Ani devět měsíců, které roku 1952 strávil ve vazbě za rukopis sbírky Prométheova játra, nezměnilo touhu básníka a výtvarníka Jiřího Koláře vyjadřovat se ke společenským událostem. Když v srpnu 1968 vojska "spřátelených armád" zašlapala pučící pražské jaro do země, začal vytvářet hořce kritický Týdeník. 66 listů koláží s výstřižky z dobových novin i osobních písemností tvoří páteř výstavy Úšklebek století, kterou nyní v paláci Kinských na pražském Staroměstském náměstí otevřela Národní galerie.

Autorkami přehlídky jsou znalkyně Kolářova díla Marie Klimešová a kunsthistorička a jinak také šéfka galerijní Sbírky moderního a současného umění Milena Kalinovská. Nevybíraly jen z Kolářových děl v Česku, velká část včetně hlavního exponátu − takzvaného Týdeníku 1968 − pochází z norimberského Neues Musea. "S určitou závistí musím říct, že nejdůležitější díla Jiřího Koláře vlastní Neues Museum. To dokazuje, že dobré sbírky vznikají hlavně ve svobodné době," říká Kalinovská.

Německé muzeum ještě pod názvem Kunsthalle Nürnberg přichystalo českému umělci výstavu v osmdesátých letech minulého století a tehdejší ředitel následně vyjednal nákup desítek Kolářových děl. Byla to sázka na jistotu, autor již měl mezinárodní renomé: v šedesátých letech vystavoval na prestižní přehlídce Documenta v Kasselu či na bienále v Sao Paulu, v roce 1970 byla jeho díla součástí československé expozice na Expu v Ósace. A od poloviny sedmdesátých let mu dokonce třikrát připravilo samostatnou přehlídku Guggenheimovo muzeum v New Yorku.

O výstavě

Jiří Kolář: Úšklebek století
Kurátorky: Marie Klimešová, Milena Kalinovská
Palác Kinských, Praha, výstava potrvá do 2. září.

Do nitra nynější výstavy v paláci Kinských dává nahlédnout obří skleněné kukátko před vstupem do prvního sálu. Ve výhledu trůní obrovské jablko polepené tisíci útržky novinového textu.

"Když jsem se narodil, otec zasadil jabloň," říká ve filmovém dokumentu z konce devadesátých let umělec, pro něhož byly jablko a také hruška − hrušeň dostala do vínku Kolářova sestra − stále se vracejícími symboly.

Architektem přehlídky je Josef Pleskot, který vymyslel, jak v poměrně malých průchozích místnostech představit hlavní exponát Týdeník 1968 v jednom celku: tenkou příčku potaženou balicím papírem vede otevřenými dveřmi skrze všechny sály druhého patra paláce. Politicky přímočarý cyklus tak protíná a konfrontuje autorovy ostatní, většinou výtvarnější koláže.

Týdeník je v některých částech téměř čistým dokumentem, pouze Kolářův lakonický komentář jej posouvá směrem k básni. "Zápas s hady začal, co nevidět bude stříkat jed na všechny strany," píše autor pod jednou koláží. Jiný list je téměř monochromní. Tvoří jej převážně titulní strana speciálního posrpnového vydání Mladého světa, na němž je fotografie lidí shromážděných na místě, kde vojáci zabili člověka.

Další koláži dominuje výstřižek s článkem Milana Kundery, ve kterém romanopisec vyjadřuje znechucení nad přetvářkou činovníků Svazu spisovatelů a také své prozření z toho, že Československo nikdy nebude bratrsky rovno Sovětskému svazu.

Byť je Týdeník 1968 Kolářovým nejkoncentrovanějším politickým dílem, výstava obsahuje i jiné protirežimní exponáty. Jeden například kombinuje drastické záběry z konfliktu v Indočíně s banálními českými výjevy − fotografii muže popraveného oběšením na větvi stromu doprovází idylický snímek dozrávající hrušky a slogan jak z komunistické nástěnky: "Každý strom nese jiné ovoce."

