Dokumentarista Karel Cudlín (1960) má svou sezonu. Ještě neskončila výstava v pražské galerii Školská, kde představuje soubor fotografií z odchodu Rudé armády v roce 1991, a Galerie AMU na Malostranském náměstí mu přichystala přehlídku černobílých fotografií posledních deseti let.

Dokumentární záběry fotograf pořídil na svých cestách, které mířily většinou východním směrem. Ukrajina, Ázerbájdžán, Mongolsko, Polsko, Rusko. Potom také Izrael, několik záběrů z Česka a New Yorku.

Soubor nepůsobí tak nesourodě, jak by se mohlo zdát. Je tu stejný, klasický rukopis fotografa, stejné je také téma. Tím jsou lidé zachycení ve svém prostředí v okamžiku, který scénu povyšuje na malé podobenství, symbol nebo alespoň výtvarně působivý celek.

Na nezměrně široké mongolské pláni se ze sedla cválajícího koně ohlíží rozesmátý mladík, na zamrzlé ukrajinské řece si hrají děti a jejich hru snímanou odkudsi shora protíná mystický pramínek slunečního světla, izraelští vojáci na check pointu jsou rozmazaní přes okno zacákaného auta. Je to výběr výborných fotografií skvělého fotografa.

Podle kurátora Tomáše Pospiszyla to ukazuje nový život dokumentární fotografie, jež sice už pozbyla své informační hodnoty, které měla hlavně v éře velkých magazínů padesátých let, v rovině umění však stále má co říci. Jak kurátor řekl Českému rozhlasu, na Cudlínových fotografiích oceňuje "schopnost komponovat realitu do hledáčku".

S Pospiszylovým názorem lze polemizovat. Výstava proslulého dokumentaristy je krásná, má uměleckou hodnotu, nejen tu dokumentární. Ale jinak je to ohlédnutí za odeznívajícím stylem, který se v současném umění už znovu neprosadí. Sám Cudlín prokazuje větší soudnost, když se označuje za "představitele vymírající formy fotografie".

Tím se ovšem Cudlínův význam neumenšuje, není nutné, aby se fotografové, kteří pomalu dosahují na titul klasika českého dokumentu, museli vyvíjet ve směru současných, zejména konceptuálních tendencí.

Stačí, že Cudlín nebo například František Dostál, Dana Kyndrová, Jan Šibík či Jaroslav Kučera jsou výborní dokumentaristé a umělci k tomu. Mladí autoři si však už musejí najít něco trochu jiného, jít v jejich kolejích by byl anachronismus.

Na výstavě Karla Cudlína se neubráníme pocitu retra. Nevadí, že část fotografií má letošní vročení. Jsou to podvědomě známé momentky s velkým zrnem a humanistickým poselstvím. U některých se dostaví mravenčení v zátylku, Cudlín má zvláštní cit pro duchovní rozměr situací.

Současně je to výstava pohodlná. Divák dostane to, co očekává, nemusí se příliš snažit, aby porozuměl. Daní za útulnost je však neodbytný dojem, že všechno už divák někde dříve viděl.

Překvapení, třeba i nemilého, burcujícího, ale hlavně inspirativního, se nedočká. To se ale při setkání s klasikem stává.

 

Karel Cudlín. Fotografie 2001-2011. GAMU, Praha, do 11. září.

Související