Při vstupu do pražské galerie Fotograf, kde právě vystavuje Václav Stratil, se člověk nesmí nechat zmást. Je nutné si připomenout nejen to, že jde o autora velmi uznávaného a pedagoga velmi oblíbeného, ale především si v duchu zopakovat, že nic z toho, co Stratil dělá, není tak úplně vážné ani zcela beze smyslu.

Václav Stratil svou přehlídku nazval Sedim.

Zdi galerie vypadají dost chudě. Pár fotografií, na kterých umělec stojí vedle pokaždé jiného, zpravidla mladšího muže, spojuje linka nalepených čtvercových papírků.

Teprve detailní pohled ukáže, že jde o klasické „pasovky“, čtyřcentimetrové fotografie s oblými rohy, které se skenují do dokladů.

Ještě důkladnější pohled na nich zachytí nepatrný stín, obrys a konečně i celou siluetu hlavy zakryté bílým přehozem. Stratil se fotil ve fotoateliéru s šátkem přes obličej.

A konečně je tu ještě třetí série fotografií: na formátu pasovky je zachyceno pouze pozadí, člověk se zakrytou hlavou se vytratil úplně.

Snímky z komunálních fotoateliérů nejsou nové, umělec se nechává fotografovat sám či s někým už čtvrtstoletí. Je to další příspěvek k tématu proměnlivé identity, ale i ohmatávání prostředí, které je blízké lidem několika generací.

Návštěva fotoateliéru za účelem rodinné fotografie s sebou nese nádech jedinečné slavnostní události, touhy zvěčnit svou podobu na památku pro blízké. Jde tu o lidskou pospolitost, blízkost.

Také Stratilovy dvojice vyzařují souznění či kumpánství, navíc i pobavení, byť téměř neznatelně. On i jeho společníci hledí trochu zaraženě, někdy pobaveně přímo do objektivu.

Na výstavě se nabízí srovnání Stratilových dvojic s autoportréty Dity Pepe. Její fotografické cykly, v nichž se od roku 1999 stylizuje do podoby ženských protějšků či do partnerek různorodých mužů, jsou technicky i psychologicky dokonalé. Krásná žena se proměňuje jako chameleon a vystihuje lidské typy i sociální skupiny.

Václav Stratil se tentokrát nesnaží připodobnit svým společníkům, byť i to bylo kdysi jeho východiskem.

Vtipná i trochu k politování je fotografie, na níž je šestašedesátiletý umělec vyfocen spolu s potetovaným mladíkem, oba do půl těla nazí. Stratilovo neforemné, staré tělo navíc zdobí klíček zavěšený kolem krku na modré tkaničce. Právě valírování mezi naivitou, nadsázkou a originálně vystiženou obyčejností života je na Stratilově umění tím nejcennějším.

Výstava

Václav Stratil

Sedim

Fotograf Gallery, Praha, výstava potrvá do 11. února

Václav Stratil je konceptualistou a také malířem. Kreslí a maluje obrazy koncipované jako záznam náročného rukodělného procesu – pravoúhlé čáry v přesných milimetrových rozestupech pokrývají celou plochu rozměrného obrazu – nebo naivní výjevy se sexuálním podtextem. Jeho oblíbeným námětem jsou lišky, malované a kreslené záměrně naivním stylem.

Nejznámější jsou díla, při kterých používá své tělo a především tvář s výrazně křivým nosem jako materiál nebo matrici pro svůj soukromý výzkum a osobní terapii.

Sám sebe maluje, fotografuje, vytváří fotoperformance – třeba portrét s letícími vajíčky v cyklu Řeholní pacient. Také se rád stylizuje, třeba v rámci monografie I´m History do podoby Adolfa Hitlera či svými performancemi do jeho obdivovatele.

Jeho nešikovně nadsazený výrok „mám rád Hitlera“ v televizním pořadu mu před třemi lety vysloužil skandalizující pozornost publicisty Ivana Klímy, který ignoroval umělecký kontext a umělce očernil televizní reportáží.

„Nikdy jsem nepodporoval nacismus ani jakékoliv jeho projevy. Jsem po mamince Žid, mám rád Romy, jsem humanista a věřící člověk, nejsem rasista,“ ohradil se veřejným prohlášením umělec. Zároveň se omluvil lidem, „kteří nacismus mají spojený s osobními a rodinnými tragédiemi“ a kterých se jeho výroky v alternativním pořadu Tečka páteční noci ČT art mohly dotknout.

I když mu po aféře hrozilo vyloučení z univerzity, Fakulta výtvarných umění VUT v Brně se za svého docenta postavila. A o rok později dokonce získal prestižní brněnskou Cenu Michala Ranného.

Související