Monetova výstava v La Grand Palais je událostí sezony, čeká se rekordní návštěva

O malíři Claude Monetovi (1840-1926) se hovoří jako o nejimpresionističtějším z impresionistů. Nyní, možná ještě víc než v minulosti, rozzářila jeho plátna pařížský Le Grand Palais, který hostí největší malířovu retrospektivu od roku 1980.

Očekává se, že výstavu, jejíž rozpočet přesáhl čtyři miliony eur, zhlédne rekordních 800 tisíc návštěvníků.

Už od samých začátků se Monetova malba nezvykle silně vymezuje od většiny malířů, kteří udávali tón doby, jeho paleta se záhy projasňuje, nová a ambiciózní díla září světlem a jeho prchavými odlesky, proměnlivostí denní doby a oficiálních salonů, novou, doposud netušenou senzibilitou.

Prvním, vskutku mistrovským dílem je Snídaně v trávě, dokončená v roce 1866, která byla jakýmsi vnitřním dialogem, ale i poctou jinému, stejně nazvanému obrazu Édouarda Maneta, malíře, který byl jedním z duchovních otců impresionismu. Monetův obraz je sice méně provokativní, ale jeho zastřený erotismus vtělený do mladé ženy nabízející s nezvykle žádostivým pohledem talířek - málem jako své pohlaví - je možná ještě přitažlivější než Manetova nahá žena ve společnosti dvou oblečených mužů.

Zachytit nezachytitelné

Ačkoli Monet vytvořil svěžestí svého rukopisu řadu nezapomenutelných obrazů pařížských ulic, novou poezii města a moderního života, který kvasil na nově se rodících bulvárech, jeho bytostným tématem byla krajina v celé své šíři námětových oblastí. Ve snaze zachytit nezachytitelné, pohyb i dění, okamžik ve věčnosti, všechny prchavé odlesky vodní hladiny, záblesky slunce i rozechvění stromů si už koncem šedesátých let 19. století "pořídil" plovoucí ateliér na Seině v Argenteuil nedaleko Paříže.

Teprve zde se z nadějného umělce, který si přes svou bídu potrpěl na "pevné boty a dobré víno", stává už velký malíř, jenž našel svůj nezaměnitelný rukopis, přesvědčivý výraz a vibrující jas pestrých barev, typický pro jeho vnímání přírody i umění.

Jako vůbec první malíř začíná vytvářet celé cykly obrazů, v nichž "studoval" jediný motiv, obrazů, které mají zachytit proměnlivost světla, barvy stínů, všechnu netušenou barevnou impresi, která je někdy jen sotva viditelnou nápovědou, jindy zase ničím nesvázanou orgií barevných skvrn. Monet se natolik vnořil do svého "námětu", že mu bylo málem lhostejné, zda maluje kupky sena, mořské skály v Normandii, katedrálu v Rouenu, topoly či nádraží Saint-Lazare.

Hra světla

K jednomu obrazu, jeho námětu, se vrací několikrát celé týdny, vždy ve stejnou dobu, aby ho ztvárnil právě v tom okamžiku, který ho uchvátil hrou světla a barev, jimž se na plátně snažil vdechnout nový život. Bez ohledu na únavu a vyčerpání hodiny opakovaně maluje u rozbouřeného moře, v krajině či před katedrálou za úsvitu, v žáru poledne i za soumraku.

V jednom dopise píše: "Aby se skutečně namalovalo moře, je třeba ho pozorovat ze stejného místa každý den, každou hodinu, aby člověk pronikl do jeho života. Proto se vracím ke stejným motivům čtyřikrát i šestkrát."

Když pracoval na cyklu obrazů zachycujících pařížské nádraží Saint-Lazare, na námětu stejně banálním jako zázračném, podařilo se mu přemluvit jeho přednostu, aby "zpožďoval vlaky, zakázal cestujícím vstup na nástupiště a nutil strojvedoucí z lokomotivy vypouštět právě tolik kouře a páry, kolik potřeboval," pro svůj obraz.

Voda, mlha a lekníny

V roce 1883 Monet definitivě opouští Paříž, pronajímá si domek s rozlehlou zahradou v Giverny, který o šest let později kupuje. Zde nachází svůj pozemský ráj, vytváří nové cykly obrazů, objevuje své velké téma "lekníny", které ho bude provázet až do konce života. Čas od času si ještě odskočí do Benátek, které ho lákají třpytivou vodní hladinou, či do Londýna, kde ho zcela pohltí "zachycení" pověstné mlhy.

Tyto téměř až fantasmagorické obrazy, rozechvělé, málem až rozostřené, skutečné ohňostroje barev a téměř "zkamenělého" hmatatelného světla, tvoří nejen jeden z dalších vrcholů jeho rozmanitého díla, ale jsou i jakousi předehrou k závěrečnému finále: k zamilovaným leknínům plujícím po vodní hladině jeho zahrady, které opakovaně, jako by v nich viděl samu záhadu kosmu a stvoření, ztvárňuje s jakousi až stařeckou zarputilostí na stále rozměrnějších plátnech, které nakonec už ani není kde uložit a vystavit.

Některé z nich proto věnuje státu s podmínkou, že vznikne vhodné místo, kde budou zpřístupněny veřejnosti. Jaksi nechtěně se v posledních letech života ve svých dílech přiblíží až na samou hranici abstraktního malířství, sám poněkud udiven tím, co se mu rodí pod rukama.

Retrospektivní výstava 176 Monetových obrazů v Le Grand Palais je bezpochyby událostí sezony. Škoda jen, že k vidění není malířův stěžejní a nejznámější obraz: Imprese, východ slunce. Obraz, který pařížské muzeum Marmottan odmítlo zapůjčit, Monet vystavil v roce 1874 spolu s obrazy svých přátel na první výstavě stejně smýšlejících malířů.

Jeden z přítomných novinářů je s neskrývaným posměchem nazval impresionisty. Název se ujal a stal se heslem i programem celé skupiny, jakýmsi křestním listem, od něhož se datuje vznik moderního umění, které právě Monet svým dílem výrazně poznamenal.

od našeho zpravodaje z Paříže