Výstava Invaze představuje výběr obrazů a kreseb významného malíře druhé poloviny 20. století Jiřího Načeradského z let 1962 až 1992, kdy byl pro neshody s rektorem Milanem Knížákem donucen k odchodu z pražské akademie.

Kurátor Petr Mach pro pražskou Galerii U Betlémské kaple připravil další výběr z Načeradského děl, z nichž mnohá tvoří páteř chystané umělcovy monografie. Pracovali na ni spolu, ale za malířova života se ji nepodařilo vydat.

Mach představil výběr z Načeradského obrazů v Galerii U Betlémské kaple také v roce 2013.

Start Jiřího Načeradského v uvolněných 60. letech byl vynikající. Když kurátor Jindřich Chalupecký představil v roce 1968 ve Špálově galerii v Praze výběr z jeho expresivního cyklu, pro který se ujal název Běžci, namalovaného o rok dříve podle fotografií z denního tisku, byl to velký úspěch.

Jenže už za pár měsíců dorazily do Československa sovětské a další "bratrské" tanky – a bylo po nadějích. Jiří Načeradský spolu s umělci Rudolfem Němcem a Jiřím Sopkem odjel do Francie, odkud se bez úspěchu pokusil emigrovat do Spojených států.

Po návratu do vlasti neměl šanci oficiálně vystavovat, jeho tvorbu stihl totální bojkot. Snažil se tedy uživit rodinu jako restaurátor fasád historických budov. Jeho stopy lze najít například na renesanční fasádě zámku Litomyšl.

Světu však Načeradského tvorba neunikla. Akviziční komise pařížského Centre Georges Pompidou v roce 1978 nakoupila v jeho ateliéru sedm kreseb a muzeum je představilo veřejnosti.

Díky sběratelce Medě Mládkové byla Načeradského díla v 80. letech vystavena ve Vídni, Washingtonu a New Yorku.

V roce 1985 ho oslovili mladí umělci a přizvali ho k účasti na neoficiálních výstavách zvaných Konfrontace. A v roce 1987 se stal členem Volného sdružení 12/15 (Pozdě, ale přece). Podílel se na jejich aktivitách a dá se říct, že to byli právě mladí výtvarníci, díky nimž se neocitl v izolaci.

K šedivé době normalizace se vztahuje Načeradského výrok o tom, že čím hůř mu bylo, tím byly jeho obrazy veselejší. Právě tehdy přibyly ke Kudlankám, Marťankám a Ufám ještě Ušatky, prapodivné ženské bytosti v zářivé barevnosti.

Žena byla Načeradskému věčnou inspirací, ovšem zobrazoval ji v duchu svého nazírání na svět jako účastnici groteskní lidské komedie, s přehnaně zdůrazněnými rysy, deformovaným tělem, jako múzu i predátorku.

Zatímco ostatní součásti jeho díla se těšily velkému sběratelskému zájmu, kolektorům chvíli trvalo, než si k těmto jeho typickým ženským bytostem našli cestu.

Výstava

Jiří Načeradský: Invaze

Galerie U Betlémské kaple, Praha

Výstava potrvá do 12. května

Načeradského umění je také součástí sbírky Galerie Zlatá husa, kterou od 90. let budoval Vladimír Železný, a poprvé tak dal českým sběratelům impulz k tomu, aby ocenili hodnoty především českého umění 60. let.

Načeradský měl to štěstí, že se tehdy stal součástí nadějné, i když nedlouhé etapy českého umění 20. století. Její kvality ukázala právě skončená výstava Příliš mnoho zubů, České a slovenské umění šedesátých let ze sbírky Galerie Zlatá husa a Musea Kampa v pražských Sovových mlýnech.

Nejznámější cyklus Běžců je na současné Načeradského výstavě zastoupen jen okrajově. Zato jeho ženských archetypálních bytostí je na ní k vidění dost.

Vystavené obrazy patří podle kurátora k jádru chystané monografie. U stěžejních obrazů jsou zařazeny i skici, které ukazují umělcovu cestu k definitivní verzi.

Načeradský, jenž žil v letech 1939 až 2014, kresby nepodceňoval. Říkal o sobě, že jich dělá "tisíce" a potom složitě vybírá, na základě které vznikne malířské dílo. Jak ale zdůrazňuje kurátor Mach, "většina vystavených prací na papíře představuje finální díla, která jsou umělecky rovnocenná obrazům", dodává.

Související