Canko Petrov je dobrák od kosti. Pracuje na dráze, kde jednou najde poklad. Tašku plnou peněz, jen tak pohozenou v kolejišti. Koktavý Canko má být za nález po zásluze odměněn. Ale v bulharské filmové satiře Glory, která o víkendu získala hlavní cenu na košickém Art Film Festu, se Canko od úředníků z ministerstva dočká pouze nefunkčních hodinek. Ještě mu ztratí ty jeho vlastní, památeční. A to je teprve začátek.

"Nemohl jsem sám sebe poznat, úplně jsem se rozklepal," říká v rozhovoru pro HN představitel Canka Stefan Denoljubov o půlroční proměně v zarostlého, koktavého, leč sympatického hrdinu, který se střetne s mašinerií systému.

HN: Hrál jste i v předchozích filmech režisérské dvojice, která stojí za snímkem Glory. Jak jste se dostal k herectví?

Je to jednoduchý příběh. Už jako dítě jsem toužil stát se hercem. Narodil jsem se ve Varně, kde byl bohatý kulturní život. A do dneška platí, že z Varny pochází spousta umělců. Ale žádné herecké školy tu nebyly, tak jsem studoval hudební střední školu, protože hudba měla k divadlu asi nejblíže. Ale vlastně jsem profesionální muzikant.

HN: Na co hrajete?

Na hoboj a tenorsaxofon. A s tím saxofonem si vydělám více než jako herec. Nicméně s herectvím se mi splnil můj jediný dětský sen. S režiséry Petarem Valchanovem a Kristinou Grozevaovou už spolupracuji mnoho let. Začali jsme už s krátkými filmy jako Skok, který tehdy objel celý svět a měl úspěch na festivalech. Natočili jsme televizní filmy, seriály, spolupracujeme už minimálně deset let. Známe se jako své boty.

HN: Četl jsem, že oba režiséři hercům dávají volnost, bylo to tak i u filmu Glory?

Určitě. A proto berou takové herce, kteří to zvládají. Pracujeme podle scénáře, ale pohybujeme se po něm spíše jako po jakési struktuře, nikdo nevyžaduje odříkávání přesných replik. Spíše musí vlézt scénář do vás, a když myslíte jako hrdina, repliky přijdou samy. Když nejdou, znamená to, že hrdinu jen hrajete. Takhle pracujeme odjakživa.

HN: Byla ta zkušenost odlišná od předchozího filmu Lekce, kde jste hrál zápornou postavu, kdežto v Glorym je to dobrák, kterému se děje příkoří? A pokud ano, v čem?

Přístup byl stejný. Ale obtížnost úplně jiná. Představte si loď s veslaři, ale tentokrát musí veslovat v rozbouřeném moři. Veslují pořád stejně, ale za bouře je to obtížnější. V předchozím filmu jsem hrál zhruba 20 minut a natočili jsme to během tří hodin, na první dobrou. Hraji tam lichváře, a přitom jsem v životě žádného neviděl. Šlo to intuitivně. Od té doby mě spousta žen nezdraví, když mě potkají na ulici.

Ale ve filmu Glory jsem se musel do role opravdu ponořit, i fyzicky. Půl roku jsem se připravoval, zarůstal vousem, učil se koktat. Chodil jsem k logopedovi, aby mě naučil koktat. Což logopedi neumějí, oni mají zažito lidi opravovat, nikoli jim výslovnost kazit. Takže pomocí jejich technik jsem se to nenaučil, a nakonec se to povedlo, když jsem vše dělal přesně opačně. Oni mi pak jen odkývali, že výsledek je skvělý. Tak jsem jen opáčil, že jsem vše dělal úplně naopak.

HN: Loni mi režisérka Ralica Petrovová na festivalu v Sarajevu říkala, že se v bulharském filmu něco děje. To bylo krátce poté, co její film Bez boha vyhrál hlavní cenu na festivalu v Locarnu, kde byl oceněn i snímek Glory. Opravdu přichází nějaká nová bulharská vlna?

Myslím, že ano. A neříká to jenom ona. Ozývá se to i z mezinárodních médií. Jediné, čeho se bojím, je, že tato vlna bývá srovnávána s jinými vlnami, třeba rumunskou. Chtěl bych, aby to byla naše vlastní vlna.

HN: V čem jsou podle vás nové bulharské filmy jedinečné? Ona se ta podobnost s rumunskými filmy při pohledu zvenku trochu nabízí.

