Vypadalo to, jako když na výstavě Hanse von Aachena půjde hlavně o jeden obraz. Už týden před vernisáží byli novináři svoláni na Pražský hrad, aby asistovali při zavěšení v českých učebnicích hojně zmiňovaného a především zobrazovaného portrétu Rudolfa II.
Přehlídka nazvaná Hans von Aachen (1552 - 1615), Malíř na evropských dvorech však má ještě další triumfy. V Císařské konírně Pražského hradu potrvá do 3. října, za necelé dva týdny jej navštívilo již patnáct set lidí.
Originálním námětem vynikají hned první dvě plátna z kraje výstavy, která jsou zároveň Aachenovými nejstaršími dochovanými díly. Jsou to autoportréty, první dokonce dvojautoportrét. Dva smějící se mladíci, z nichž jeden tahá druhého za ucho, mají kulaté tváře, zkažené zuby a rozpláclý nos.
Malíř se sám sobě stal objektem, rozhodně ale ne z cvičných důvodů, sebevědomá olejomalba je již dostatečně vyspělá. Vystihuje podobu, emoci a snad je i symbolem hýřivosti.
Jen chvíli neznámý
Druhý autoportrét ze stejného roku je navíc "psychologický". Autor v něm zachytil poněkud napjatý výraz a nejistý pohled začínajícího, ještě neznámého malíře.
Hans von Aachen ale moc dlouho neznámým nebyl. Stal se naopak tak oblíbeným, že i Rudolf II. musel na něj čekat, než malíř splnil všechny své závazky a měl volné ruce pro službu na císařském dvoře.
Přestože si zvolil své jméno po městě Cáchy (český název vznikl zkomoleninou zu Aachen), narodil se v Kolíně nad Rýnem. Tam se také vyučil malířství u vlámského mistra, věhlas si získal v Itálii, kam se vypravil, aby se zdokonalil v kreslení. První převážně portrétní či sakrální zakázky se začaly hrnout, jeden z portrétů zhotovených ve Florencii se dostal i do ruky císaře. Bylo to v roce 1585 a Rudolf II. si Hanse von Aachena hned vyžádal ke dvoru. Malíř však do císařských služeb vstoupil až o sedm let později.
"Zasekl" se totiž v Mnichově, kde ho tamní honorace zahrnula zakázkami a kde se poznal s několika rytci. S nimi založil ryteckou manufakturu: on byl autorem alegorických, mytologických i sakrálních motivů, rytci to podle jeho olejů a kreseb převáděli do grafiky.
Výstava ukazuje několik rytin a Aachenových kreslených předloh s lehkým, velmi dynamickým rukopisem. Naopak chybí rytina, o které se v expozici píše a která zachycuje zákulisí mnichovské manufaktury: Hans von Aachen se nechal zvěčnit v ateliéru, kterak portrétuje Vlámského mistra Adriana de Vriese.
Zlaté časy a také zřejmě nejplodnější období pro malíře začalo po jeho přesídlení na Pražský hrad v roce 1602. V domě za klášterem svatého Jiří žil do konce života.
Císař německého malíře nijak neúkoloval, Hans von Aachen mohl rozvinout svou imaginaci, vymýšlel si vlastní náměty a hledal i nové zpodobnění malířských evergreenů. Výstava představuje netradiční Zvěstování. Panna Maria není, jak je obvyklé, otočena tváří k andělovi, ani její postoj není pokorný. Je zachycena z ánfasu a i když má oči sklopené, její hrdé čelo a gesto rukou jako by říkaly: počkat, ještě si to s tím božím mateřstvím rozmyslím.
Nevěsty ne, ale obrazy...
Hans von Aachen se dokonce stal císařovým důvěrníkem. Nejen že se od něj vladař nechal portrétovat bez příkras, jako starý, unavený muž (rodina jej postupně připravila o většinu pravomocí), Rudolf jej dokonce vyslal do ciziny na šlechtické dvory, aby tam portrétoval potenciální nevěsty. Portrét jedné z nich - arcivévodkyně Anny Tyrolské - visí hned vedle císařova portrétu.
Císař se ovšem nikdy neoženil. Ostatně cesty za "nevěstami" měly ještě jiný důvod. Hans von Aachen na návštěvách obhlížel šlechtické sbírky a vytipovával díla, která si pak císař vyžádal jako dary pro svůj majestát.
Raný a pozdní
Dva obrazy Hanse von Aachena ukazují počátek a vrchol jeho tvorby. Na začátku byl dvojitý autoportrét (Smějící se mladíci, 1757), v roce 1605 portrétoval císaře Rudolfa II.
