Do hotelu v Sarajevu se vejdou všechny názory. Film zachycuje problémy Bosny i Evropy

Hotel Evropa v Sarajevu zná těžké časy. Pamatuje rakousko-uherskou okupaci Bosny a Hercegoviny a v hraném filmu Smrt v Sarajevu, který včera vstoupil do kin, hostí ceremoniál ke stému výročí atentátu na Františka Ferdinanda. Účastní se recepční, zástupci Evropské unie, dětský sbor, ale též mafiáni a gambleři.

Bosenský režisér Denis Tanović do hotelu vměstnal sto let historie své země a jednotlivá patra zabydlel různými vrstvami společnosti.

Zatímco na střeše televizní štáb zkoumá pozadí atentátu i osobu atentátníka Gavrila Principa, v podzemním baru vládnou gangsteři, kteří pro manažera hotelu vykonávají černou práci. A že je jí třeba.

V den večírku má manažer Omer na krku nejen hrozící krach hotelu, ale také stávku zaměstnanců, kteří nedostali výplatu. Zabránit nejhoršímu se snaží vrchní recepční Lamija. Ani ta není v lehké situaci. Její matka, která v hotelu už třicet let uklízí, se postavila do čela stávkujících. Lamija stávku neschvaluje, ale sama ví nejlépe, že situace dávno překročila meze morálky i zákona.

Režisér Tanovič v roce 2001 svým debutem Země nikoho ohromil světové festivaly. Za své válečné drama získal ceny na festivalu v Cannes a později také Oscara a Zlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný snímek.

Před čtyřmi lety se syrovým sociálním dramatem Epizoda ze života sběrače železa získal Velkou cenu poroty na festivalu v Berlíně. Vloni režisér tento úspěch zopakoval se Smrtí v Sarajevu.

Film volně inspirovala divadelní hra francouzského intelektuála Bernarda-Henriho Lévyho, ale víc než z ní těží z pohybu po rozlehlém hotelu. Mimochodem se nenatáčelo ve skutečném Hotelu Evropa, ale v méně honosném Holidayi. Plně však postačil jako prostředí, které má na jednu stranu nóbl fasádu, na stranu druhou si tu personál stěžuje na staré příbory.

"Uplynulo sto let a my stále dumáme, jestli byl Gavrilo Princip zločinec, nebo hrdina a František Ferdinand okupant, nebo oběť," říká na střeše historik do televizních kamer. "Je to náš osud a možná je to dobře, chrání nás to před jednostranným myšlením."

Režisér ve filmu ukazuje nejen rozpolcenou minulost své země, ale také podobně rozvrácený stav dnešní společnosti. Snímek rychle plyne kupředu, satira se v něm střídá s thrillerem i melodramatem. Pohyb architekturou budovy, kterou kamera ani na minutu neopustí, dělá také z filmu architektonicky sevřené dílo.

V jednu chvíli na střeše zapáleně beseduje stejnojmenný potomek Gavrila Principa, horkokrevný nacionalista a muž činu. O něco níže si v prezidentském apartmá stále opilejší francouzský herec trénuje večerní výstup. Začínají se mu plést nejen vzletná slova o osudu Evropy a vztahu k "bratřím ze Sarajeva", ale také samotné znění jména atentátníka Principa. Při tom jej na ilegálně nainstalovaných kamerách sleduje zaměstnanec ostrahy holdující kokainu. A jeho nadřízený se děsí, aby se na přítomnost kamer nepřišlo.

Režisérovi se film nepovedlo dotáhnout ke zcela přesvědčivému konci. Pokusil se však zachytit zásadní problémy bosenské i evropské politiky zároveň. Komentuje nejen stoletý atentát či balkánskou válku, ale třeba též současný ukrajinský konflikt. Vše se navíc odehrává ve strhujícím tempu.

V přímém protikladu k němu ovšem v divákovi sílí depresivní pocit, že se stejně nic nezmění. Bosna a Hercegovina zůstane rozkročena na svých rozpolcených nohou, tvrdošíjně zapuštěna do půdy protichůdných názorů, zakonzervována jako starý hotel.