Těžko to zobecnit, ale já bych nikdy neřekl, že je bulharský film podobný rumunskému. Naše další snímky nejsou mezinárodně známé, takže bohužel nemohu uvést příklady. Ale vzniká jich spousta. Pochopitelně nemůžeme točit blockbustery. Bereme malé obyčejné příběhy a vyprávíme je s naším smyslem pro humor. Když člověk zůstane svému příběhu věrný, vše ostatní – od politiky po společnost – se v něm ukáže. I když se vypráví milostný děj, politika se do něj též promítne, je-li vyprávěn pravdivě.

HN: Jaké jsou ty bulharské filmy, které se k mezinárodnímu publiku nedostanou? A chodí na ně místní publikum v hojném počtu?

Bulharské publikum... No, snažím se svou odpověď promyslet, abych to publikum neurazil. Vznikla samozřejmě dříve i spousta špatných filmů, podobně jako ledaskde ve východní Evropě, a to diváky odradilo. Ale v poslední době se točí dobré snímky. Jen to publikum ještě nezjistilo, protože si zvyklo, že na bulharskou tvorbu nemá cenu chodit. Chce to čas, než se ty předsudky zlomí, než se nashromáždí třeba padesát dobrých filmů. Pak lidé uvěří. Ale těch prvních padesát to holt odnese. Na druhou stranu se i tyhle filmy dostanou do televize, kde je naopak zájem obrovský.

HN: Glory je velmi vtipný, satirický film, ale přitom je to též temné drama o korupci. Vychází ze skutečnosti?

Bohužel ano. Ale kde není korupce. Naší generaci se nepodařilo systém zlepšit. Bavím se o tom se svými vrstevníky a kolegy a panuje názor, že se nám nepodařilo ty komunistické metastáze vymýtit. Ale věříme v generaci, která přijde po nás. My jim budeme pomáhat a krýt jim záda. Už jen to, že děláme filmy, kde se o těch věcech pravdivě mluví, je součástí toho boje. Protože se ukazuje, že v Bulharsku nemá smysl demonstrovat v ulicích. Musela by se prolévat krev, a to nikdo nechce.

Věřím, že i díky členství v Evropské unii se naše země promění a zlepší. Protože už se nahromadilo množství společenského tlaku. A ten prostě jednou vybuchne. Bude to brzy. Dojde ke katarzi. To je nyní vidět v Rumunsku. My jsme dříve byli trochu napřed, teď je to naopak, protože v Rumunsku začali opravdu bojovat s korupcí. Korupce je největší bič společnosti, a proto jsme nejchudší země Evropy. A korupce dokonce i zabíjí. Protože když se má opravit magistrála, ale peníze na opravu zmizí a na silnici zůstanou díry, tak následnou smrt nezavinila dopravní nehoda, ale korupce.

O tom je i náš film Glory, byť to není jeho hlavní téma. Hlavním tématem je střet malého člověka se systémem, což v jádru známe už z grotesek Charlieho Chaplina.

HN: Není trochu paradoxní, že právě když je společnost na dně, inspiruje to umělce a tehdy vznikají dobré filmy?

Ano, slyšel jsem o té teorii, že umělec musí strádat, aby napsal dobrý verš. Ale já jí nevěřím. Byť sám strádám. Avšak to mě nedělá lepším nebo horším profesionálem.

Film

Glory

Režie: Kristina Grozeva, Petar Valchanov

Film Europe, česká distribuční premiéra 16. března

HN: Co vás na herectví nejvíc baví?

Kde jinde člověk může být oficiálně schizofrenikem? Být někým jiným a ještě za to dostávat peníze? Jsem i muzikant a někdy se v improvizacích dostávám do až kouzelných okamžiků, kdy je člověk někde sám nad sebou a přestává vnímat prsty. Vše se děje samo. A totéž platí v divadle i v kině. Ve filmu Glory se mi stalo něco podobného. Nemohl jsem sám sebe poznat, když jsme se viděl. Já takový člověk nejsem. Úplně jsem se rozklepal. To je vzrušující, to se mi na tom líbí.

HN: Je velký rozdíl mezi divadlem a filmem?

Obrovský. Nejen rozdíl, to jsou jiné věci. V divadle musíš hrát, ve filmu to musíš žít. Kamera zachytí i tu nejmenší lež. Nejhorší je, když kamera zachytí vaši tvář, vaše oko a zjistí, že tam nikdo není. Ne že by v divadle člověk věci neprožíval, ale ty výrazové prostředky jsou úplně jiné.

HN: Možná v divadle je hlas důležitější než tvář?

Určitě. Ale aby to nevypadalo, že jedno je důležitější než druhé. To ne, pouze rozdílné. Už jsem si však všiml, že bych v divadle rád účinkoval podobně jako ve filmu. Dříve jsem hrál velmi rozmáchle, s veškerými grimasami, které k tomu patří. Nyní bych rád byl klidnější. Ale to je můj osobní problém. Doma to rozhodně nezkoušejte.

Související