Každou výstavu malíře Lukáše Musila alias Musy provází velká mediální pozornost. Jeho příběh se dobře "prodává": úspěšný vrcholový hokejista ve dvaadvaceti zahodil hokejku a stal se nejprve prvotřídním tatérem a potom malířem.

"Já kreslil od mala," hájí se nyní třiatřicetiletý Musa, který velkou publicitu nese s rozpaky. Jeho dosud třetí a největší výstava, kterou hostí pražská výstavní síň Mánes, je však suverénní.

Velká plátna svým uspořádáním evokují chrám, včetně nástropní "výmalby" − pokreslené plachty zastiňující prosklenou střechu. Tři menší sály patří kresbám a Musovým oblíbeným freskám připomínajícím prastaré jeskynní kresby.

Mánesu předcházela loňská konceptuální přehlídka v galerii Pro arte, na které výtvarník těžil ze své hokejové minulosti. Výstava nazvaná Musa versus Jágr představila mimo jiné řadu "objektů" spojených s ledovým sportem. Hokejky, hrazení z plexiskla, dokonce i suspenzor, který chrání sportovcovo přirození.

Většina toho ale byla poznamenaná malířovým rukopisem. Musa do objektů vyrýval vzkazy převážně související s emocemi, které se vyjevují při sportu − včetně vděčnosti své mámě.

To na zámku Hluboká, kde se v Alšově jihočeské galerii Musa před dvěma lety představil jako malíř vůbec poprvé, prezentoval i své tatérské umění. Nadměrné fotografie potetovaných těl přecházely ve velké, abstraktní obrazy.

Každého muselo napadnout, že také s tetovacím strojkem Musa už dávno nakládá jako malíř. Svým klientům kreslil na těla křivolaké linie, jakési mapy či nesymetrické kruhy, možná rituální znamení nebo čáry zachycující pomyslné energetické dráhy.

Ve světě tatérů patřil ke špičce, jako jediný Čech se například představil na celosvětové tatérské výstavě v prestižním Musée du Quai Branly v Paříži. Nikdy netetoval podle přineseného obrázku, ale stejně se u kreseb, jež kreslil jehlou do kůže, nepovažuje za autora. "Každý klient byl spoluautorem − i když nezasahoval verbálně, tak nějakou energií určitě," říká Musa, podle kterého je tetování uměleckým řemeslem, u něhož musí dobrý tatér zapřít své ego.

Teprve aktuální výstava v Mánesu nazvaná Signatura ukazuje umělce sama za sebe. Musa už nemluví o hokeji a s tetováním prý také přestal. "Většina obrazů je nová, i když přímo pro Mánes jsem udělal jen tu plachtu," říká malíř a ukazuje na strop, kde je upevněna průsvitná bílá textilie pokrytá černou kresbou, jež připomíná domorodou výmalbu pohanského chrámu anebo dětské kresbičky z pijáku.

Iluzi chrámu posiluje instalace obrazů, které visí jako sloupořadí podél stěn. Je to velká série černým sprejem zachycených zvířat, místo plátna však bývalý tatér použil koženku. Podoba zvířat je zachycena expresivně, neostře, jako by šlo spíše o otisk letmého záznamu paměti. "Nemůže to být doslovné, snažil jsem se zachytit základní struktury. Paralelně jsem zkoušel psát haiku a v těch obrazech se to propojilo. Zvíře je znak," popisuje své snažení malíř.

Éterickým výrazem připomínají jeho obrazy práce Adrieny Šimotové, která do papíru zanášela otisky lidských těl. Musovy zvířecí "záznamy" jsou také víceznačné. Býk s dlouhými špičatými rohy může zrovna tak být zhrouceným člověkem s rozpaženýma rukama.

Výstava

Musa
Signatura
Praha, Galerie Mánes, do 9. července

Jiný tur se zlatými rohy evokuje plátna Jakuba Špaňhela. "To je ten expresivní malíř, jak kreslí barokní kostely?" ptá se Musa a je tou podobností potěšen. "Nemám žádné umělecké vzdělání, přistupuji k práci intuitivně. Nejsem svázaný znalostí řemeslných postupů," říká malíř, který sice vůbec nechodí na výstavy, práce jiných autorů ale zná. "Spíš si někam zalezu a čtu si nebo kreslím. Nemůžu říct, že by mě umění jiných fascinovalo, sám jsem se do malování pustil z vnitřní potřeby," dodává Musa.

V Mánesu je vystaveno i několik meditativních obrazů, které byly před dvěma lety představeny na Hluboké. V čele hlavního sálu je černý triptych, který ovšem má svůj předobraz: "Je to reminiscence na Kupkovu malou kresbu Vlna z roku 1905," říká autor.

Osobně je mu ale nejbližší čtveřice obřích temných obrazů, z nichž sotva znatelně vystupuje oblé, průsvitné torzo. Připomíná pohled do nitra − vesmíru, nebo možná lidského těla. "Pro sebe jsem to pojmenoval Duchové, ale do seznamu děl si to pořadatelé zapsali myslím jako Zrození nebo Zánik. Popravdě, pro mě to zas tak důležité není," tvrdí malíř, který o obsahu svých děl leckdy přemýšlí až dodatečně, při rozhovoru s kurátorem.

Pokaždé, když se Lukáše Musila ptají na jeho přerod ze sportovce v umělce, neví, co odpovědět. "Vždycky jsem kreslil, ale v patnácti, když jsem šel na Slavii, jsem s tím přestal. Už na to nebyl čas a asi jsem to i potlačoval. Byl to pud sebezáchovy. Potřeboval jsem vědět, že mám jasno, že chci dělat sport. Nechtěl jsem pochybovat. Ale pak mě ty pochyby dostihly," vzpomíná Musa.

Přes své potetované, dokonale vysportované tělo vypadá najednou křehce: "Člověk vlastně pochybuje pořád, třeba jestli není přeceňovaný. Tvoření je důležité, ale je důležité také vystavovat? A obchod s uměním, není to občas absurdní? A ty mediální věci okolo, to už s uměním vůbec nesouvisí," říká se smutným úsměvem Musa. A vzápětí odmítá návrh fotografa, aby "jako sportovec" pózoval mezi svými obrazy jen v trenýrkách.

Související