Pokud lidé u nás chtěli přežít, museli lovit zvěř a ryby, říká švédský prozaik Mikael Niemi (1959), který sám rovněž loví losy.

"Jedna alternativa je, že losa sní medvěd, anebo prostě zemře a shnije v lese. Druhá ta, že ho sním já. Příroda je krutá, ale myslím, že já jsem přece jen méně krutý než medvěd."

Spisovatel z Pajaly v severním Švédsku se proslavil románem Popmusic z Vittuly (2001). V překladu Zbyňka Černíka teď Knižní klub vydal jeho další knihu, detektivní příběh Muž, který zemřel jako losos (2006).

HN: Když jste v Praze představoval román Popmusic z Vittuly, tak jste říkal, že vás nebaví psát knihy podle předem daného plánu. U detektivky je ale asi nutné mít všechno dopředu promyšlené, ne?

To je pravda, v případě Muže, který zemřel jako losos jsem skutečně plán měl, ale zase jsem si to vynahradil u nejnovější knihy pro děti s názvem Střílej na pomeranč, kde jsem naopak neměl dopředu vymyšleno vůbec nic.

HN: Četl Muže, který zemřel jako losos váš otec, bývalý policista?

Ano, a líbil se mu... V Pajale máme, když chceme napsat detektivku, problém - statisticky je u nás nejnižší kriminalita v celém Švédsku.

HN: Napsal jste přece také divadelní hru o případu, kdy byla u vás vykradena pokladna, a viník dodnes nebyl odhalen.

To se stalo před čtyřiceti lety, a tak je případ už promlčen. Já ale mám svou teorii o tom, jak to bylo - a myslím si, že i vím, kdo ten čin spáchal. A pokud to tak je, dopustili se zločinu jenom jedinkrát, a pak už zase žili spořádaně.

HN: Jsou ti lidé ještě naživu?

Ano.

HN: A nebojíte se, že vědí, že vy víte?

Myslím, že to vědí... Při inscenaci mé hry vždycky jeden z policistů svítil z jeviště divákům do obličeje baterkou a říkal: Někdo z vás ví, jak to tehdy bylo, pojďte sem a povězte to... Nikdo se ale nepřihlásil... Když jsem hru psal, policie mi poskytla všechny důkazní materiály, pachatelé tam nechali třeba nedopalek cigarety, podle kterého by se dala zjistit DNA. Byl to John Silver bez filtru.

HN: Podstatným motivem knihy Muž, který zemřel jako losos je jazyk. Třenice na švédsko-finské hranici kvůli dialektu, tornedalské finštině. Bylo by opravdu něco takového možné?

Dnes už asi ne, ale dříve ano. Znám to z vyprávění. Jeden člověk mi říkal, že byl v padesátých letech psychicky a fyzicky týrán kvůli tomu, že tornedalskou finštinu používal.

HN: A jak je to s vámi - vy tedy píšete švédštinou, kterou normálně nemluvíte?

Švédština je má mateřština, i když mateřštinou mého otce je finština. Je to důsledek pošvédšťování, já se ještě finsky domluvím, ale předpokládám, že moje děti už finsky umět nebudou. Starší lidé ovšem běžně tornedalskou finštinu používají, časem však asi logicky vymizí. Což je paradoxní, protože dnes už žádný útlak ze strany státu není, ten naopak jazyky menšin podporuje. A lidé, kteří tornedalskou finštinou mluví, jej vlastně nenávidí, protože mají za to, že je zbytečné učit se jazyk navíc.

HN: V Muži, který zemřel jako losos popisujete také umělé vytyčení hranice mezi Švédskem a Finskem na začátku 19. století. Ovšem z hlediska autora je hranice jistě atraktivním prostředím.

Hranice je neviditelná čára ve vzduchu, ale přesto má silný účinek a život na ní je velmi dobrodružný. Třeba můj dědeček pašoval z Finska kořalku a byl za to zavřen. Dědeček byl tedy pašerák a otec pro změnu policista...

U nás vede hranice prostředkem řeky a každých třicet let se komickým způsobem znovu posuzuje, co komu patří, protože proud koryto různě vymílá, objevují se ostrůvky... Dnes už ale hranice není tak důležitá jako za druhé světové války, protože ve Finsku byli Němci. A jelikož se tam řeka stáčí, granáty létaly z Finska přes Švédsko zpět do Finska.

HN: Proč jsou podle vás skandinávské detektivky tak oblíbené?

U nás je také dobrá a špatná literatura, takže i spousta mizerných detektivek, k vám se ale dostanou jen ty dobré. Myslím, že to začalo dvojicí Maj Sjöwallová a Per Wahlöö - a nové u nich bylo to, že do tohoto žánru přinesli společenskou kritiku. Najednou už to tedy nebyla jen otázka vraždy a výslechu, ale také třeba sociálních problémů. Tím se detektivní žánr oživil. A určitou roli potom u zahraničních čtenářů hraje také, dá se říci, exotické skandinávské prostředí.

Ve Švédsku, a vůbec ve Skandinávii žijeme velmi poklidné životy, a tak potřebujeme, aby nás něco vyděsilo. Pořád je ale detektivní žánr vnímán jako pokleslý, žádný autor za něj Nobelovu cenu nedostal.

HN: Mluvívá se o zlatém věku detektivky a jsou zde autoři jako Arthur Conan Doyle, Agatha Christie či Raymond Chandler. Myslíte, že je někdo může překonat?

...ne. Chandlera podle mě nikdo nepřekoná. Chtěl jsem si tento žánr přesto alespoň jednou vyzkoušet, nejen proto, že detektivky rád čtu, ale také kvůli otci, který zastává názor, že policista musí být rovněž psycholog a že není možné, aby se zabránilo úplně všem zločinům.

V padesátých letech se třeba otec vypravil do rodiny, která pašovala koně. Členem rodiny byl i tehdy třináctiletý kluk, jenž na mého otce začal hrozně křičet. A z toho kluka vyrostl spisovatel Bengt Pohjanen, který ještě dnes píše proti mému otci i proti mně. U nás v Tornedalenu se nic nepromíjí, teprve po pěti generacích. Nedávno jsem Bengta Pohjanena v Pajale potkal a nabízel mu, že to konečně smažeme, a podával jsem mu ruku, ale on ji nepřijal.

HN: O svém kraji také říkáte, že tam žijí lidé, kteří jsou schopni zastavit krvácení z nosu po telefonu, což nám moc reálně nezní. Jak to jde dohromady s Chandlerovým požadavkem maximální realističnosti detektivek?

Ano, já do krimi příběhu přimíchávám ještě náš magický realismus... Moje babička se chovala ke zvířatům jako k lidem, zdravila je a povídala si s nimi. Její teta zase vyprávěla o malých tvorech žijících pod zemí. A obě to mínily naprosto vážně.

Znal jsem i člověka, o němž se tvrdilo, že pozná, když někdo umírá - že vidí stín, a čím je silnější, tím blíž je ten člověk smrti. To jsou stopy staré laponské kultury. Dodnes třeba platí, že se šelma nesmí přímo pojmenovat, musí se to opsat, protože jinak od ní člověku hrozí nebezpečí.

HN: Ve vašem krimi příběhu se objevují i kozačky značky Pierluigi Collina. Co to znamená?

Je to jen vtip, dělám si tak srandu z konzumní společnosti a ze všech těch značek. Švédští literární kritikové si toho vůbec nevšimli, protože se o fotbal nezajímají, ale vy zkrátka víte, že je to ten holohlavý rozhodčí.

Související