Jubilejním večerem a křtem knihy oslaví pražské Divadlo na Vinohradech 110. výročí své existence.

Dne 24. listopadu 1907 byl provoz divadla zahájen dramatickou legendou Godiva od Jaroslava Vrchlického. "Však také scénu z této první inscenace, kdy titulní hrdinka, tedy slečna Beníšková, jak píše dobový kritik, přecválala přes jeviště na koni, oděná pouze ve svůj rozpuštěný vlas, na večeru 25. listopadu připomeneme," avizuje šéfdramaturg divadla Jan Vedral.

Současně bude pokřtěna kniha Jiřího Žáka 110 vinohradských osobností. Podle autora výběr nebyl snadný. "Někteří herci, výtvarníci, režiséři a dramaturgové se dočkali vrcholu své kariéry v jiných divadlech, další byli na Vinohradech krátce," říká.

Už teď by Žák věděl o těch, na které se v publikaci nedostalo a bez jejichž přínosu by přitom vinohradská scéna neexistovala.

Podle ředitele divadla Tomáše Töpfera je i při těchto výročích dobré si připomenout, že dnešní správcové budovy a divadla jsou jen správci dočasnými, že divadlo má svůj genius loci a že po nich přijdou další.

I proto mezi Töpferovy priority patří udržet skutečné souborové divadlo. "Teprve dobře sehraný ansámbl je schopen společné poetiky a výpovědi," uvádí ředitel.

Na jubilejním večeru chce vedení scény poděkovat předkům za to, že divadlo postavili. "Připomeneme proto některé osobnosti a jejich názory, ale představíme i ukázky z repertoáru současného a upozorníme na všestrannost našeho souboru," podotýká šéfdramaturg Vedral.

To, že hry domácích autorů tvoří polovinu repertoáru, šéfdramaturg považuje za projev zdravého sebevědomí.

Slavnostní večer se uskuteční o den později, než bylo divadlo otevřeno. Na ten správný termín, pátek 24. listopadu, je připraven přímý přenos inscenace Pavla Kohouta o Hašlerovi na stanici ČT art.

V současné době vinohradský umělecký soubor tvoří 67 herců. "Já jsem přišel v roce 1966 ještě za pana ředitele Františka Pavlíčka. A se mnou přišel třeba Jaromír Hanzlík," uvádí Jaroslav Satoranský, který na Vinohradech hraje 51 let.

Satoranský byl "umístěn" do šatny pod jevištěm, kde byli inspicienti, ale také Vlastimil Brodský a Jaromír Pleskot. "Ti se nás ujali, byli jsme tam jako doma," dodal herec, který se během let objevil ve 110 inscenacích.

Nejvíc vzpomíná na původní gardu. "Na režiséry Stanislava Remundu, Františka Štěpánka, Jaroslava Dudka a Jiřího Dalíka, kdy tu vládla doslova rodinná atmosféra," dodává herec, kterého čeká například role ve Vedralově dramatizaci Neffových Sňatků z rozumu.

Jen o pár let méně než Satoranský je členkou souboru Hana Maciuchová, jež má na kontě 70 rolí. Tou nejnovější bude hraběnka Maude, kterou si divadelní dramaturgie šetří pro zralé herečky velkého uměleckého i lidského formátu. V minulosti ji ztvárnily například Marie Rosůlková a Květa Fialová.

Premiéra Higginsovy komedie Harold a Maude o láskyplném vztahu mladíka a osmdesátileté zchudlé šlechtičny se uskuteční v květnu 2018.

Navštívit stálé české divadlo mohli Pražané už od roku 1883, kdy se otevřelo Národní divadlo, v dalších letech se ale stále silněji ozývalo volání po další scéně. Nakonec koncese na její vybudování připadla radním tehdy ještě samostatných Královských Vinohrad.

V soutěži, vypsané jen "pro architekty slovanských národností", uspěl Alois Čenský, jehož budovu na dnešním náměstí Míru otevřela 24. listopadu 1907 dnes pozapomenutá Vrchlického hra Godiva.

Vinohrady se přitom sídlem nového divadla nestaly náhodou – obec v těsném sousedství Prahy procházela na konci 19. století bouřlivým rozvojem a reprezentativní scéna měla potvrdit její rostoucí bohatství i prestiž.

Základní kámen na pozemku vedle kostela svaté Ludmily a Národního domu, který věnovala Vinohradská záložna, byl položen na svatého Václava roku 1905.

Budova v honosném historizujícím slohu nabídla na svou dobu obrovské hlediště pro 1200 diváků.

