"Jak se máš? Tady je cholera..." Úryvek z pohledu, který kdosi v roce 1977 poslal z Jeruzaléma do Švédska, je součástí díla švédské umělkyně Kajsy Dahlbergové.

Dohromady posbírala čtyři stovky až sto let starých pohledů, které všechny putovaly do severské země ze "Svatého města", a vytvořila z nich důmyslné leporelo. Dílo vzniklo pro bienále Manifesta 8.

Mezinárodní přehlídka současného umění začala před týdnem v jihošpanělské Murcii. Více než stovka autorů z celého světa tady bude až do ledna vystavovat své umění. Nechybějí ani radikálové, o kterých je přesnější říct, že prezentují své "umělecké pozice".

Umění totiž není vždycky zábava, daleko častěji je to dřina a vážná věc. Možná proto, že říct něco pravdivého o současnosti je stále obtížnější.

Osmé pokračování Manifesty je vůbec první z prestižních evropských přehlídek, které připravovali také čeští kurátoři. Dvojice Vít Havránek a Zbyněk Baladrán působí mimo jiné v pražské galerii Tranzitdisplay.

Pro Manifestu spolupracovali s kurátory z Maďarska, Slovenska a Rakouska, společně vytvořili jednu ze sekcí, pro niž oslovili tři desítky umělců. Mezi nimi je pouze jediný Čech, laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2001 Tomáš Vaněk.

Ne globalizaci umění

Letošní Manifesta mnoho lehkosti a vtipu nenabízí, současné umění tady ukazuje spíš vážnou tvář. Instalace, objekty, akce, videa a také obrazy jsou často malé kvizy, čekající na divákovo rozluštění. Přibližně desítka expozic nejen v Murcii, ale také v nedaleké Cartageně je umístěna ne pouze v muzeích, ale i na místech poznamenaných někdejší funkcí objektu: v bývalých kasárnách, ve staré poště, kasinu či věznici.

Umělci s pamětí místa hojně pracovali nebo oprýskanou architekturu "zneužili" ke svému záměru – vysloužilé umývárny jsou skvělým místem pro zvukovou instalaci, malé cimry jsou kabinety pro videoprojekce nebo třeba pro instalaci rudého kouře.

Manifesta je považována za alternativu Benátského bienále či Documenty, konané jednou za čtyři roky v Kasselu. Její alternativnost spočívá v tom, že na rozdíl od Benátek a Kasselu se stěhuje pokaždé na jiné místo, obvykle mimo hlavní centra.

Zakladatelem Manifesty je holandská stejnojmenná nadace, která si od neustálého stěhování slibuje odolnost proti globalizaci a unifikaci současného umění. Nové místo má znamenat příliv čerstvých, konkrétních témat.

Manifesta v Murcii má v podtitulu téma dialog se severní Afrikou, který je v tamním regionu zdrojem obohacení, ale i konfliktů. "Zadané" téma však příliš nefunguje. Jen málokteří umělci je dodrželi.

My tam můžem, oni sem ne

Výstavou, která se se "zadáním" rozešla nejradikálněji, je právě středoevropská sekce, na níž se podíleli čeští kurátoři. "Jak můžeme vést dialog s Afrikou, když my k nim můžeme, a oni k nám ne?" řekl HN Zbyněk Baladrán.

Prostřednictvím vybraných umělců se pokusil zprostředkovat jiné téma: zkušenost občana postkomunistické země v západním světě. "Věřím, že je to univerzální téma", dodává Baladrán.

Většina umělců vytvořila práce bez ohledu na zadání. Překvapivě často se jejich tématem stal samotný výstavní provoz, tedy i smysl přehlídek, jakou je Manifesta. Podobně jako spisovatelé občas píší o psaní knihy, stejně tak umělci řeší nejčastěji formou videa své frustrace a ambice na poli umění.

Ne všem se to ale podařilo s takovým vtipem jako britské skupině Common Culture, která rozpravu o umění pojala v duchu montypythonovských dialogů trojice napomádovaných mladíků na diskotéce.

Související