Nová výstava šestasedmdesátiletého Pavla Baňky v pražském Domě fotografie působí, jako by byla uspořádaná v improvizovaných prostorách a pro známé.

Přehlídka nazvaná Blízkost začala toto úterý, potrvá do 7. ledna příštího roku. Ukazuje autorovy dosud neviděné cykly, jež vznikaly od konce 70. let do současnosti.

Výstava mapuje Baňkovo dílo v oblasti portrétní fotografie se sociálním podtextem.

"Víte, že dělám 'všechno a nic', jak se jednou jmenovala moje výstava. Psal jsem, byl jsem členem české beatnické skupiny spolu s Václavem Hrabětem, Inkou Machulkovou a Vlaďkou Čerepkovou," vzpomněl Baňka, když výstavu zahajoval.

"Fotografovat jsem začal až v sedmatřiceti letech, proto si pořád připadám jako fotograf mladý a stále se cítím jako amatér, i když jsem dnes profesionál. Pořád fotím pro radost," dodal.

Téma výstavy je odvozeno z osobního fotografického deníku, který si Baňka vede od roku 1957.

Řadí mezi něj i začátky své práce, kdy jen fotil rodinu. Dnes už do deníku zahrnuje i poznámky či momentky zachycené na mobilním telefonu.

Jednu z výchozích forem určily improvizované fotoateliéry na autorem organizovaných domácích bleších trzích během 80. letech.

Tuto metodu Baňka ve stejné době rozvíjel, když fotografoval v komunitním centru v Syracuse během svého prvního rezidenčního pobytu v USA. Zde portrétoval především místní černošské obyvatele, děti či dospělé.

Podle kurátora Martina Mazance výběr fotografií respektuje touhu Pavla Baňky pracovat s mnohostí jako s výrazovým motivem, jenž stojí v protikladu se střídmostí instalačního řešení.

Fotografie, v mnoha případech autorovy původní zvětšeniny, nejsou klasicky výstavně upravené, jen přichycené na zeď připínáčkem či špendlíkem. Některé jsou jen přilepené papírovou páskou.

Pojítkem pro desítky snímků, které lze považovat za deník, dobovou výpověď i cestovní vzpomínku, je přímočarý pohled modelů na fotografa.

Velkou část výstavy tvoří snímky Baňkovy manželky a dcery.

Mnoho dalších žen Baňka zachytil v dlouhodobém cyklu Matky a dcery, původně černobíle, od konce 90. let již jen barevně.

"Naše dcera dospěla a odešla žít svůj vlastní život. Chyběla mi a já jsem v těch fotkách snad podvědomě hledal falešnou náhradu. Zároveň mě však hra na taťku, který si fotí svoje holky do rodinného alba, velmi bavila," dodává autor.