KNIHA

Otto M. Urban
Dekadence Now! Za hranicí krajnosti
Arbor Vitae, Praha 2010, 338 stran

Dekadentní umění už není termínem, který by se vztahoval jen k tvorbě konce devatenáctého století. Galerie Rudolfinum svou nejúspěšnější výstavou minulého roku přesvědčivě ukázala, že dekadence v umění už zase kvete. Poněkud opožděně, až po skončení přehlídky, vyšla v nakladatelství Arbor Vitae stejnojmenná publikace.

Dekadence Now! je publikace, která obstojí i bez znalosti výstavy. Autor koncepce a kurátor výstavy Otto M. Urban se netají ambicí zavést termín dekadence do slovníku současného výtvarného umění. Vymezuje podobu dekadence a nachází souvislosti mezi autory, kteří jsou si často navzájem vzdálení generačně, geograficky i umělecky. Podobné jsou však obsahy jejich děl.

Vedle sexu ještě pop

Temné hlubiny lidské mysli, láska, šílenství, smrt, bolest. Témata, která dekadenci definují, rozšiřují současní umělci podle Urbana o zaujetí masovou popularitou a sexem. Autor definici ještě zpřesňuje, současná dekadence je "průnik naturalismu zobrazení a významového symbolismu, ve finální podobě ovlivněný dekorativním ornamentalismem". V praxi to jsou obrazy, fotografie sochy či videa realisticky zobrazující zraněná, mučená nebo kopulující těla, sochy ženského přirození sešitého z vepřového masa, portréty malované krví či transsexuální portréty a snové scenérie.

Dekadentní díla ukázaná pospolu působí skandálně, jen někteří z autorů však s takovým efektem při své tvorbě počítali. Často se pouze snažili dát podobu své frustraci, silně prožívané bolesti či pocitu pokoření. Jejich pohled na společnost je často kritický, odmítavý, cynický a tím také cenný.

Homosexuální umělec David Wojnarowicz si na fotografii Mlčení = smrt "zašil" ústa, Gottfried Helnwein stylizuje děti do umírajících, zkrvavených postav oblečených v nacistických uniformách.

"Ne, neopila jsem se a ano, bolelo to, ale bolestí člověk přesahuje sám sebe," říká Catherine Opie, která si pro svůj autoportrét nechala vyřezat na hruď nápis "úchyl" a do rukou si zapíchala desítky injekčních jehel.

První dekadent byl Goya

Současní dekadenti se nezřídka inspirují i výrazně staršími umělci. Hlásí se k Rimbaudovi, Schielemu, Warholovi. Nejstarším guru je však Francisco Goya. Španělský malíř byl pravděpodobně prvním tvůrcem, který ve svém cyklu Hrůzy války zobrazil bolest pravdivě. Poprvé neukazoval mučení a bolest jako heroický akt mučedníků nebo jako zasloužený trest. Zachytil ji jako banální, zbytečnou a neospravedlnitelnou zvůli silných.

Kniha Dekadence Now! přináší solidní uměleckohistorický výklad nově rozpoznané kapitoly současného umění. A obrazová příloha znovu připomíná výstavu, na které se podařilo shromáždit obdivuhodný soubor děl světových umělců.

 


David Lachapelle vyfotografoval ve Warholově stylu transsexuála, který si říká Amanda Lepore (vlevo). Americký fotograf Joel-Peter Witkin inscenuje surreálné scenérie, vytváří pseudomytické výjevy. Tajemné atmosféry dosahuje dodatečnými zásahy, své fotografie "ničí" škrábanci nebo chemikáliemi.

 

Catherine Opie fotí transsexuála Rona Atheye (Rozšklebená číča aneb Trojská děvka, vlevo), socha Slečna Kitty Paolo Schmidlina připomíná papeže.

 

Fotograf Robert Mapplethorpe takto portrétoval sám sebe (vlevo), Pierre a Gilles se vrací k líbeznosti svatých obrázků (Svatý Šebestián)

 

Dílo nazvané Nebezpečné slasti, kokain Shimona Okshteyna

 

Géza Szöllósi vytváří objekty ze zvířecího masa (Projekt Tělo: Podoby sexuality – Homo oral)