Zdlouhavé kontrolní šacování, které musí obyčejný návštěvník podstoupit cestou přes Pražský hrad do Salmovského paláce, se k výstavě zvané Charta Story hodí. Malá občanská nepříjemnost, jejíž smysl lze zpochybnit, je jen nepatrným zážitkem ve srovnání s protiprávními zásahy, které v denních i nočních hodinách zažívali signatáři Charty 77.

O nich vypráví nová přehlídka v budově na Hradčanském náměstí. Začala minulý týden v den 40. výročí úmrtí prvního z mluvčích iniciativy, filozofa Jana Patočky, a kromě toho připomíná 40. výročí vyhlášení Charty.

Národní galerie přípravu výstavy svěřila filozofovi a umělci Eugenu Brikciusovi, který se od 60. let podílel na neoficiálním kulturním dění, byl za to vězněn a za podpis Charty zaplatil vynuceným vystěhováním.

Brikcius přehlídku věnuje "zapomnětlivým na pamětnou a nezasvěceným na poučenou". Jeho nepodbízivý styl je očišťující, nehledě na to, že jiný pamětník disentu by význam Charty 77 možná popsal jinak.

Autor výstavy ani po letech nepůsobí usmířeně, ve svém textu Sen o Chartě píše o vinících nelidského režimu, kteří by se měli červenat. Není to jen tehdejší "vládnoucí partaj", ale "především obyvatelstvo dovolující režimu lidská práva porušovat".

Brikcius připojuje osobní zkušenost o deset let starší než Charta. V roce 1967 se stovkou přátel uspořádal happening − přes centrum Prahy do Malé Fürstenberské zahrady nesli kulaté pecny chleba. Než je mohli symbolicky obětovat múze, účastníky zatkli policisté. Ukázalo se, že Veřejná bezpečnost na průvod obdržela sto telefonických udání.

Hlavní postavou výstavy Charta Story ale není Brikcius, jakkoliv se několikrát proměňuje z kurátora v dobového aktéra. Nejvíc pozornosti přehlídka věnuje vykladači undergroundu a jeho spolutvůrci, historikovi umění a básníkovi Ivanu Martinu Jirousovi, zvanému Magor.

Výstava začíná jeho svatbou s výtvarnicí Julianou Stritzkovou v lednu 1976. Černobílé fotografie z církevního obřadu, kterému musel předcházet sňatek na "výboru", doplňují snímky z hospodské oslavy s dortovou bitvou a také z hudebního Druhého festivalu druhé kultury v Bojanovicích. Také ten byl − třebaže o měsíc později − součástí svatebních oslav.

Jeho atmosféru připomíná filmový záznam − ovšem z následujícího, tedy Třetího festivalu druhé kultury, který se uskutečnil na podzim 1977 ve stodole na chalupě Václava Havla na Hrádečku. V honosném Salmovském paláci se zvlášť vyjímá neučesaný, rockový zvuk kapely Umělá hmota nebo neškolený zpěv písničkáře a evangelického faráře Sváti Karáska, který proslul trefnými překlady tradičních spirituálů: "Say no to the devil, say no / Sejmou ti otisky, sejmou."

Výstava

Charta Story. Příběh Charty 77
(Pořádá Národní galerie)
Salmovský palác, Praha, výstava potrvá do 19. ledna 2018

Undergroundový festival z roku 1976 se stal záminkou k zatýkání a po zpolitizovaném procesu také k věznění několika organizátorů a hudebníků. Právě tvrdý zásah režimu proti svobodné podzemní kultuře vedl k solidaritě, na jejíž vlně koncem roku 1976 vznikla Charta 77.

Účastníci festivalu na Hrádečku o rok později byli tedy "jiní" svou zkušeností. Věděli, že mají cejch protivníků režimu a že musí počítat s policejním dozorem, úřední šikanou a − když budou mít smůlu − také s vězením. Přesto se seznam signatářů rozšiřoval.

Veřejné prohlášení, jehož hlavním autorem byl Václav Havel, v první vlně podepsalo 241 lidí "různého přesvědčení, různé víry a různých profesí". Do konce 80. let jich bylo 1883, z nichž pouze 25 svůj podpis veřejně odvolalo. Ovšem takzvanou antichartu, tedy režimní kampaň odsuzující Chartu, podepsalo sedm tisíc kulturních osobností. Statistika, která je jednou z linek výstavy, pokračuje dalšími údaji, fotografiemi a čísly. Například připomínají, že v rámci policejní akce Asanace bylo k vystěhování z Československa donuceno dvě stě chartistů.

Z bohatého archivu signatářů a také z kartoték někdejší StB autoři výstavy vyprávějí příběh Charty 77. Líčí setkávání na koncertech ve stodolách, v bytových divadlech, při vernisážích na půdách domů, zmiňují vzájemnou podporu − třeba když se obžalovaní doprovázeli u soudu − i pronásledování. To na výstavě dokládají snímky chartistů pořízené tajnými policisty. Nechybějí zprávy o policejních zásazích, soukromá korespondence, básně či obrazy od malířů chartistů.

Výstava Charta Story na počet místností není nijak veliká. Přesto návštěvník nemá šanci všechen textový a vizuální materiál vstřebat. Je tedy vděčný za katalog, v němž nic podstatného ze Salmovského paláce nechybí.

Související