Rozsáhlá bilance celoživotního díla vynikajícího fotografa Miroslava Háka (1911–1978) ohlašuje sté výročí umělcova narození. Výstava v Nové Pace je událostí přesahující region Hákova rodného Podkrkonoší stejně dalece jako fotografův tvůrčí odkaz. Retrospektivu lakonicky pojmenovanou autorovým jménem ovlivnil v rozhodující míře fotografův syn Michael: dodal exponáty i archiválie a s pomocí otcových poznámek přispěl datacemi snímků.

Výstava představuje práce z let 1927 až 1968. Dohromady je jich 142. Počet symbolizuje spojení dvou číslic: ke kulatému hákovskému výročí je dodán letopočet, v jehož stínu byla v Praze zakládána slavná Skupina 42.

Průlom přes Topičův slon

Spolu s dvojicí rodáků, sochařem Ladislavem Zívrem a malířem Františkem Grossem, pozval Hák do Nové Paky avantgardní kolegy z metropole v čase, který k takovému podniku provokoval o to více, oč méně se k němu hodil. Nejenže se zabývali protektorátně zapovídaným moderním uměním, ale rozhodli se to demonstrovat v bezprostřední blízkosti hranic nacistické třetí říše.

Miroslav Hák: Autoportrét (1938)

Zjara 1943 sice ještě neměla Skupina 42 oficiálně název, ale o zápis do historie alternativní kultury si již říkala z moci úřední předčasně ukončenou novopackou výstavou. Téhož roku na podzim se stejnému okruhu podařil definitivní průlom, výtvarná přehlídka v pražském Topičově salonu.

S citem pro fotogenii

Miroslav Hák se s aktivní tvorbou rozloučil koncem 60. let tím, že vybral nejefektnější záběry a nově je zvětšil na formát 60 x 50 centimetrů. Z této kolekce těžily různé sbírky, zejména v českých muzeích. A na ně se zpětně obraceli organizátoři retrospektiv.

Navíc Hák za svého života připravil dvě monografie. Zkrátka a dobře směřoval k definitivě, zúročující mimořádný smysl pro výtvarnost černobílé škály. Aktuální výstava nejde proti Hákově vlastní vůli či orientaci. Pozůstalost však přibližuje nezvykle.

Objevná revize

Sérii klasických hákovských solitérů komornějších formátů doplnili pořadatelé panely s různorodými motivy tak, aby obsah díla obnažili jakoby ve stavu zrodu. Ukazují nejenom všemožné vlivy, ale také to, jak je fotograf formálně přetavoval podle svých potřeb k osobnímu obrazu.

Tak třeba ve 30. letech doplnil svůj portrét o ideál, personifikovaný dvojicí pařížských surrealistů, André Bretonem a Paulem Éluardem.

Miroslav Hák: Maska (1938)

Hlavní podněty přinášelo Hákovi nepolevující napětí mezi enormní senzitivitou a zběsilostí doby, v níž žil. Je to patrné hned z předválečných snímků. Kupříkladu Masku z konce 30. let lze chápat jako melancholický komentář žádané portrétní popisnosti, která měla Háka živit.

Metafora lidského údělu

Odezvu na německou okupaci vyjadřují opuštěná městská zákoutí a útěky do soukromí, manifestované v žánru aktu. Za druhé totality následuje napřed obrat k přírodním námětům a po srpnu 1968 konečná tečka: zátiší Smutné květy (na pozadí šedi prefabrikovaného činžáku). Kurátor Jan Nízký nabízí odůvodněnou možnost vnímat výstavu i dílo jako metaforu Hákova údělu.

Základní charakteristikou Miroslava Háka nebyla vůle experimentovat, i když ho pokusnictví neopouštělo ani ve zralém věku. Krédo nechal Hák zaprotokolovat spisovatelem Ludvíkem Součkem v knize Cesty k moderní fotografii (1966): „Jestli chceš o mně něco psát, tak napiš, že jsem měl vždycky rád experimentální fotografii, ale do každé jsem se snažil dostat poezii a pro tu poezii vlastně fotografuji. Pořád.“

Související