KNIHA

Georges Didi-Huberman
Ninfa moderna (Esej o spadlé draperii)
Přeložil Josef Fulka
Fra, Praha 2010, 212 stran

Georges Didi-Huberman (1953) je bravurním francouzským myslitelem a velmi neobvyklým teoretikem obrazu, který stojí v teorii umění a filozofii mimo současné hlavní proudy. Jeho interpretace uměleckých děl, ale i dějin vizuální kultury obecně, místo z inspirací aktuálními trendy vychází převážně z děl teoretiků a provokativních filozofů první poloviny 20. století formátu Aby Warburga, Waltera Benjamina či Georgese Bataille.

V Česku nyní vyšla teprve jeho druhá kniha Ninfa moderna (Esej o spadlé draperii) v poutavém překladu filozofa Josefa Fulky, která pojednává o jednom motivu z dějin umění, jenž se v různých variacích opakuje napříč celou jejich historií. Kniha vyšla v Edici vizuální teorie v nakladatelství Fra, již řídí kurátor Karel Císař. Tato edice výtečně zaplňuje opomíjená místa v oblasti teorie obrazu kanonickými texty autorů typu Rolanda Barthese či Johna Bergera.

Nymfa z jatek

Historik umění Didi-Huberman v dlouhém eseji bedlivě sleduje proměnu motivu spadlé či padající draperie (kusu látky) z lidského těla. Tento pád či pomalé sesouvání se z těla titulní postavy, kterou je éterická božská bytost nymfa, začal již v době antiky, aby jeden ze svých určujících vrcholů zažil v renesančním a barokním malířství či sochařství. Nymfa na sebe vzala od dob starých mistrů několik různých podob, ale vždy pro její tajemství, líbeznost či ohavnost na ní ulpívají zraky pozorovatelů. Není možné k ní zaujmout lhostejné stanovisko.

Na příkladu výtvarných děl mistrů Berniniho, Tiziana, Michelangela či Botticelliho autor poukazuje na nejednoznačnost jejich zdánlivého náboženského či mytologického charakteru a zaměřuje se na detaily záhybů látky, zvlnění vlasů nebo hadrů poházených v okolí postav, jež jsou nasyceny erotismem či touhou.

Didi-Huberman si za hrdinku knihy vybral nymfu, jež však prochází v moderním umění radikální proměnou do podoby starého hadru v kalužích pařížských ulic na snímcích Eugena Atgeta nebo na fotografiích hromady opuštěného šatstva, které vyhřezává ze skříní v osvětimském koncentračním táboře. Nechybí ani její úkryt v sádrovém odlitku zmuchlaného kusu papíru od Picassa.

Z těla bohyně do strouhy

Didi-Huberman barvitým esejistickým jazykem popisuje onen propad božské postavy z alegorických až snových renesančních výjevů do podoby žebračky anebo beztvarého odpadku, jenž se válí v dešťových strouhách na ulicích meziválečných metropolí Paříže či Berlína. Kunsthistorik díky bohaté erudici a velmi jemnému vhledu do celé problematiky k sobě řadí díla zdánlivě na hony vzdálená, aniž by se uchýlil k násilné interpretaci nebo složitým teoretickým oslím můstkům.

Obzvlášť jeho precizní analýza problematiky beztvarosti a obrazů představujících odvrácenou stranu umění či fotografického dokumentu (v knize jsou reprodukovány fotografie z jatek či z policejního ohledání místa vraždy pravděpodobně prostitutky - padlé nymfy), která není spojitelná s nějakým jasně definovatelným uměnovědným proudem či jakýmsi teoretickým -ismem, je velice inspirativní a přináší skutečně nový vhled do možností popisu a výkladu obrazů.

Zcela zaslouženě je v současnosti Didi-Huberman intelektuální hvězdou nejen na univerzitní úrovni, protože jeho texty jsou srozumitelné a dobrodružné i pro čtenáře bez hlubších znalostí konkrétních děl a epoch.

Šat slavné Ludovici od Giana Lorenza Berniniho je ukázkovým příkladem rozpohybované draperie.

Související