O výtvarnících a jejich dílech dokázala vyprávět zasvěceně a s citem pro lidskou velikost i poklesky. Přistupovala tak ke všem, které zpovídala. V pátek 9. června nás však milá kolegyně a vynikající novinářka Naďa Klevisová navždy opustila.

V Hospodářských novinách pracovala od roku 1991 a mnoho let byla duší pátečního magazínu. Za tu dobu vyzpovídala nespočet zajímavých lidí. Jako vystudovaná tlumočnice neměla problém hovořit s nimi v několika světových jazycích.

Ve sloupku nazvaném Všichni moji muži jednou popisovala fiktivní setkání osobností, s nimž dělala rozhovor. "Poslední z velkých amerických beatníků, básník a muzikant Ed Sanders, přesvědčený, že zůstane beatníkem i na invalidním vozíku. Italský návrhář Giulio Cappellini, kterému prý návštěvy říkají, že bydlí jako v muzeu. Spisovatel Michael Cunningham, který vyhrkl: Po knize Hodiny jsem měl dva roky pocit, že už nikdy nic pořádného nenapíšu," vypočítávala.

Přestože to s některými velikány neměla lehké, jako pravá dáma jejich vrtochy zamlčela. Místo toho do závěru sloupku napsala: "Nikdy nevěřte, když vám někdo bude vykládat, že novinařina je divné povolání. Je skvělá."

Naďa psala i výborné fejetony. Třeba ten o chytrém domě protkaném technologiemi, který myslí za nás a ve kterém by nikdy nebydlela. Vyznávala spíš poetický svět starých obrazů a fotografií.

Svoji práci zbožňovala, ale nehroutila se z ní. Jednou si z diktafonu omylem vymazala část rozhovoru se slavným buřičským výtvarníkem. Věc, která se párkrát za život stane každému novináři. "Nějak to napíšu," pokrčila tehdy rameny.

Několikastránkový rozhovor pak napsala částečně zpaměti. A to tak skvěle, že v něm umělec při autorizaci neopravil ani čárku.

Naďa byla novinářkou neúnavnou a obětavou. Když bylo potřeba napsat neplánovaný text do druhého dne, udělala to. Neváhala vyrazit na reportáž na druhý konec republiky. Vše zvládala s elegancí, nadhledem a humorem.

Přestože výsadu tykání neudělovala každému, bylo možné bavit se s ní o čemkoliv. Znala profesní, rodinná i milostná tajemství mnohých kolegů. Dokázala povzbudit, přispěla historkou a zkušeností z vlastního života, který nebyl vždy lehký. Milovala své blízké a obětavě o ně pečovala.

Všichni, kdo se chtějí s Naďou rozloučit, mohou přijít 15. června ve 12 hodin do velké síně strašnického krematoria.

Související