Psaného slova se Jiří Kolář nikdy úplně nevzdal, i když psaní básní na konci padesátých let vyměnil za výtvarné vyjádření. Jak vzpomíná v dokumentu režiséra Aleše Kisila z roku 1998, k umění jej přivedla náhoda. Neustále přepisoval začátek básně a nepovedené pokusy mačkal, házel do koše. Potom se ale chtěl k první verzi vrátit, tak popsaný papír z koše vytáhl − a zmuchlaný verš jej zasáhl.

"Potřeboval jsem tak mít zmuchlanou celou báseň, protože celý můj život byl zmuchlaný," popisuje okamžik prozření Kolář.

Jeho život, který začal roku 1914, byl plný fascinujících protikladů. Kolář pocházel z nuzných poměrů, jen krátce zakusil členství v KSČ. Vyučil se truhlářem a mnoho let se protloukal jako nezaměstnaný. I bez vyššího, institucionálně potvrzeného vzdělání se nakonec stal uznávaným intelektuálem a z honorářů, jež dostával za zahraniční výstavy, podporoval začínající spisovatele − například stejně starého Bohumila Hrabala.

Do povědomí se zapsal také svou kritičností. "Kolář byl nejen obdivovaným umělcem, ale rovněž obávaným a ne vždy příjemným komentátorem, proslulým břitkými odsudky průměrnosti a hlouposti, a to jak v rovině establishmentu, tak pokud šlo o názory a tvorbu přátel," píší kurátorky v průvodním textu výstavy.

Ve válečném roce 1942 Kolář spolu s teoretikem Jindřichem Chalupeckým a malířem Kamilem Lhotákem založil Skupinu 42. Její trvání sice nepřekročilo rok 1948, kdy byla nuceně rozpuštěna, vliv ale měla ještě v devadesátých letech, kdy se pro nastupující umělce stala nejsilnějším zdrojem kontinuity českého umění.

Jiří Kolář byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Václav Havel, jenž básníka a výtvarníka označil za "školu spisovatelské odpovědnosti", vzpomínal, že když v Národním divadle zástupy umělců podepisovaly antichartu, Kolář s přáteli seděl naproti v kavárně Slavia.

V roce 1980 získal český kolážista roční stipendium od Centre Pompidou v Paříži. Když potom žádal o prodloužení pobytu, socialistické úřady mu to zamítly. Následně byl Kolář v nepřítomnosti odsouzen k jednomu roku vězení. Také mu byl zabaven majetek včetně kolekce jeho děl. Příliš ho to netrápilo, po sametové revoluci konfiskovanou sbírku nežádal zpět, nýbrž ji proměnil v dar státu. Čím naopak v emigraci trpěl, bylo odloučení od manželky Běly, které úřady tři roky bránily ve vycestování.

V průjezdu paláce Kinských, kam lze dohlédnout ze Staroměstského náměstí a který na dřevěné dlažbě zútulňují stolky se židličkami, je promítán dokument o Jiřím Kolářovi. Vyhlášený intelektuál překvapí hloubkou svých vzpomínek i jednoduchostí některých odpovědí. Na otázku, co považuje za nejsilnější zkušenost, nejmenuje žádnou z významných položek svého životopisu. Po chvilce zamyšlení prohlásí, že nejsilnějším okamžikem bylo, když mu zemřeli máma a táta.

Psaného slova se Jiří Kolář nikdy úplně nevzdal, i když psaní básní na konci padesátých let vyměnil za výtvarné vyjádření. Slova se otiskla i do jeho koláží a dalších děl. Z exponátů přehlídky v paláci Kinských sálá neklid a touha vyjadřovat se k politickým událostem.

jarvis_5b06e6d6498eebb2b86b7320.jpeg
Psaného slova se Jiří Kolář nikdy úplně nevzdal, i když psaní básní na konci padesátých let vyměnil za výtvarné vyjádření.
Foto: Národní galerie
jarvis_5b06e6d6498eebb2b86b7325.jpeg
Jiří Kolář: Exploze (z cyklu Historie ničeho, XVI), nedatováno, zhruba 1. polovina 60. let, koláž, karton
Repro: Národní galerie