Ještě se nestalo, aby se mezi fotografiemi nejlepších reportérů, které reprezentuje výstava World Press Photo (WPP), objevil snímek amatérského autora. Navíc snímek pochybné technické kvality, stažený z internetového portálu YouTube. Letos tahle výjimka nastala. Výstava vítězů prestižní soutěže právě doputovala do Prahy, v Karolinu potrvá do 10. října.

Amatérskému snímku, který je jedním "políčkem" z videofilmu, dali letošní porotci zvláštní uznání mimo obvyklé kategorie. Samotná fotka je maličká, její autor je neznámý, a přesto se zaryje do paměti: je na ní tvář krásné dívky z poloviny zalitá krví. Dívka se jmenovala Neda a snímek vznikl chvilku poté, co byla zastřelena loni v Teheránu během povolebních protestů.

Zaměnitelné násilí

Na výstavě WPP se snímek ocitl proto, že video zachycující smrt mladé demonstrantky vyvolalo velkou diskusi - na internetu i v ostatních světových médiích. Právě to je podle pořadatelů hlavním poselstvím fotoreportérské soutěže - provokovat veřejné mínění.

Fotka zastřelené Nedy, poněkud ukrytá na úvodním panelu vedle portrétů porotců, ukazuje limity populární výstavy World Press Photo. Přehlídka událostí minulého roku zachycené špičkovými fotografy se už vyčerpává, stejně jako záplava drastických záběrů v současném zpravodajství přestává vzbuzovat adekvátní reakce diváků. Válečné násilí a utrpení chudých je médii servírováno v takovém množství, že se stává zaměnitelným.

Výstava World Press Photo se už dávno stala stereotypem, který by byl odsouzen k diváckému nezájmu, kdyby nezprostředkovával každý rok čerstvou dávku mezinárodních událostí i malých lidských příběhů. V popředí jsou i letos trýznivé fotografie z konfliktů a chudých zemí. Zachycená dramata jsou často tak krvavá, že nepřipouštějí úvahy o nějaké umělecké kvalitě fotografií.

Ve velké konkurenci fotoreportérů (letos poslalo do soutěže téměř šest tisíc fotografů z celého světa dohromady přes sto tisíc svých prací) jako by se poměřovalo jen to, kdo se dostal do vypjatějších situací. Nekonvenčních pohledů je málo, fotografové často originalitu nahrazují černobílým materiálem.

Autoři se méně snažili o symbolický přesah než o to, jak zachytit podstatné a strhující téma. Potvrzují to i nabobtnalé popisky, bez kterých by měly snímky často poloviční hodnotu.

Přímý pohled na pečlivě nalíčenou tvář mrtvé seržantky americké armády ležící v rakvi při oficiálním pohřebním obřadu je tou nejkultivovanější variantou pohledů na smrt, jaké výstava v hojné míře nabízí. K těm nejdrastičtějším naopak patří série zachycující ukamenování cizoložného muslima, nebo zkrvavené tělo chlapce, který se připletl do cesty narkomanského gangu.

Depilovaný hrudník

Příliš úlevy nepřináší ani nepolitické kategorie. Dojemná je černobílá reportáž o amerických manželích, kteří adoptovali slepého indického chlapce. Adoptivní otec je také nevidomý a slibuje si, že chlapce naučí, jak lze žít bez zraku.

Nejsilnější kategorií, ve které je výtvarná stránka stejně výrazná jako obsah, jsou portréty. Je tu například cyklus fotografií odrůstajících dětí, u nichž není zřejmé, zda se jedná o kluky či dívky a které si teprve svou identitu (i tu sexuální) začínají čerstvě uvědomovat, nebo portrét mladíka před zrcadlem, který s narcistickou jemností zkoumá svůj čerstvě depilovaný hrudník.