Ve věku pětaosmdesáti let minulý týden zemřel český sochař, malíř, grafik a autor mnoha filozofických esejů Jan Koblasa. Jeho úmrtí s odvoláním na rodinu nyní potvrdil galerista Jiří Rybář.

Koblasa, jenž byl jedním z nejuznávanějších exilových umělců, žil od roku 1968 v Německu. Tam přes 20 let působil jako profesor na vysoké umělecké škole.

V roce 2002 mu prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy.

Koblasova tvůrčí cesta byla syntézou úvah o člověku a roli, kterou ve světě má. Byla návratem k pradávným mýtům a archetypům, v nichž tkví analogie s pocity současného člověka.

Výrazným okruhem vynořujícím se z Koblasovy tvorby 60. let byly náměty králů, proroků, strážců a lament, následovány postavami z řecké mytologie, tématy ze světa opery a divadla, ale také herci a hudebníky ulice.

Táborský rodák Koblasa v 50. letech vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění, kde o čtyři desítky let později učil.

Krátce po absolvování školy si však Koblasa od sochařiny musel na čtyři roky dát pauzu – prý se bál, že školou "načichl".

Už za studií se aktivně účastnil veřejného života, podílel se například na akcích Malmuzherciáda v duchu neodadaistických recesí (1954) a stal se zakládajícím členem Klubu (od roku 1957 Šmidrové), jehož dalšími členy byli například výtvarníci Bedřich Dlouhý, Karel Nepraš a Jaroslav Vožniak.

Jako vůdčí osobnost generace Koblasa organizoval mimo jiné neoficiální výstavy Konfrontace I. a II. (1960).

Ze studií byl Koblasa téměř vyloučen za svou závěrečnou práci – akt ženy. Srpen 1968 ho zastihl v italském Miláně, odkud už se do tehdejšího Československa nevrátil.

"Mám stále stupňující se pocit člověka, který byl dlouho v kriminále a který po propuštění není schopen žít na svobodě. Finanční rezervy se vyčerpávají rychleji, než se dalo předpokládat, třebaže žijeme na minimum," zapsal si Koblasa roku 1968.

Od konce 60. let působil v německém Kielu, kde mu nabídli místo hostujícího pedagoga na Muthesius Fachhochschule a kde později založil obor volné plastiky. V Německu měl do posledních let svůj ateliér.

"V emigraci jsem byl téměř bez kontaktů, nikdo mi nepsal, spíš mě lidi prosili, ať jim nepíšu. Občas se mi ozval pan Chalupecký, když potřeboval nějakou knížku. Ten mě trochu informoval," vzpomínal Koblasa na tehdejší dobu.

"Jsem doma tady i tam. Své kořeny nemůžete zapomenout," říkal ještě před pár lety.

Deníkové záznamy z exilových začátků Jana Koblasy před pár lety knižně vydala Galerie Ztichlá klika pod názvem Emigrace – Vstávání z mrtvých se živým nedaří.

V roce 2012 měl Koblasa u příležitosti svých 80. narozenin velkou retrospektivu v Jízdárně Pražského hradu – představila jeho dílo od realistických počátků přes informelní 60. léta malířská i sochařská a ve větší míře i jeho exilové období.

Pro dlouhý prostor hradní Jízdárny Koblasa vymyslel labyrint různě lomených panelů, které vytvářely intimní kabinety pro drobnější díla a efektní clonu pro monumentální práce.

"Sochy byly vždycky to podstatné a hlavní. A když nedělám sochy, když mě příliš bolí záda, tak píšu nebo dělám grafiku," řekl Koblasa, když výstavu na Hradě zahajoval. Hospodářské noviny v této souvislosti psaly o osmdesátiletém sochaři vysoké rozložité postavy, decentně se podpírajícím dřevěnou holí, jenž se samozřejmostí provádí návštěvníky po výstavě.

Předtím Koblasa v Praze naposledy vystavoval roku 1991 v Belvederu Pražského hradu.

V Koblasově tvorbě byly časté romantické, existenciální, mytické, intimní a náboženské motivy. Používal snad všechny materiály, které si sochař přeje zkusit – od dřeva přes kameninu, kámen a železo až po umělou hmotu.

V roce 2013 byla Koblasova socha Vzkříšení instalována u příležitosti výročí 17. listopadu v katedrále sv. Víta na Hradčanech. Umístěním plastiky do jednoho z nejvýznamnějších symbolů Prahy a Česka se Koblasovo dílo dostalo do sousedství prací významných umělců minulosti.

Působivou oltářní sochu Ukřižovaného má v Chrámu svatého Víta například jedna z největších osobností české secese Bílek. Svá díla má v katedrále i zakladatel novodobého českého sochařství Myslbek.