Být zabit ve stavu utrpení a beznaděje rukou druhého člověka rozhodně není smrt ani dobrá, ani důstojná, říká o eutanazii doktorka

Marie Svatošová, lékařka, která po sametové revoluci opustila ordinaci a vrhla se do zakládání hospiců, je křesťankou a v jedné věci nebere ohledy. Mluví o zázracích, Božím milosrdenství či síle modlitby, jako by nežila v jedné z nejateističtějších zemí světa. Knižní rozhovor nazvaný Neboj se vrátit domů, který s ní vedl publicista Aleš Palán, je tím nejduchovnějším, co přinesl nedávný Velký knižní čtvrtek.

Když za socialismu z ředitelství obvodních ordinací přišel pokyn, že se všechny čekárny mají vyzdobit nástěnkami s protiinfarktovou tematikou, Marie Svatošová na ni napsala biblický citát o lásce. Když v devadesátých letech v Červeném Kostelci chystala otevření prvního českého hospicu, nenechala si poradit, aby označení "hospic" nějak zjemnila, zamlžila. Svatošová jde ráda k věci, neztrácí čas. To platí také nyní, kdy má v důchodovém věku diář stále plný na rok dopředu.

Nejčastěji ji lze potkat na českých a moravských nádražích, při cestách do některého z osmnácti hospiců nebo na přednášky o hospicové péči. I proto Svatošová několik let odmítala nabídku velkého životopisného rozhovoru.

Kniha

◼ Aleš Palán, Marie Svatošová
Neboj se vrátit domů
Nakladatelství Kalich 2018, 270 stran, 299 korun

Foto: Kalich

Odkládání mělo jistě i svůj "zrající" důvod. Knihu, jež začala vznikat letos na jaře, napěchovala myšlenkami, které je nutné rozdýchávat, pokud čtenáře rovnou nedojmou k pláči. Svatošová přesvědčivě ukazuje, že smrt neznamená beznaděj. Nebo že i umírající si často uchovávají smysl pro humor. A příběh o tom, co jí v náručí povídala čerstvá vdova, které dlouhodobě nemocný manžel zemřel při záchvatu smíchu, je příliš ulítlý na to, aby byl vymyšlený.

Kromě hospicových historek se odpovědi dotýkají také závažných společenských témat.