estetických souřadnicích, stál ve středu tehdejší literatury sám autor a to, co se s ním děje.

Spisovatelé této generace se nevyhýbali marasmu života, naopak v něm nacházeli poezii. Jako první se tímto směrem vydal ruský spisovatel Venědikt Jerofejev ve své poémě Moskva-Petušky, autory s podobnou genealogií pak najdeme i mezi mladšími prozaiky, jako jsou Ukrajinec Jurij Andruchovyč a Poláci Andrzej Stasiuk či Mariusz Wilk, nebo náš raný Jáchym Topol.

Podobně jako v Topolově próze Sestra je také ve středu Kunčinasova románu nenaplněná, drásavá a ve své podstatě nemožná láska ztělesněná v postavě efemérní dívky Tuly. Bezejmenného hrdinu, který o Tule a své lásce k ní vypráví, přitom tulácký život, opilství, láska k poezii, fatální vazba k Vilniusu a neschopnost podřídit se sovětským pořádkům prakticky ztotožňují s autorem. Ten tragický milostný příběh odhaluje jen v minimálních dávkách nezbytných k tomu, aby se čtenář neutopil v reáliích hrdinova bezbřehého potulného života. Vivere pericolosamente, "žít nebezpečně", je devízou hrdiny stejně jako autora.

Kunčinas se řídí pravidlem známým již od Goethova Werthera, že příběh o velkém citovém vzplanutí musí být krátký a hutný. Ten o Tule by se vešel na pár stránek: týden zamilovanosti a pak už jen pár letmých setkání a tragické vyústění. Zbylých 200 stran zabírá spisovatelova rafinovaná hra s časem a prostorem.

Kunčinas za život napsal řadu sbírek poezie a jako básník se prozrazuje také v některých pasážích Tuly − v češtině naplno vyznívají díky vynikajícímu překladu Věry Kociánové.

Třeba když hrdina navštěvuje navždy ztracenou Tulu jako netopýr: "Rozešli jsme se spolu, Tulo, a jen proto, když se mi zachce, naučil jsem se proměňovat v létající myš, žít s ptačím srdcem a zvířecími zuby. (…) Citlivé zvířecí uši zachycovaly šelest tvých plic, šumění tvých průdušek, tlukot krve ve spáncích, slyšíval jsem, jak kefír, který jsi měla ke skromné večeři, plyne tvými modrými střevy − kvasí a tmavne…"

Nejedná se o obdobu jihoamerického magického realismu. Převtělení tu má svou typicky východoevropskou klinickou podstatu, která nese latinský název delirium tremens. Autor se uprostřed příběhu ocitá na uzavřeném oddělení protialkoholní léčebny a své netopýří výlety podniká v přestávkách mezi represivní medikací a recidivami alkoholismu.

Kniha

Jurgis Kunčinas
Tula
(Přeložila Věra Kociánová)
Nakladatelství Venkovské dílo 2017, 242 stran, 298 korun

Román Tula čtenáře drží také svou důvěryhodností. Ta plyne především z přesvědčivých popisů okrajových čtvrtí Vilniusu. "Jediným tématem mé tvorby je město," říká Kunčinas v jednom interview. A jeho hrdina označuje čtvrť Užupis, kde se odehrává většina příběhu, za svou dědičnou državu. Přitom stejně jako láska k Tule je také jeho vztah k Vilniusu plný pochybností a váhání: "Nevím, jestli mohu milovat město, ve kterém jsem zakusil tolik opovržení, bídy a neštěstí. Zato jsem ho poznal tak, jak mi bylo souzeno."

Pro českého čtenáře je obzvláště zajímavá atmosféra Sověty obsazeného Pobaltí, které žije v jakémsi nám neznámém kulturním odcizení a vzdoru. Ale i přes schopnost Jurgise Kunčinase předat město tak, že mu čtenář věří každou dlažební kostku, tu vůbec nejde o dokumentární prózu. Spíše o "prózu vytrpěnou jako dokument", jak to po moderní literatuře žádal ruský spisovatel Varlam Šalamov. Ostatně i příběh Tuly, která Kunčinasovu velkému románu dala jméno, je autorem vytrpěný, jako by se opravdu stal.