První vinohradský šéf, někdejší ředitel Národního divadla František Adolf Šubert, se netajil úmyslem konkurovat svému někdejšímu působišti. Podle tisku se však divadlo po slavném křtu dalo cestou pro kasu nejbezpečnější - výrobou tuctových inscenací laciného repertoáru.

Na pořadu se nicméně objevily také náročnější tituly, jako například Wildeův Vějíř lady Windermeerové. Součástí vinohradské scény byla do roku 1919 rovněž opera v čele s Otakarem Ostrčilem.

Velkou změnu do fungování divadla přinesl nástup třetího ředitele Františka Fuksy v roce 1913. Tento právník, který v čele scény strávil 22 let, pochopil, že hlavní slovo musí mít umělci. Jako šéfa činohry angažoval režiséra Karla Huga Hilara, jehož dramaturgie se orientovala na jevištně náročné expresivní divadlo.

Po Hilarově odchodu do Národního divadla v roce 1920 na Vinohrady nastoupil dramatik a režisér Jaroslav Kvapil, který navázal vyzrálými inscenacemi klasiků, zejména Shakespeara.

V meziválečném období se vinohradská scéna mohla pochlubit i velkými hereckými hvězdami, na jejím jevišti zářili například František Smolík, Zdeněk Štěpánek, Růžena Šlemrová, Olga Scheinpflugová nebo Hugo Haas.

Pro vinohradské divadlo psali František Langer či Fráňa Šrámek, jako dramaturg a režisér zde na začátku 20. let krátce působil také Karel Čapek.

Důraz na uvádění her současných českých autorů divadlo neopustilo ani v poválečných letech za éry Jiřího Frejky v letech 1945 až 1950.

Frejka, který musel odejít z Národního divadla, nejen posílil válkou oslabený soubor o talentované herce Jaroslavu Adamovou, Antonii Hegerlíkovou, Danu Medřickou, Vlastimila Brodského, Zdeňka Dítěte či Rudolfa Hrušínského, ale podařilo se mu navázat na odkaz toho nejlepšího z prvorepublikového období.

Na Vinohradech inscenoval mimo jiné hry Macbeth, Sen noci svatojánské, Zdravý nemocný, Svatá Jana. Pak ale nastala méně slavná historie, když v roce 1950 divadlo převzala pod svá křídla armáda.

Na jevišti se v té době začaly objevovat dobové agitky Pavla Kohouta nebo budovatelské a sovětské hry. K nepříznivé atmosféře v samotném souboru pak velkou měrou přispěl účelový politický proces s herečkou Jiřinou Štěpničkovou, která byla v roce 1952 odsouzena k 15 letům žaláře za nepodařený útěk do Německa.

Vynucenou petici, žádající přísné potrestání kolegyně, tehdy podepsaly i herečky Světla Amortová, Soňa Neumannová, Světla Svozilová a Jarmila Švabíková.

Štěpničková byla na svobodu propuštěna v roce 1960, v době, kdy v čele vinohradského divadla stanul Luboš Pistorius, se kterým přišla další výrazná éra. Kromě Kohouta se hrály hry dalších současných autorů – Ludvíka Aškenazyho, Ivana Klímy, Jaroslava Dietla a později i Františka Pavlíčka.

Právě Pavlíček stanul v čele divadla v druhé polovině šedesátých let a podařilo se mu dostat vinohradskou scénu z područí ministerstva národní obrany.

Po srpnu 1968 a zejména pak během normalizace se dramaturgie divadla z velké části zaměřila na díla sovětských a prorežimních autorů. Oblibu u diváků zachraňoval herecký soubor plný hvězd z oblíbených televizních seriálů.

Výraznější impulz přišel teprve koncem 80. let díky spolupráci s Jaroslavem Dudkem, Janem Kačerem či Janem Vedralem. Vinohradské divadlo v té době uvádělo původní dramatizace a hry do té doby nepovolovaných autorů, jako byli Josef Topol nebo Michail Bulgakov.

V 90. letech se pak Vinohrady v čele s ředitelkou, populární herečkou Jiřinou Jiráskovou, vrátily k měšťanským kořenům, když inscenovaly zejména divácky úspěšné komedie a lehčí žánry – k nelibosti mnohých kritiků.

Kurz se nezměnil ani za jejího nástupce Jindřicha Gregoriniho, jenž byl ve funkci v letech 2000 až 2012, a odklon od této linie neprosazuje ani současný šéf Divadla na Vinohradech Tomáš Töpfer. Ten se ředitelem stal před pěti lety.

Související